Letecký vizionář Diego Saikin byl součástí týmu izraelské společnosti SpaceIL, který v dubnu vystřelil směrem k Měsíci sondu Berešit. Ta na lunárním povrchu sice nepřistála, ale chyběl jen kousek. Už nyní společnost chystá pokračování v podobě sondy Berešit 2. „Před naší cestou se zdál koncept naprosto bláznivý, nikdo nevěděl, co může čekat. Lidé se nám smáli, když jsme jim říkali, že chceme dosáhnout povrchu Měsíce. Věřím, že s druhou stejnou sondou bychom dosáhli úspěchu,“ říká někdejší student pražského ČVUT v rozhovoru, který vznikl na konferenci deníku E15 s názvem Nové technologie.
Izrael na Měsíc je určitě odvážné heslo. Kdo ale platil první cestu izraelské sondy Berešit na Měsíc?
Byla financovaná ze soukromých zdrojů od různých dárců. Hlavním podporovatelem byl Morris Kahn, který přispěl 40 miliony dolarů. Je to filantrop a má spoustu peněz. Celkový rozpočet byl asi 95 milionů. Stát přispěl pouze 2,5 milionu, protože jeho zapojení limitovala pravidla soutěže. Zbytek byl od dárců.
Proč byl takový projekt pro dárce zajímavý? Vůbec jste nevěděli, zda se vám podaří alespoň část vašeho snu splnit.
Dárce na tom zajímala hlavně prestiž. Chtěli, aby se jejich jméno spojovalo v souvislosti s objevováním vesmíru. Každopádně ti lidé nepočítali, že by se jim mohlo něco vrátit. Když ale vezmeme druhý projekt, už o těch lidech můžeme mluvit jako o investorech, protože z toho jednou mohou získat nějaké dividendy. Pokud bude průzkum vesmíru pokračovat v nastaveném směru, budou profitovat ti, kteří budou mít technologii. Na Měsíc jsme se dostali s rozpočtem 100 milionů dolarů. Je to sice hodně peněz, ale v porovnání s ostatními to je stále docela levné. Myslím, že bude snadné zajistit financování další mise.
Říkáte levné. Možná i proto, že například vy jste ve společnosti SpaceIL pracoval také jako dobrovolník...
Já jsem to dělal hlavně pro zábavu. Pracoval jsem především po nocích a po práci nebo o víkendech. Stejně jako ostatní.
Takže byste byl ochoten to dělat, i když už máte u jiné společnosti (ARBE Robotics – pozn. aut.) stálou práci?
Pravděpodobně. Můj případ je ale trošku speciální. Začal jsem ve firmě pracovat někdy v roce 2013 a pak jsem se přesunul do Prahy a s firmou přerušil styky. Když jsem následně zjistil, že hledají dobrovolníky, tak jsem se přihlásil. Během dvou let, kdy jsem byl mimo, ale došlo k tomu, že většinu dobrovolníků buď vyhodili, nebo přijali jako stálé zaměstnance. Projekt byl totiž ze začátku založen na tolika dobrovolnících, že se postupem času přestal posouvat. Firma se rozhodla, že už na nich nemůže stavět.
Všichni dobrovolníci, které firma má, teď pracují ve vzdělávání, což znamená, že jezdí po školách a dětských centrech a snaží se předat informace o společnosti a jejích plánech a úspěších. V inženýringu už žádní dobrovolníci nejsou.
Vy tam tedy jako dobrovolník můžete stále pracovat?
Ano, až se tam pro mě zase najde nějaká práce. Můj úkol na prvním Berešitu vlastně skončil ještě před vypuštěním sondy. Týden před startem jsem dělal ještě nějaké vizualizace, pracoval jsem jako šílený a spal tři hodiny denně. Teď ale jen dávám rozhovory a prezentuji naši práci. Zhruba před čtyřmi měsíci jsem začal pracovat na plný úvazek v jiné firmě. U druhého Berešitu uvidím, jak budu zvládat dvě práce najednou.
