EU hledá cestu k Africe i přes komplikovanou minulost

Kapské město, Jihoafrická republika

Kapské město, Jihoafrická republika Zdroj: Pixabay.com

O potřebě budování vztahů s africkým kontinentem mluvila již minulá Evropská komise Jeana-Clauda Junckera. Po loňských evropských volbách, ze kterých vzešla Komise Ursuly von der Leyen, je však tato snaha ještě výraznější: Evropská unie má podle strategie hrát na globální úrovni větší roli. Při pohledu na geopolitické rozložení ve světě, na jedné straně se sílící Čínou a čím dál agresivnějším Ruskem, na straně druhé s nestabilní Amerikou Donalda Trumpa, je orientace na hospodářsky i sociálně rostoucí jih logická a žádoucí. Reálie 21. století sjednotily evropské země s dosud různorodými pohledy na třetí největší kontinent. Otázkou však zůstává, zda mají euro-africké vztahy budoucnost a zda se společně dokážou přenést přes složitou minulost.

„Afrika nepotřebuje charitu, ale rovnocenné partnerství. Opravdové partnerství. A my jako Evropané ho potřebujeme také,” prohlásil v září 2018 tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker při svém výročním projevu o stavu EU. Apel, aby Evropská unie daleko více investovala do vztahů s africkým kontinentem, tehdy sice vzbudil pozornost médií, přesto bylo toto jasné přihlášení předsedy Komise k prioritnímu budování evropsko-afrických vztahů spíše symbolické. Evropa svou pozornost k Jihu totiž napínala už dlouho.

Společná strategie EU–Afrika, tedy oficiální platforma pro vztahy EU s africkými zeměmi (prostřednictvím Africké unie), byla přijata již v roce 2007, dávno před „převratným” Junckerovým vyjádřením. Ještě dřív byla uvedena v platnost Dohoda s Cotonou, která se stala obecným rámcem upravujícím vztahy Evropy s Afrikou, Karibikem a zeměmi Pacifiku. Kromě pravidelných summitů mezi oběma uniemi také Evropa přijímá akční plány a humanitárně se angažuje v některých nestabilních a válkou sužovaných oblastech, jako je například Sahel. V rámci Cotonu má pak EU obchodní vztahy s většinou afrických zemí a od roku 2015, tedy od vypuknutí migrační krize, pravidelně spolupracuje na řešení hromadného přílivu migrantů z afrických zemí do Evropy.

Nová komise a nové priority

Z loňských voleb do Evropského parlamentu vzešla nová komise vedená Ursulou von der Leyen, pro niž se pak evropsko-africké vztahy staly ještě větší prioritou než pro předchozí Junckerovu. „Dnešní strategie s Afrikou je plánem ke kroku vpřed a posunutí našeho partnerství na vyšší úroveň. Afrika je přirozeným partnerem a sousedem Evropské unie. Společně můžeme budovat prosperující, mírumilovnou a udržitelnou budoucnost pro všechny,” prohlásila von der Leyen jen měsíc po letošním summitu Africké unie v etiopské metropoli Addis Abebě, kterého se i s delegací zúčastnila.

Ačkoliv tento výrok poněkud zapadl v kontextu nastupující pandemie koronaviru v Evropě (Česko zavedlo první plošná restriktivní opatření hned o den později, 10. března, většina evropských zemí následovala), je možná ještě důležitější než výše citovaný Junckerův. „Převratný mohl být v tom, že Evropská komise chce – nebo to alespoň deklaruje – posunout evropské vnímání Afriky jako rozvojového světa, a udělat z ní rovnocenného partnera, a to nejen obchodního,” odpovídá The Student Times redaktor webu Euractiv a znalec zahraniční politiky EU Ondřej Plevák na otázku, v čem je citát v kontextu dění nový. „Samozřejmě něco slíbit a napsat strategii jsou pouze jednou stranou mince, naplňování těchto deklarací a plánů pak tou druhou. Až budoucnost ukáže, jak vážně to Evropská komise a její předsedkyně myslí,” doplňuje.

Koronavirová realita dělá partnerství důležitější

Zatím však vše nasvědčuje tomu, že von der Leyen a její Komise budování vztahů s Afrikou skutečně vážně myslí. Potřeby vzájemné spolupráce a sdílení příležitostí jsou zjevně mnohem potřebnější i ve stínu globální pandemie koronaviru. Jako priority uvádí Evropská komise na svých webových stránkách zelenou transformaci průmyslu i energetiky, digitalizaci, zaměstnanost a udržitelný růst, zajištění míru a bezpečnosti a samozřejmě řešení migrace. Vyvrcholením série setkání hlav evropských i afrických států má být další summit EU–Afrika, který je naplánován na letošní podzim, nepřekazí-li jeho konání druhá vlna koronaviru.

Plány na spolupráci shrnuje Evropská komise v obsáhlém dokumentu z letošního března. Zdůrazňuje v něm snahu evropské partnerství s Afrikou postavit na spolupráci řešení globálních výzev. Jako prioritní označuje společný postup v boji proti klimatické změně. „Africké země jsou vůči změně klimatu obzvláště zranitelné, neboť je jí ohrožen pokrok, jehož je v současnosti dosahováno v oblasti udržitelného rozvoje,“ stojí v dokumentu. Koncem června se pak konala online debata Příští generace africko-evropských vztahů (The Next Generation of Africa Europe Relations), která byla příležitostí pro mladé lidi k tomu, aby se podělili se svými vizemi vztahů obou kontinentů. Zúčastnila se jí i eurokomisařka pro mezinárodní partnerství Jutta Urpilainen.

