Když rodilý Němec Jakob konvertoval k islámu, rozhodl se o něm jeho bratr Eli Roland Sachs natočit film, o kterém teď oba přijeli mluvit na festival Jeden svět. "Cílem celého natáčení bylo pochopit mého bratra a jeho pohled na islám, přičemž jsem dokázal tento pohled zachytit velmi zblízka”, vysvětluje svou motivaci Eli. Jakob chtěl zase původně chtěl během natáčení propagovat islám, jeho pohled na náboženství se však od té doby trochu změnil: "Cítím, že část mě samého chce patřit do nějaké komunity, a občas si naopak říkám, že by bylo lepší, kdybych byl bez náboženství. Ale nejsem si jistý, jestli bych zvládl v nic nevěřit, mám z toho strach."
Ve filmu jste řekl, že byste si přál, aby celé Německo bylo muslimské, protože si myslíte, že být muslimem a Němcem se vzájemně nevylučuje, naopak se tyto dva aspekty mohou skvěle doplňovat. Věříte tomu stále? Co pro vás vlastně znamená být Němcem?
Jakob: To je velmi těžká otázka. Pravděpodobně tomu už nevěřím tak, jak jsem tomu věřil tehdy. Nejsem si jistý, ale pokud islám neznamená konkrétní náboženství, ale odevzdání se Bohu, vyšší moci, myšlence, pak je to jistě možné. Být Němcem pro mě tehdy znamenalo být vážný, pravdu milující a upřímný. Netvrdím, že Němci takoví jsou, ale když jsem říkal, že Německo a islám se k sobě mohou hodit, měl jsem na mysli tyto hodnoty.
Je tedy více způsobů, jak se dá praktikovat islám? Není jen jedna konkrétní cesta?
J: Ano, jistě je více cest.
Co se filmu týče, nebyl jste pouze dokumentaristou, ale také součástí děje a bratrem hlavního protagonisty. Jak se vám dařilo do od sebe tyto dva aspekty oddělit?
Eli: Snažil jsem se, ale bylo to velmi těžké. Stále je to těžké. Udělal jsem některá rozhodnutí jako filmový tvůrce a některá jako člen rodiny nebo bratr. Vždycky jsem musel přijít na to, proč jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Někdy to rozhodnutí vyšlo z toho, že jsem byl bratrem, někdy z toho, že jsem tento film vytvořil.
Jak se vaše rodina na začátku natáčení dívala na váš nápad natočit film? Změnil se od té doby jejich postoj?
Eli: Má rodina je můj bratr, mí rodiče a širší rodina. Bratr nejprve neměl pocit, že je dobrý nápad snímek točit, ale po několika letech řekl: „Dobře, jdu do toho.“ Rodiče si nemysleli, že to je dobrý nápad, a to během celého natáčení. Nejsem si jistý, jak k tomu přistupují teď, ten film tu prostě je. Řekl bych, že můj otec je rád, že film existuje a myslí si, že výsledek je velmi zajímavý. Stejně to vidí i moje matka, i když si stále není jistá, zda to byl dobrý nápad. Věří, že to ukáže až čas.
V rozhovoru proDOK Leipzigříkáte, že jste nechtěl točit film o islámu nebo islámském extremismu, ale prostě jen představit svého bratra. Dostal jste i přesto na film nějaké zajímavé reakce týkající se islámu, ať už od muslimské komunity nebo od nemuslimů?
E: Pro mě byla nejdůležitější a nejzajímavější reakce imáma Abdula Adhima (berlínský duchovní marockého původu, pozn. red.). Poprvé film viděl na festivalu DOK Leipzig a dle mého názoru byl opravdu odvážný, že tam přišel a účastnil se veřejné diskuze. Velmi ho respektuji a jeho reakce mě ohromila. Nejprve řekl, že ho film skutečně dojal, a hodně plakal. Myslí si, že ten film je velmi důležitý. Vůbec jsem nečekal, že by od předního představitele berlínské muslimské komunity mohla přijít takováto reakce.
Co se týče nemuslimů, hodně lidí mi samozřejmě říká, že mají na islám jiný pohled a že vidí i další aspekty islámu, o nichž film nemluví. Největším komplimentem pro mě je, když lidé pochopí, a spousta z nich to podle všeho chápe, že není tak důležité toho o islámu hodně vědět obecně, ale že je klíčové poznat každého muslima, který kolem vás je, a získat jeho osobní pohled na náboženství. Neexistuje tedy žádný prototyp muslima, vždy je tu nějaká osoba, jako např. Abdul Adhim, jenž má svůj vlastní pohled na islám, který je důležité si vyslechnout. Pak je tu Jakob, který je možná muslim, možná je Bahá'í (bahaismus je monoteistické náboženství vzniklé v 19. století v Persii, pozn. redakce), ale nezáleží na tom, člověk ho musí nejdříve poznat. Doufám, že si lidé tohle uvědomují, ale z reakcí na film se zdá, že ano.
Pomohl vám celý proces natáčení filmu pochopit chování a motivaci vašeho bratra?
E: Cílem celého mého natáčení bylo pochopit mého bratra a jeho pohled na islám, přičemž jsem dokázal tento pohled zachytit velmi zblízka. To je důvod, proč jsem ten film vůbec dělal. Myslím, že mohu říct, že se to podařilo, Jakob mi zprostředkoval velmi osobní pohled na islám a na náboženství obecně. To samozřejmě přišlo až s natáčením filmu, dříve jsem odpovědi na otázku jeho motivace a chování neměl.
Jakobe, co bylo nakonec vaší motivací se na filmu podílet? Chtěl jste jednoduše propagovat své náboženství, nebo v tom hrálo roli i něco jiného?
