Jestli letos na domácí hudební scéně někdo zazářil, byla to Anna Vaverková. Napohled křehká písničkářka žijící v Berlíně sklidila za své EP Roztomilá holka nominace na všechny tuzemské ceny a ambice potvrdila debutovým albem Pozdravy z polepšovny, které bude napřesrok aspirovat na desku roku 2023. Kde se vzala muzikantka, jež už si zahrála i na legendárním festivalu Glastonbury a do rodných Čech a k autorské tvorbě ji přivedla vlastně jen přísná německá covidová opatření?
Do Berlína jste odešla studovat před sedmi lety. Když bychom zabrousili ještě hlouběji do vaší minulosti, jaké byly vaše muzikantské začátky?
Rodiče mě už v šesti přihlásili na základní uměleckou školu, nejdřív jsem chodila na klavír, od osmi na zpěv a ve čtrnácti jsem si vydupala baskytaru. Asi ve dvanácti, kdy přišlo období prvních lásek a zlomených srdcí, jsem začala psát písničky, a když jsem jich kolem patnácti šestnácti let měla dost, chtěla jsem se s nimi někde pochlubit. Nabízela jsem se v různých kavárnách a malých klubech, kde jsem pak začala vystupovat. K tomu jsem chodila na gympl a neminuly mě ani různé studentské festivaly. Pak přišla maturita a já přemýšlela, jestli mám dělat hudbu dál a studovat ji, nebo zda si vybrat něco normálnějšího…
Co rozhodlo, že jste zvolila první variantu?
Logika mi napovídala, že se mám vydat standardnější cestou, ale srdce mi velelo vsadit na hudbu. Tenkrát mi pomohl jeden kamarád, který mi řekl, že jestli se nerozhodnu pro to, po čem ve skrytu duše toužím, budu si to do konce života vyčítat. Bylo mi devatenáct a přišlo mi, že si můžu dovolit vyzkoušet, jestli by mi hudba šla. Odstěhovala jsem se do Berlína a začala na BIMM Institute studovat hudební skladbu.
BIMM Institute je poměrně prestižní škola. Bylo těžké se tam dostat?
Nemyslím, že by to bylo až tak těžké. BIMM je nechci říct franšíza, ale lepší slovo mě nenapadá. Jde o síť univerzit, které fungují v Anglii a Irsku, ale v době, kdy jsem z Česka odcházela, zrovna otevírali pobočku v Berlíně, který je blíž a kde byla studia i finančně dostupnější.
Co vám škola dala?
Myslím, že toho bylo hodně. Když jsem na BIMM začínala, teprve tu školu v Berlíně budovali, zpočátku šlo jen o dvě učebny. Mělo to svou výhodu – profesoři, kteří nás učili, se nám hodně věnovali, navíc šlo o lidi, kteří se současně podíleli i na tamní hudební scéně. Měla jsem štěstí, že jsem vychytala ty začátky. Je rozdíl, jestli chodíte na školu, kde je jen čtyřicet studentů, anebo studujete s tisícovkou dalších. Bylo to osobnější, mohli jsme zajít přímo za pedagogem a zeptat se ho, co si o naší muzice myslí.
Berlínská umělecká komunita je evropský pojem. Čím to, že zrovna v Berlíně se tak daří mladým umělcům?
Je to otevřené město a taky je tam levněji než jinde v Evropě. Hodně lidi přichází třeba z Londýna, kde je draho a taky větší konkurence.
Vaše debutové album podpořil grantem německý stát – jak se vám to podařilo a v čem podpora spočívala?
Němci jsou proslulí tím, že mají rádi pravidla a tu svoji byrokracii. Když si zažádáte o podporu a splníte všechna požadovaná kritéria, tak se to vyvede. Samozřejmě se musíte obrnit trpělivostí a kousnout to, že si chvíli připadáte jako robot vyplňující kolonky. Ale to jsem se za těch sedm let v Berlíně už nějak naučila.
V čem přesně grant spočíval?
Dostala jsem peníze na studio, mixing, mastering, vizuální složku alba a taky na externí muzikanty. Zvlášť za to jsem byla ráda, protože si myslím, že každý umělec by měl být za svou práci zaplacen. Když s někým spolupracuju, rozhodně nechci, aby to dělal zadarmo.
O podobné podpoře se může vašim kolegům v Česku asi jen zdát. Jak vnímáte v Čechách hodně rozšířený názor, že nezávislá kultura si má – podobně jako ta komerční – vydělat sama na sebe?
Můj názor je, že kultura a umění jsou svým způsobem edukativní záležitost. Stát by měl prostřednictvím různých podpůrných fondů dbát o to, aby umění a kultuře napomáhal. Když se kultura dostane na vyšší úroveň, změní se nejen pohled společnosti na umění, ale i úroveň vzdělání obecně – a věřím, že k lepšímu.