Jaký byl přesně váš úkol u SpaceIL?
Tím posledním byla modelace simulačního softwaru. Byl jsem v týmu, který se o modelování staral. Šlo hlavně o to, že jsme potřebovali zkoumat chování různých typů senzorů na vesmírné sondě. To nám pomáhalo s její orientací. Řídila se pomocí Země, Měsíce a Slunce. Zkoumali jsme, jak se jednotlivé senzory chovají v prostoru a jak na ně pak naše těleso reaguje.
Také jsem dělal vizualizační aplikaci, která byla zároveň mým závěrečným projektem v grafickém kurzu na ČVUT. Ve SpaceIL se mě zeptali, zda bych něco takového mohl vytvořit, ale já jsem s tím neměl žádné zkušenosti, tak jsem si ve škole vzal elektrotechnický kurz a kurz počítačové grafiky, který vyžadoval tvorbu závěrečného projektu. Ten jsem pak využil i v práci. Zabil jsem tak dvě mouchy jednou ranou.
Při cestě prvního Berešitu došlo nedaleko povrchu Měsíce k technickým problémům a mise se kvůli tomu nepovedla. Co přesně se stalo?
Sonda je vybavena takzvanými inerciálními měřicími jednotkami (IMU). Jedná se o podobný senzor, který vám v chytrém telefonu měří vzdálenosti. Jeho pomocí sonda měří vzdálenosti a ovládá zrychlení. Jedna z těchto jednotek přestala fungovat. My jsme se pak pokusili restartovat celé zařízení a následně celá sonda ztratila orientaci.
Nedokážeme přesně vyhodnotit, co se stalo, ale máme docela přesné simulace, které nám to pomáhají objasnit. Víme na devadesát procent, že šlo o selhání jedné IMU. Rozhodnutí restartovat počítač sondu dezorientovalo a my jsme nad ní ztratili kontrolu. Po restartování jsme se pokoušeli nahodit hlavní motory. V té chvíli už jsme ale neměli dostatek času a síly na to, abychom v tom prostoru, kde není vzduch, mohli pokračovat v misi.
Co se stalo se sondou?
Vybuchla na povrchu Měsíce. Máme dokonce fotku místa exploze.
Pomohly vám zmiňované vizualizace k objasnění, proč se úkol nepovedl?
Ano, ale neviděli jsme pak přímo tu explozi. Každopádně nám to pomohlo osvětlit, co bylo špatně. Vizualizace jsme použili k simulaci a k telemetrii sondy v reálném čase. To znamená, že když má naše těleso senzory a posílá nám z nich informace, můžeme je využít a vytvořit trojrozměrný obraz toho, jak se bude těleso chovat. Můžete s ním rotovat, přibližovat ho a oddalovat a další věci. Díky vizualizaci si dokážeme představit chování sondy lépe, než kdybychom se dívali jen na čísla. Ačkoliv první sonda Berešit selhala, hned se začalo mluvit o jejím nástupci – Berešitu 2. Jak to s ním vypadá? Navzdory tomu, že se o projektu už veřejně mluví, je stále na začátku. Nevíme, kdy se další mise uskuteční a jak přesně bude vypadat.
V nějaké fázi už ale příprava určitě bude.
Vedení společnosti o tom zatím jedná, ale já se jednání bohužel neúčastním. Na začátku projektu je potřeba hlavně stanovit, jak přesně se k němu postavíme. Je potřeba rozhodnout, jak bude vypadat příští sonda. Na měsíční povrch se zkusíme dostat buď s úplně stejným typem družice, u něhož samozřejmě opravíme chyby, nebo sestrojíme něco úplně jiného.
S první sondou jsme se navíc účastnili soutěže Google Lunar X Prize, takže jsme museli parametry upravovat, abychom splnili pravidla. S druhou sondou se ale už nebudeme muset ničemu přizpůsobovat.