J: Když se poprvé objevila myšlenka udělat tento film, myslel jsem na to, že bych mohl propagovat islám a zprostředkovat jiný, pravdivější obraz islámu než ten, který je obyčejně malován v médiích. V té době jsem však neměl pocit, že bych to dokázal, proto jsem na začátku řekl, že ten film nechci dělat.
Poté, co uběhlo několik let, se změnil můj přístup k islámu, stále jsem však chtěl, aby měl film jistý účinek, a tak jsem se modlil k Bohu, aby lidi vedl, ale ne k mému pohledu na náboženství, nýbrž k tomu, co on, nebo ona, prostě Bůh vidí jako správnou cestu. Nechtěl jsem sám nic definovat, prostě jsem si jen řekl: „Bože, nechávám to na tobě, buď průvodcem.“ Výsledek byl nakonec úplně jiný, než jsem kdy mohl očekávat.
V čem byl jiný?
J: Vlastně jsem nic neočekával, jak jsem již řekl, prostě jsem to přenechal Bohu. Není jedna cesta či jedna sada specifických pravidel pro každého, je to velmi otevřené, individuální a nedá se to generalizovat.
Jak těžké bylo pro vás jako pro muslima vyrovnat se s předsudky ohledně islámu?
J: Byl jsem několikrát konfrontován se situacemi, které jsem viděl jinak a snažil jsem se je uvést na pravou míru. Ale i uvnitř muslimské komunity je několik pohledů na islám. Není to tak, že můžete říct, že jenom tahle cesta je správně a ty ostatní špatně.
Myslíte si tedy, že většina Němců je tolerantní vůči muslimům?
J: Ano, sám jsem byl velmi mile překvapen z poměrně tolerantního přístupu Němců ke mně. Například v práci mi pomohli najít místo, kam se mohu chodit modlit. Vlastně mohu říct, že jsem nenarazil na téměř žádný problém a nikdo z mého okolí se mnou nezacházel odlišně. A vím, že to není vždy zřejmé, že k vám nepřistupují jinak.
E: Jestli mohu mluvit za sebe, tak jsem v okolí Jakoba zaznamenal silné emoce kvůli jeho rozhodnutí stát se muslimem. A za těmito emocemi stály právě předsudky a nedorozumění. Bylo pro mě zajímavé to celé sledovat. Sám jsem tyhle emoce na začátku pociťoval a dnes vím, že pocházely ze strachu a z představ o islámu, které jsem si vytvořil ve své hlavě. Každý tohle pociťuje – někdy víc, někdy míň, ale je to součást našeho života a je jen na nás, jak se s tím vyrovnáme.
Změnil se váš názor na islám díky filmu? Překonal jste vámi zmiňované předsudky?
E: Ano. Můj názor se velmi změnil. Zjistil jsem, že moje představa o islámu vlastně neexistuje. I díky tomu pociťuji, že je důležité pokusit se pochopit věci, kterým nerozumíme a kterých se bojíme. Na druhou stranu si nemyslím, že jsem porozuměl všem aspektům islámu, ale jak říkal Jakob – je mnoho způsobů, jak k němu přistupovat, takže to asi není ani v mých silách.
Jste stále v kontaktu s muslimskou komunitou? Protože to na mě působilo, že nejsousmíření s tím, jak se jste se nakonec rozhodl.
J: Musím přiznat, že nejsem příliš v kontaktu s nikým z nich. Je pravda, že mám stále nějaké muslimské kamarády, se kterými se vidím například jednou za dva měsíce, ale to je asi všechno. Když jsem byl muslim, tak jsem byl součástí jejich duchovního života – každý den jsem se s nimi modlil v mešitě. Ale nikdy jsme se příliš nepotkávali i jinde.
Na konci dokumentu jste přiznal, že jste možná stále na špatné spirituální cestě. Jak se od té doby vyvinul tenhle váš pocit a váš duchovní život?
J: Je to pro mě stále dost složité. Cítím, že část mě samého chce patřit do nějaké komunity, a občas si naopak říkám, že by bylo lepší, kdybych byl bez náboženství. Ale nejsem si jistý, jestli bych zvládl v nic nevěřit, mám z toho strach. Náboženství se pro mě stalo jakýmsi konceptem, a já nevím, jestli chci úplně žít uvnitř nějakého definovaného pojetí. Chci prostě žít svůj život.
Také zmiňujete, že jste chtěl se svou rodinou mluvit o vašem rozhodnutí stát se muslimem proto, aby vám mohli porozumět. Ale je vůbec možné něco tak odlišného vysvětlit?
J: Těžko říct. Byl jsem v kontaktu se svým strýcem, který žije v Tanzánii. Psali jsme si emaily a nedokáži posoudit, jak moc dokázal mému rozhodnutí porozumět. A to samé mohu říct o své rodině – snažil jsem se to vysvětlovat, ale do jaké míry věděli, co jim říkám, je těžké odhadnout. Na druhou stranu jsem byl velmi překvapen, že pro mnoho lidí byl můj příběh zobrazený v dokumentu něčím výjimečným a dojemným. Takže je možné, že mi dokázali porozumět skrz něj.
Možná jen na doplnění - vyznává vaše rodina křesťanství? Nebo jsou ateisté?
E: Jsme ateisté. Možná i kvůli zkušenosti s Jakobem. Možná, že kdyby se nestal muslimem, nikdy bych nedokázal s takovou jistotou říct, že nevěřím v žádné náboženství. Křesťanství je jen součástí kulturního prostředí, ve kterém jsem vyrůstal.
