„To, proč jsem nakonec skončila, souviselo s tím, že obsah politických reportáží od určité chvíle nebyl už jen povrchní nebo zjednodušený, ale z mého pohledu zmanipulovaný,“ říká ke svému působení v TV Nova Emma Smetana, která je matkou, novinářkou a zpěvačkou. Smetana před svou kariérou studovala evropské záležitosti na univerzitě Science Po v Paříži a politologii a mezinárodní vztahy na Svobodné univerzitě v Berlíně. Praxe v Evropském parlamentu a na Úřadě vlády jí prý ukázala, co v životě dělat nechce.
Říkáte, že celý život žijete mezi Českem a Francií. Část dospívání jste prožila v obou zemích, zažila jste oba vzdělávací systémy. Kdybyste měla říci rozdíly mezi nimi a dovednosti, které vás naučily, nebo naopak nenaučily, co byste zmínila?
Já to srovnání nemám, protože do české školy jsem vlastně nikdy nechodila. Nebo spíš – chodila jsem do ní dva týdny po návratu z Francie, když mi bylo deset. Pak jsem ale přešla na francouzské lyceum. Francouzské školství je spíše než na memorizaci založené na logickém a kritickém myšlení, rétorických dovednostech. Existuje takzvaná francouzská metoda, která slouží k podpoření schopnosti argumentace. Klade se velký důraz na „culture générale“, tedy na všeobecný přehled.
V TEDx Prague Woman jste říkala, že lidé, kteří mají nějak ucelený názor na život, aniž by ho měnili, se vám zdají vlastně nebezpeční. Proč?
Myslela jsem to tak, že mě děsí lidé, co se ve svých názorech a postojích nijak nevyvíjí. Kteří jsou přesvědčeni o tom, že jejich pohled, jejich životní styl, jejich systém hodnot je jediný správný. Kteří postrádají sebereflexi a empatii.
V rozhovoru pro musicserver.cz jste popisovala, jak vám v dětství zpívání na konzervatoři na čas zničilo hlas. V čem konzervatoře a ZUŠ podle vás při výuce hudby dělají chyby?
To se asi nedá paušalizovat. V mém případě udělali na štrasburské konzervatoři chybu v tom, že mě dali rovnou do druhého ročníku. Tudíž jsem bez jakékoli techniky zpívala náročné party, chodila jsem na zpěv třikrát týdně, do toho byl skoro každý měsíc nějaký koncert, často jsem zpívala sóla… po třech letech mi prostě odešel hlas. Následoval rok na foniatrii a rozhodnutí, že už na zpěv nikdy chodit nebudu. Ale to jsem si nedávno rozmyslela, protože se právě názorově vyvíjím! (smích)
Na vysoké škole jste studovala evropské záležitosti (na Sciences Po) a poté na Svobodné univerzitě v Berlíně politologii a mezinárodní vztahy. Přesto přímo ve vystudovaném oboru nepůsobíte. Myslíte si, že studium vysoké školy by v dnešní době mělo lidi hlavně vzdělat, spíše než nutně připravit na určitou práci?
Ano, to si přesně myslím. Je skvělé se v nějakém oboru zorientovat, dokázat si, že jste vůbec schopen něco pořádného vystudovat, ale vidím to spíš jako cestu než cíl. Mě to strašně bavilo, měla jsem fantastické profesory i spolužáky, ale to studium silně kontrastovalo s praxí. V Evropském parlamentu a na Úřadě vlády, kde jsem pracovala, jsem jednoduše zjistila, že bych tam nechtěla docházet dennodenně. Že se tam člověk mého typu moc nemá s kým nasmát. To pro mě bylo zásadní zjištění. Nechtěla jsem předčasně zestárnout, převléct se do kostýmku a dávat si pozor na to, abych náhodou neřekla nekorektní vtip. Nechtěla jsem se změnit. A tak jsem to zkusila jinudy, svobodněji a vrátila se ke svým snům z dětství. K herectví a k hudbě. A pak mě to náhodou odválo na Novu. To jsem opravdu nečekala. (smích)
Tam jste pracovala přes tři roky. Na konci roku 2013 jste v rozhovoru pro Generaci Y odpověděla na otázku, co si myslíte o serióznosti televizních novin na Nově: „Já točím převážně věci, co mě doopravdy upřímně zajímají, a to bývá z oblasti politiky nebo kultury. A točím si to úplně svobodně, jak chci, takže za ty reportáže já si takhle zodpovídám…“ Právě i kvůli novinářské integritě jste z Novy odešla. Ale mě by zajímalo, proč jste vůbec do Novy šla? Již zmiňovaná serióznost televizního zpravodajství Novy bývá často zpochybňována (výrazným hudebním podkresem u některých reportáži atd.).
