Znovuzvolený francouzský prezident Emmanuel Macron by se rád zapsal do historie a navázal na unijní otce zakladatele, tedy na architekty evropské integrace, jakými jsou Jean Monnet, Robert Schuman a Konrad Adenauer. Po divokých pěti letech v čele druhé nejlidnatější země Evropy se však zdá, že většina Macronových vizí zůstane nenaplněna.
Krátce po prvním zvolení francouzským prezidentem v roce 2017 přednesl Emmanuel Macron na pařížské Sorbonně projev, který novinové titulky označovaly za „přelomový“ v historii Evropské unie. Bylo to v době, kdy se Evropa teprve vzpamatovávala z migrační krize, vyrovnávala se s řadou teroristických útoků a Macron tehdy představoval svěží francouzský vítr.
„Jak jsem vždy tvrdil před Francouzi, tvrdím i dnes se stejným přesvědčením: Evropa, jak ji známe, je příliš slabá, příliš pomalá, příliš neefektivní, ale je to pouze Evropa, kdo nám umožní ve světě tváří v tvář současným výzvám jednat,“ hřímal tehdy Macron. „V počtu osmadvaceti potřebujeme Evropu, která bude jednodušší, transparentnější a méně byrokratická. Neboť síla zákona Evropu posiluje, přemíra norem činí opak,“ vyzýval Macron.
Francouzský prezident už tehdy volal po změně zakládajících smluv, byť nenavrhl konkrétně, čeho by se měla týkat. „Změna smlouvy neznamená její konec, je to nástroj ve službách ambicí. Neodbočujme však a věnujme se i nadále jednotlivým tématům,“ říkal tehdy Macron.
Jádrem jeho plánů byly konkrétní agendy, kterým by se evropská sedmadvacítka měla více věnovat. Narýsoval však také některé systémové změny, jako je například snížení počtu evropských komisařů nebo plné zavedení dvourychlostního modelu členství v EU.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
