Je spolumajitelem Oktagonu, největší sportovně-šoubyznysové firmy v Česku a na Slovensku. S byznysovým partnerem Pavolem Nerudou ji vybudovali především díky tomu, že bojový sport dokázali povýšit na příběh. „Přímý souboj dvou bojovníků je pak už jen třešnička na dortu,“ říká Ondřej Novotný. Právě jeho slovo a jeho podpis přitom určují i celý další rozvoj MMA v Česku a na Slovensku.
Kdy jste ucítil, že MMA má potenciál?
Byl jsem na začátku milénia v Nizozemsku a viděl, že tam na to chodí dvacet tisíc lidí. Tady byl zatím klid. Když u nás na MMA přišlo 500 lidí, byl to úspěch, tisíc, to už byl úplný virvál. A vesměs šlo, jak se nehezky říká, o plešky a underground.
Tehdy jsem komentoval na Eurosportu a měl jsem za sebou už mistrovství Evropy ve fotbale a olympiádu v hokeji a všechno možné včetně boxu a bojových sportů, kterým jsem se věnoval už dřív. A s touto zkušeností jsem si říkal: Ta vlna zájmu o MMA musí přijít, dřív nebo později.
Jak jste došel k tomu, že právě u MMA chcete sám aktivně být?
Koukal jsem na japonské turnaje, americkou UFC, kde šlo vždy o akce pro desítky tisíc diváků, a říkal jsem si: to je možná to místo, kde budeš v českém kontextu jednička. Já totiž vždy chci být v tom, co dělám, nejlepší. U organizace a moderování fotbalu, hokeje a tak dále jsou nejlepší už jiní. Je to obsazené.
Navíc třeba fotbal mě ne vždy baví, někdy je to dlouhé, nuda, těch 90 minut. I box, když byl dvanáct patnáct kol. MMA je kratší, a že by to byla nuda, se stane jen málokdy.
Rozhovor s Karlosem Vémolou a Ondřejem Novotným
Oktagon funguje už asi šest let. Dostal se tam, kde měl být?
Dalo se toho stihnout víc, kdyby nebyly dva roky podělaného covidu. Všechno jsme připravovali na zápas století (v roce 2019 se utkaly české a slovenské MMA „jedničky“ Karlos Vémola a Attila Végh – poz. aut.), jímž jsme chtěli prolomit ledy. Na zápas jsme dopředu vyprodali dvě arény, lístky si koupily během týdne tisíce lidí. Měli jsme začít sklízet a pár dnů před začátkem se zavřela celá republika. Čtyři roky jsme na tom makali, investovali do toho a těsně před vrcholem přišla stopka.
Načas jsme se stáhli do on-line světa (Oktagon v průběhu covidu pořádal uzavřené turnaje bez diváků a žil díky televizi a internetu a poplatkům z vysílání a reklamy – pozn. aut). Na druhou stranu covid nás spoustu věcí samozřejmě naučil. A teď už jsme, věřím, zase zpátky na cestě nahoru.
Kdybyste měl vzpomenout, jaké bylo nejtěžší rozhodnutí spojené s byznysem Oktagonu?
V Česku a na Slovensku jsme absolutní jedničky, se vší pokorou. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale vzhledem k tomu, jak naše produkce vypadá, kolik to stojí, v podstatě neumíme nebo ani nemůžeme dělat turnaje s rozpočtem nákladů pod deset milionů… Zkrátka nemáme konkurenci, netrneme strachy, když přijde nějaký Tonda, koupí si pár bojovníků a bude dělat to, co děláme my. Kdyby kdokoli přišel a dal do toho klidně 500 milionů, rovnou vám řeknu, že je to málo. Za to si nekoupí značku, zájem a věrnost lidí. Ty peníze utratí a bude si říkat, jak je možné, že to nefunguje. Jít do toho od nuly je těžké.
A my takhle od nuly jdeme do ciziny. Nejtěžší rozhodnutí je opustit komfortní zónu. Opouštíme tu pohodu, místo, kde to šlape, kde je člověk king, a jdeme do místa, kde jsme ten Tonda z Ukrajiny, protože v Německu na nás koukají jako na Rusy, Ukrajince. A přijet tam, vzít ten trh a vyprávět jim, jak to tam převezmeme, investovat dopředu desítky milionů do něčeho, co je krajně nejisté, to je pro nás bezesporu historicky nejtěžší rozhodnutí.
Když si vybavíte celou cestu Oktagonu od počátku po dnešek, jakou jste na ní udělal největší manažerskou chybu?
Těch bylo asi hodně, investovali jsme do mnoha věcí, které byly úplně mimo. A spousta uliček se ukázala jako slepých. Ale chyby jsou od toho, aby se člověk poučil. To se říká i v MMA – buď vyhraješ, nebo se poučíš.
Co všechno je dnes Oktagon, na čem stojí? Každého napadnou turnaje, ale je toho víc.
Je to největší sportovně-šoubyznysová firma v Česku a na Slovensku. A je postavená na nejlepších příbězích a videoprezentaci možná v celém evropském sportu. Pak se můžeme bavit o skvělé grafice, marketingu, obchodu… To celé se samozřejmě točí kolem bojových sportů jako takových.
Já ani můj byznysový partner Pavol Neruda ale nejsme bojovníci jako takoví. Jsme spíš trochu umělci a televizní lidi, kteří MMA milují a mají v něm dost dlouhou historii, aby tento sport chápali a do detailu znali. A pak to vše umíme propojit a dát divákovi pocit, že se kouká na příběh, na Netflix. Přímý souboj dvou bojovníků je pak už jen třešnička na dortu.
Pořádání a moderování akcí kolem boxu a zápasů MMA se věnujete přes dvě dekády. Co děláte, abyste zůstal relevantní, neustále se zlepšoval, přicházel s novými věcmi a neustrnul uzamčený v rutině?
Nedávno jsem přednášel na konferenci Sport Ostrava 2022. Na podobných akcích se vždy snažím lidi nějak šokovat. Říct jim něco zajímavého, překvapivého. Tak jsem se zeptal: Kdo z vás zaměstnává lidi pod 20 let? A kdo lidi pod 18 let? Na to první se z plného sálu přihlásili čtyři a na to druhé nikdo. To je jeden z elementů, které tradiční sporty úplně opomíjejí.
Žijeme v době, kdy lidé přestávají dělat klasické sporty, trendem je rychlost, dynamika, dostupnost. Proto třeba jde dolů hokej. Aby člověk zůstal relevantní, musí se bavit s teenagery.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