Samozřejmě máte pravdu. O serióznosti těch zpráv jsem si žádné iluze nedělala, ale měla jsem takovou vnitřní misi. Vnést do toho infotainmentu – protože takový je formát Televizních novin – alespoň nějaký vážnější obsah. A ze začátku s tím nebyl žádný problém, točila jsem čtyřikrát týdně v terénu jako reportérka a přinášela témata, která by se jinak na obrazovku komerční televize těžko dostávala. Dalším důvodem, proč jsem přijala nabídku moderovat Televizní noviny, bylo to, že jsem se chtěla vymanit ze své sociální bubliny a poznat prostředí, které určuje myšlení většinového televizního diváka. Byl to svým způsobem experiment. A od začátku jsem si stanovila takový vnitřní časový limit, věděla jsem, že tam z mnoha důvodů nemůžu být dlouho. Počítala jsem se čtyřmi roky, tak dlouho obvykle trvají diplomatické mise. Vyhodili mě ale o čtvrt roku dřív. (smích)
Dále v tomtéž rozhovoru na otázku Filipa Nesládka „A žádný padající chleba ani malý test?“ odpovídáte: „To se mi zatím vyhnulo. Diváci to zřejmě potřebují chvílemi odlehčit, a proto se tam takhle ta dramaturgie alternuje. A asi to není nic k odsouzení, když to přitahuje pětinu občanů téhle země.“ Stála byste si i teď (když už nejste zaměstnankyní Novy) za tím, že když velká část lidí něco upřednostňuje, tak je správné se jim ve zprávách přizpůsobit?
Soukromá televize nemá povinnost, tak jako ta veřejnoprávní, svého diváka vzdělávat. Televizní noviny běží mezi Ulicí a Ordinací, takže prostě musí být zábavné. V opačném případě divák, zjednodušeně řečeno, přepne. Proto jsem také nekritizovala formu a vlastně ani skladbu zpráv. To, proč jsem nakonec skončila, souviselo s tím, že obsah politických reportáží od určité chvíle nebyl už jen povrchní nebo zjednodušený, ale z mého pohledu zmanipulovaný. A v tu chvíli přichází na řadu pojmy jako svoboda, etika, integrita, princip. S tím, co jsem tam pozorovala zhruba rok před svým odchodem, jsem prostě nechtěla mít nic společného. A tak jsem proti tomu všemi možnými způsoby bojovala. S vědomím, že to nejspíš prohraju. Ale za pokus to stálo a k něčemu to bylo. Mimo jiné jsem zjistila, kolik lidí o těch manipulacích ví nebo tuší a kolika z nich je to vlastně jedno. I novinářům z jiných médií… Často mají pocit, že takhle to je přece všude. Že jsou jen kolečko v systému, že nemá smysl se proti nemravnosti bouřit, protože už se z ní stala norma. Ta míra cynismu a rezignace u mnoha lidí, kterých jsem si do té doby celkem vážila, mě na tom všem šokovala asi nejvíc.
Máte za sebou vydání první desky What I've done. V plánu máte také od května turné po českých nádražích, jehož výtěžek půjde přes váš spolek Emma má bazar na vybrané charitativní projekty. Má zde prostor nádraží zvláštní smysl? Pokud ano, jaký?
