Evropa prožívá nevídané změny. Během posledních deseti let v Evropské unii proběhly tak neočekávané procesy, že zapříčinily myšlenky na její rozvrat a následný rozpad. Lisabonská smlouva měla přinést její větší efektivitu, demokratičnost a přitažlivost pro běžné občany, ale zdá se, že alespoň pro starší obyvatele některých částí se Evropské unie nestala tak atraktivní, aby v ní chtěli setrvat. Je vinou nás mladých lidí, že i když vidíme Evropskou unii pozitivně, nejsme schopni svůj názor prosadit?
Sentiment starší generace
Velká Británie se před více než rokem rozhodla pro jasné a kategorické odsouzení evropského projektu a vystoupila ze společné lodi. V referendu, kterému nepředcházela téměř žádná efektivní pozitivní kampaň pro setrvání, se projevil v posledních letech známý pocit odporu vůči globalizaci a snaha o romantizování si minulosti. Jak jinak si vysvětlit, že i přes jasné negativní ekonomické dopady, které jsou předvídané téměř všemi odborníky, se stále rozdíl mezi zůstat a odejít zásadně nezvětšuje? Z čistě racionálního a pragmatického hlediska je setrvání nejvýhodnější.
Jenže se ukazuje, že racionální pohled nehraje roli. V popředí stojí sentiment a snaha vrátit staré časy. Jasným příkladem vlny, která se rozlévá západním světem, jsou Spojené státy americké, kde nařízená cla dopadnou nejvíce na voliče právě toho, kdo je nařídil. Avšak popularitu mu to nesníží. Mnozí chtějí cítít, že pokud se budou snažit ve své zemi, pak ta země bude prosperovat a nebude ovlivněná děním tisíce kilometrů daleko. Snaha o dosažení této tohoto stavu světa stojí výše než ekonomická prosperita.
Spojené království tvoří lidé, kteří jsou hrdí na svou minulost. A právě tato hrdost možná zapříčinila znechucení, že musí spolurozhodovat s Německem a Francií, přestože ještě před sto lety bylo Spojené království jednou ze světovou mocností. Dnes je však jednou z mnoha vyspělých zemí. Podle výsledků hlasování tento pocit přetrvává zejména ve starší generaci, která se většinově rozhodla pro vystoupení, avšak bez jednotného důvodu, který by stál za tímto rozhodnutím.
Všeobecná nespokojenost
Předkládaná dohoda týkající se úpravy právních vztahů po vystoupení z EU neuspokojí nikoho. Poslední průzkumy ukazují, že nynější návrh dohody je nevýhodný pro velkou většinu Britů, tedy i těch, kteří se rozhodli pro vystoupení. Podstatou projednávané dohody je to, že Velká Británie sice bude stát mimo Evropskou unii, ale pokud se bude chtít podílet na jejím trhu, pak musí podléhat evropské legislativě, avšak bez možnosti spolurozhodování.
Tento stav je asi noční můrou všech odpůrců Brexitu. I oni si musí přiznat, že je výhodnější být součástí něčeho a rozhodovat společně, než si nechat rozkazovat od ostatních. (Toto bude pravý diktát Evropské unie, pane Okamuro).
Pokud pomineme zastánce setrvání a jejich obecný odpor k nynějšímu stavu vyjednávání, tak se zatím zdá, že jediným cílem volby pro vystoupení bylo vrátit zemi do konce 19.století a mít zase pocit možnosti ovlivňovat svět.
Druhé referendum, ano nebo ne?
Nesměle se začíná mluvit o druhém referendu, ve kterém by se mohlo rozhodovat o souhlasu se stávající dohodou, nebo o setrvání v Unii. No Deal je postrachem všech, odpůrců i zastánců Brexitu.
Konání druhého referenda se zdá nyní spíše nepravděpodobné. Kritici této možnosti namítají, že druhé referendum by zásadně podkopalo demokratický řád v zemi, protože by politici zpochybňovali či dokonce měnili demokratické rozhodnutí občanů. V zemi, kde je vůle lidu již několik století téměř posvátná, by to byl zásadní zlom.
Můžeme však považovat za správné, aby o tak zásadní věci rozhodovala prostá většina v poradním referendu, když nebyly známé následky rozhodnutí, v kampani byly užity lži a spekuluje se o manipulaci pomocí sociálních sítí?
Nespočívá rozumné demokratické rozhodnutí v informovaném posouzení skutečností se znalostí alespoň některých následků? Možná by právě druhé referendum, ať by dopadlo jakkoliv, přineslo kýžené informované demokratické rozhodnutí, které by nebylo možné zpochybnit. Nynější stav je napadnutelný velice jednoduše.
V posledních týdnech jsou zveřejňovány různé výzkumy veřejného mínění, které ukazují mírný přesun hlasů ve prospěch setrvání. Pokud by tento trend pokračoval, pak by se mohlo stát, že po vystoupení z Evropské unie by měli zastánci vystoupení menšinu a šlo by to vlastně proti smyslu demokracie. Což ukazuje jeden ze základních problémů rozhodnutí o vystoupení, a to že rozdílem bylo jen malé procento hlasů a v pravidlech byla nastavena prostá většina pro závaznost rozhodnutí. Pro tak zásadní a ožehavé téma se projevila neuvážlivost politiků, protože museli vědět, že se hlasy budou různě přelívat.
Po vystoupení z EU, které s největší pravděpodobností nastane, se konečně projeví stále předpokládané následky a pokud budou negativní, pak můžeme teoreticky očekávat ještě větší nárůst lidí nespokojených s vystoupením, a dokonce i snahy o znovu začlenění do struktur Evropské unie. To vše za předpokladu, že vlna odmítání globalizace a snaha vrátit svět do doby, kdy měli lidé vysněné jistoty, nepřeváží nad rozumem a pragmatismem.
Vina mladých na Brexitu
Mladí lidé hlasovali drtivou většinou pro setrvání v EU a velká část společensti odmítá Brexit právě z tohoto důvodu. Tvrdí, že starší generace rozhodla o budoucnosti svých dětí, i když ti svou budoucnost vidí úplně jinak. Jenže s ohledem na volební účast v referendu je zjevné, že je to vina právě mladých lidí, kteří se nedokázali kolektivně zmobilizovat ani individuálně přinutit jít volit a dát najevo svůj pohled právě na jejich budoucnost.
Podstatou demokracie je nepřetržitá ostražitost. Pokud povolíme, může se stát, že se doba rychle změní. Toto poučení nám předkládá například Tymothy Snyder ve své knize Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Společenskou kotrolu vykonávají nezávislá média, ale je třeba i naše aktivní účast. Mladí Britové se rozhodli nezajímat se o svou budoucnost a teď chtějí dohonit to, co zmeškali.
V České republice není jasné, jak by dopadlo případné rozhodování o našem setrvání, nebo vystoupení. Ale jasné je to, že máme jednu z nejnižších měr angažovanosti mladých lidí v Evropě. Až přijde čas rozhodování o bytí a nebytí přístích generacích, je pravděpodobné, že i účast mladých lidí bude nízká. Nenechme ostatní rozhodnout o naší budoucnosti.