Má SpaceIL nějaký plán, co by dělala dál, kdyby se jí s druhým Berešitem podařilo dosáhnout měsíčního povrchu a splnit tak hlavní úkol?
Nejdřív je potřeba počkat, zda druhá sonda bude fungovat. Je to dlouhá cesta. Musí se vytvořit plán a celá mise pak může trvat dva až tři roky. Mise prvního Berešitu měla trvat dva roky a nakonec se protáhla na osm let.
Myslíte, že bude druhá sonda úspěšná?
Ano. Hodně záleží na tom, jak se nastaví cíle. Z určitého hlediska se dá považovat za úspěch i první Berešit. Dobře, nezvládli jsme úplně hladké přistání, ale dokázali jsme se dostat na oběžnou dráhu Měsíce. Náš cíl jsme splnili zhruba na 95 procent.
Vždy s oblibou říkám, že je to jako když jedete do Brna autem, které jste sami vytvořili, a někde kousek před městem vám po té cestě dojde benzin. Vlastně se vám to povedlo a příště si vezmete navíc kanystr s dalším palivem. Stejně to budete považovat za úspěch. I my jsme ukázali, že koncept je v pořádku, jen došlo k technickému selhání. Kdybychom teoreticky udělali podruhé úplně totéž, tak bychom měli uspět. Věřím tomu, že to příště bude fungovat.
Před naší cestou se zdál koncept naprosto bláznivý, protože nikdo ještě nevěděl, co může čekat. Lidé se nám smáli, když jsme jim říkali, že chceme dosáhnout povrchu Měsíce. Veřím tomu, že s druhou stejnou sondou bychom uspěli. Na druhou stranu si ale myslím, že bychom se měli pokusit o nějaký složitější úkol. Kdybych byl majitelem já, tak bych ty cíle zdvojnásobil. Možná bych zkusil letět zpátky na Zemi. Ale to je jen můj názor.
Ve SpaceIL jste v minulosti pracoval i na takzvaném lunárním skoku. O co přesně šlo?
Šlo o můj první úkol ve firmě. V rámci zmiňované soutěže Google Lunar X Prize bylo úkolem zúčastněných týmů nejen přistát na Měsíci, ale na jeho povrchu zároveň ujet vzdálenost pěti set metrů. Google nabídl 25 milionů dolarů každému, komu by se to povedlo. Šlo o hladké přistání, pořízení fotografií, které bylo potřeba poslat zpátky na Zemi. Zároveň bylo ale potřeba docílit pohybu, takže ostatní týmy vytvářely různá měsíční vozítka.
My jsme zvolili jinou cestu, která byla chytřejší, vzdálenost jsme chtěli jakoby skočit. Měli jsme k dispozici motory a nějaké zbylé palivo, takže bychom je jen nahodili a posunuli se o tu požadovanou vzdálenost.
Já jsem pracoval právě na skoku, ale nakonec byla soutěž Google Lunar X Prize zrušena a posun už nebyl potřeba, protože by pro nás znamenal zbytečné riziko.
Proč soutěž zrušili?
Protože viděli, že to žádný z přihlášených týmů nedokáže. Soutěž byla spuštěna v roce 2010 a oni si mysleli, že se to dá zvládnout za dva roky. Týmům se ale nedařilo a Google stále více posouval konečný termín, až došlo loni v lednu k úplnému zrušení.
| Bakalářský titul získal na izraelské Ben Gurionově univerzitě v Negevu. Ve studiu pak pokračoval na ČVUT, kde se zaměřil na kybernetiku a robotiku. Několik let pracoval jako dobrovolník v izraelském start-upu SpaceIL, kde se podílel na vyslání sondy Berešit na Měsíc. Od března letošního roku se zabývá ve firmě ARBE vývojem 4D radarů pro autonomní auta. |