Tím, že jsem celý život na cestách, mám k nádražím takový romantický vztah. A na těch českých se mi zdá, že to zatím moc nežije, žádný busking, žádný tanec, nic… Tak jsem chtěla uspořádat sérii koncertů, takové happeningy, abychom to tam cestujícím na chvíli zpříjemnili a přivedli je na myšlenku, že by možná bylo fajn, kdyby jim tam začínající muzikanti hráli každý den. Na turné Mezi vlaky s sebou vezmu i hosty, kteří to cítí podobně – Tomáše Kluse, Thoma Artwaye, Kata z Prago Union, Michala Hrůzu a pak mladé kapely teepee a I Love You Honey Bunny. Prostě hippies.
Tohle není váš první charitativní projekt. Proč pro vás má smysl se takto angažovat?
Protože mám to štěstí, že můžu, a měla bych špatné svědomí, kdybych to nedělala. Protože mě k tomu vedla moje babička, která kdysi založila Národní dobrovolnické centrum Hestia. A protože jsem zjistila, že mám úplně nepopsatelnou radost, když se nám třeba díky těm bazarům, které pořádám už čtyři roky, daří pomáhat. Pravidelně podporujeme jednotlivé programy Člověka v tísni a podle toho, co je zrovna aktuální nebo urgentní, reagujeme i na žádosti jiných organizací. Dávám si velký pozor na to, abych měla absolutní dohled nad tím, kam ty peníze jdou. Takže moc nehazarduju, podpořili jsme třeba Bílý kruh bezpečí, domovy Sue Ryder, SOS Vesničky, azylové domy pro maminky s dětmi Charity ČR… Celkem už jsme přerozdělili přes 1,5 milionu korun.
Jste také čerstvě matkou. Zároveň jste nově začala působit v DVTV. V ČR na krátké úvazky k rodičovské dovolené nebo na její dělení nejsme moc zvyklí (studie uvádějí, že jen 8,5 % žen u nás má zkrácený úvazek oproti unijnímu průměru 32 % žen). Jak to zvládáte skloubit dohromady? A zdá se vám, že systém a okolí vám v tomto vychází vstříc?
Díky tomu, že naše dcera Lennon miluje lidi a ruch, není v tom vůbec žádný problém. V noci spinká, takže nejsem nevyspalá, navíc nemusíme ráno vstávat, protože se nás s Jordym naštěstí ani jednoho netýká žádná fixní pracovní doba. Babičky a tetičky s nadšením hlídají, když je nejhůř, ale já se s tou svou holčičkou hrozně nerada loučím. Takže ji většinou beru všude s sebou – do DVTV, na koncerty, kam jen to jde.
Jste jak zpěvačka a herečka, tak novinářka. Jak ale jde novinářská profese dohromady s propagací formou product placementu na vašich profilech na sociálních sítích (např. se značkami Lindex a Adidas)? Nekoliduje to?
Samozřejmě se vyhýbám jakýmkoli reklamním kampaním, nemůžu a nechci být reklamní tváří ničeho. Ale s některými značkami spolupracuju v souvislosti se svým charitativním bazarem, na kterém díky tomu prodáváme i krásné, nové věci, nebo v souvislosti se svou hudbou. Když točíte klip, musíte na to sehnat ne úplně malé peníze, a v tu chvíli je skvělé, když se můžete spojit se značkami podporujícími umělce. Poslední případ jsou značky, které chtějí dávat věci naší holčičce. To s díky přijímáme.
Při rešerši mě překvapilo, jak velké množství bulvárních článků bylo na vaši adresu napsáno. Stejně tak po oznámení vašeho prvního rozhovoru na DVTV v roli moderátorky se proti vám na Facebooku vzedmula nenávistná vlna komentářů. Proč si myslíte, že vás někteří Češi tak špatně snáší? Co to o nás Češích vypovídá?
Co vám na to mám říct? Obecně platí, že jsou mi bližší osobnosti, které budí nějaké vášně. To, že někomu vadím kvůli svému příjmení, kvůli jménu své dcery, nebo prostě kvůli tomu, že bulvárním novinářům říkám svoje názory místo povrchních plků, na které jsou někteří jejich čtenáři zvyklí, tak to mě netrápí. Jen mě občas při pročítání různých diskusí zarazí, jak silně můžu iritovat někoho, kdo mě osobně nezná a nijak se ho vlastně netýkám. To asi nikdy nepochopím.