V souvislosti s vámi se zmiňuje kapela Flavians, kterou jste měla v Německu. Jsou Flavians stále živou kapitolou?
Pořád spolu jsme a stále se snažíme vytvářet novou hudbu. Ale do života téhle kapely dost významně zasáhl covid. Zvlášť indie scéna v Německu pandemii hodně odnesla, spousta projektů kvůli covidovým opatřením skončila. Flavians byli v největším rozkvětu právě rok před pandemií, v roce 2019. Dva roky předtím jsme tvrdě pracovali na tom, abychom se někam dostali. A pak přišel covid a všechno smetl. Když máte začínat zase od začátku, je velká část zápalu pro věc pryč.
Součástí vašeho CV je atraktivní zmínka o účasti na festivalu Glastonbury, kde jste v roce 2019 vystoupila právě s Flavians. Hrát na jednom z největších rockových festivalů na světě je pro každou kapelu metou. Jak jste si to užila vy?
Na Glastonbury jsme hráli úplně poslední festivalový večer a měli jsme v hlavě to, že to nesmíme podělat, což naše zážitky ovlivnilo. Pokud bychom hráli někdy zkraje festivalu a pak měli pár dnů volna, asi bychom si tu atmosféru užili víc.
Jaký měl ten váš festivalový koncert ohlas?
Když jsme dohráli, promotér byl nadšený, říkal, že jsme byli úžasní a že nás příští rok zase pozvou. Jenže rok na to přišel covid a kapela skončila na band terapii…
Co prosím? Band terapii? To v Německu funguje?
Je to vtipný, že? To přijdete s celou kapelou za takovou paní, před kterou se vypovídáte ze svých problémů a svěříte se jí s kapelovými plány. V době, kdy pandemie končila, bylo na band terapii plno, spousta muzikantů nevěděla, jak dál. Kultura se sice znovu otevřela, ale hodně věcí už bylo úplně jinak.
Pandemie sice zastavila vzmach Flavians, ale současně rozhodla o tom, že jste se začala orientovat na českou scénu, točit sólové desky, klipy, koncertovat. Dá se to tak ve zkratce říct?
Asi ano. Během pandemie jsme s Flavians nehráli, měla jsem dost času a znovu jsem začala psát písničky v češtině. Vrátila jsem se k tomu, co jsem dělala už kdysi, v těch asi dvanácti letech.
Už vaše EP Roztomilá holka zaznamenalo na české nezávislé scéně velký ohlas, byla jste za něj nominována na ceny Vinyla, Apollo, a dokonce i na cenu Anděl. To se myslím nikomu dřív nepovedlo…
Já bych řekla, že Amelie Siba před několika lety taky bodovala na všech frontách… Každopádně musím říct, že jsem ty ceny nečekala, protože jsem netušila, že můžu být za EP desku s pěti skladbami vůbec nominována. Ale jsem za ta ocenění ráda, dodala mi chuť pokračovat dál.
Máte za sebou hodně letního hraní po Česku. Jak reaguje publikum, které asi Annu Vaverkovou vidí a slyší vůbec poprvé?
Mám pocit, že je na koncertě vždycky někdo, kdo moji hudbu poslouchá a dobře zná. A ten zbytek, no, zatím po mně nikdo nic neházel… Taky záleží na tom, jestli vystupuju sama, anebo hrajeme v plnější sestavě. Což zase závisí na tom, co si pořadatel může dovolit. Když mě doprovází kapela, musí za mnou přijet z Berlína včetně dodávky s aparaturou. Pokud mi někdo za koncert nabídne částku, která nepokryje ani náklady na dopravu, tak se musí spokojit s mým sólo vystoupením.
Nepřemýšlela jste o tom, že se po úspěchu svých nahrávek vrátíte do Čech?
Ani ne. S mým manželem a spoluhráčem Liamem Blomqvistem vedeme v Berlíně nahrávací studio a máme pronájem na deset let. Chci se hudbě věnovat co nejvíc, nejen té své, už proto, že není úplně reálné uživit se výhradně vlastními projekty – alespoň v mém případě.
Z čeho jste svůj muzikantský život dotovala dosud?
Mám pořád částečný úvazek v jednom korporátu jako pracovnice zákaznické linky. Do toho máme s Liamem zmíněné studio. Berlín je fajn místo v tom, že mi k živobytí stačí ten půl úvazek a hudba. Na jídlo mám, takže v pohodě… Nikdy jsem si nemyslela, že si jako muzikantka vydělám hromadu peněz. Myslím, že věnovat se hudbě je záležitost osobního přesvědčení, byť s sebou to rozhodnutí nese ne zrovna luxusní styl života. Ale žádný umělec si asi na začátku neříká, že jednou bude milionář.
V květnu vyšlo digitálně vaše debutové album Pozdravy z polepšovny. Kdy se objeví na nějakém nosiči?
V listopadu vyjde na vinylu a na CD. Mám takovou představu, že si lidi od května to album naposlouchali v digitálu a v listopadu, až vydáme vinyl a uspořádáme koncertní křty, si zakoupí třeba elpíčko. Nevím, jestli to zafunguje, kdyžtak vám řeknu koncem roku.
Písně na albu Pozdravy z polepšovny vznikaly s basovou kytarou, na kterou hrajete i na koncertech. To je nezvyklý způsob tvorby. V čem je pro vás basa inspirativní?
Mou komfortní zónou při skládání byl vždycky klavír. Ale jelikož mě už u něj nic nového nenapadalo, přemýšlela jsem o tom, jak z té komfortní zóny naopak vystoupit. Možná právě proto, že na baskytaru neumím tak dobře jako na klavír, ke mně při hraní na basu přicházejí nové nápady vzdálené zavedeným vzorcům.
A jaká textová témata jsou pro vás zajímavá nebo palčivá?
To je těžká otázka, protože po albu Pozdravy z polepšovny jsem dlouho nepsala. Musím zase načerpat inspiraci a promyslet si, co chci sdělit. Silné sdělení je základ. Kdybych necítila potřebu něco sdělit, proč vůbec něco psát? Na EP Roztomilá holka jsem se vyrovnávala se svým ženstvím a genderovými rolemi. Na prvním albu bylo těch témat víc, psala jsem o dospívání, válce na Ukrajině i poměru mezi svobodou tvorby a nutností mít vedle toho nějaký džob.
Pro kapelu Flavians jste psala v angličtině. Je pro vás vyjádření v mateřském jazyce v něčem snazší?
Neřekla bych, že snazší. Čeština je na psaní hrozně těžká, alespoň pro mě je obtížné napsat něco, co by dávalo smysl a přitom znělo hezky zvukomalebně. Ale v tom je zase ta výzva, protože když píšu česky, jsem sama k sobě kritičtější a rozpoznám mnohem spíš, co je dobrý, a co ne. 
V souvislosti s vašimi písněmi se často píše o feminismu. Považujete se za feministku?
Já bych řekla, že se zatím snažím být feministkou. Moje etické názory s tím hnutím každopádně korespondují, tudíž jiná možnost než femismus pro mě asi není.
Vaše debutové album se jmenuje Pozdravy z polepšovny. Co míníte tou polepšovnou, o které zpíváte v jedné z písní?
Vždycky když jsem odjížděla z Čech na školu, táta mi říkal: „…a polepši se!“ Byl to takový jeho pozdrav, který ani neměl žádný význam. V písni, kterou jsem na motivy toho napsala, jde nejen o polepšení se, ale i o pochyby, které o sobě mohou lidé mít, když nesplňují určitá společenská očekávání. Třeba když se nechovají tak, jak by se měli jako dospělí chovat. Mně ale přijde, že každý, ať už je sebedospělejší, zůstává v něčem uvnitř sebe pořád dítětem. Což mi přijde roztomilý.
A co říkají rodiče tomu, jak se odvíjí váš život a muzikantská dráha?
Sami mě na „zušku“ kdysi zapsali, takže kdyby měli něco proti tomu, že jsem se stala muzikantkou, mohla bych jim klidně říct: Můžete si za to sami! Ale ne, já myslím, že jsou vlastně celkem rádi…
Anna Vaverková
Skladatelka, zpěvačka, klávesistka a producentka Anna Vaverková pochází z Prahy. V roce 2016 odešla studovat hudbu do Berlína a v Německu už zůstala. V Berlíně se stala součástí kapely The Flavians, s níž si v roce 2019 zahrála i na prestižních festivalech Reeperbahn a Glastonbury. Po pauze způsobené pandemií se začala věnovat autorské tvorbě v rodném jazyce. Za EP Roztomilá holka (2022) byla nominována na cenu Vinyla pro objev roku, cenu Apollo za nejlepší singl roku a Cenu Anděl v kategorii alternativa a elektronika. Letos jí vyšlo i debutové album Pozdravy z polepšovny, na kterém se podíleli mimojiných kontrabasista Tomáš Liška (Robert Křesťan a Druhá tráva, Lenka Dusilová), bubeník Tobias Humble (Tricky, Gang of Four) nebo švédský kytarista Liam Blomqvist, za něhož se v září tohoto roku provdala.