Proč až nyní?

Nabízí se pochopitelně otázka, proč se EU rozhodla do vztahů s Afrikou investovat zrovna nyní a k jejich zlepšování dochází teprve teď. „Zatím bych nespěchal s tvrzením, že dochází ke ‘zlepšování’ vzájemného vztahu, prozatím máme na stole pouze plány, i když slibné. Nejedná se navíc o první snahu prohloubit spolupráci, která existuje desítky let,” zdůrazňuje Ondřej Plevák z Euractivu.

„Co se týká nových komplexních plánů, mohu spíše jen spekulovat, proč nepřišly dříve. Strategie je součástí snah Evropské komise pod vedením Ursuly von der Leyen hrát na globální úrovni větší roli. Zahraniční politika je však citlivou záležitostí, mění se jen pomalu, a navíc je těžké najít kompromis napříč všemi členskými státy EU, například i v pohledu na některé africké země,” rozvádí. Zároveň vysvětluje, že společná zahraniční a bezpečnostní politika EU se postupně vyvíjí, v minulosti by podle něj i vzhledem k rozdílnému fungování a pravomocem EU něco takového zřejmě nebylo možné.

Klíčový pak podle něj byl kompromis v oblasti priorit jednotlivých členů Unie, kteří mají odlišné zájmy: „Pokud by bylo nové partnerství s Afrikou postaveno jen na obchodních vztazích, najít shodu by bylo přímočařejší, protože právě tato oblast je v kompetenci Evropské komise. Vzájemná mezinárodní spolupráce se však má týkat daleko širšího spektra otázek, jako jsou zelená a digitální transformace, energetika, investice, inovace, bezpečnost, mobilita nebo udržitelný růst. To vše chce čas a energii k nalezení jednohlasného kompromisu napříč členskými státy a institucemi EU,” dodává Plevák.

V pasti geopolitiky

Afrika se pro Evropskou unii jeví jako výhodný partner nejen z hlediska současné situace ve světě, ale také kvůli geopolitice. Nevyzpytatelná politika Donalda Trumpa způsobuje, že USA již není Evropě hlavním partnerem a spojencem. Jak upozorňuje web Politico, EU se cítí „zrazena” Spojeným královstvím. Východní mocnosti, Rusko a Čína stále agresivněji uplatňují svůj vliv ve světě, a samozřejmě tedy i v Africe (zejména skrze ekonomiku, Rusko se nicméně rovněž vojensky angažuje např. v Libyi), a EU by musela být vyloženě „hloupá”, aby východním geopolitickým obrům Afriku „přenechala”. Přirozeně je stále přítomné i téma migrační krize (která může kdykoliv znovu nabrat na síle), u níž je spolupráce s africkými státy, odkud lidé prchají, nezbytná.

Často se jako jedno z témat objevuje snaha některých evropských zemí překonat partnerstvím koloniální minulost: zároveň však mají bývalé koloniální velmoci v Africe stále své zájmy a vlivy v některých státech, svých bývalých koloniích (zjevně především Francie a Belgie). Francie se potom například vojensky angažuje v nestabilním a válečném regionu Sahelu.

„Souhlasím s tím, že sbližování je logické a žádoucí. Úplně bych neřekl, že se EU cítí ‘zrazena’ Spojeným královstvím, spíše bych řekl ‘zklamána’,” podotýká Plevák. Situace v USA se podle něj může změnit po letošních prezidentských volbách. „Německé předsednictví Rady EU chce zároveň restartovat dialog s Američany, a komu jinému by se to mělo povést,” doplňuje. Vliv Ruska a Číny a snaha o řešení migrace je podle něj také motivace. Při pohledu na mapu světa si tak vlastně uvědomíme, že EU ani nemá na výběr. Afrika je totiž nyní jedinou cestou, kudy lze geopoliticky „expandovat”.

Vzácná shoda sedmadvacítky

Nový impuls pro budování vztahů EU–Afrika pak přichází po vzácné shodě evropských zemí, jak upozorňuje server Politico. Na „africkém” partnerství má totiž své zájmy většina jednotlivých zemí. Jak již bylo zmíněno, některé státy si zde stále zachovávají postkoloniální vliv. Zejména u jižních zemí EU, jako Itálie či Španělsko, je patrný tlak na řešení africké migrace. Geopolitickou orientaci na Jih stvrzují tváří v tvář dennodennímu vlivu a tlaku Ruska i východoevropské země. A konečně, hlavní impuls pak podle diplomatů nyní přichází ze zemí, jež tvoří takzvanou osu EU, Francie a – především – Německa. Tím se vysvětluje i vstřícnost předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen, která je „napojena” na současnou hlavní vládní stranu v Německu, CDU, a na kancléřku Angelu Merkelovou.

„V prvé řadě je důležité si uvědomit, že Německo je hlavním hybatelem evropské integrace obecně. Ať se nám to líbí, nebo ne, nic důležitého se bez německého souhlasu zkrátka nestane. Dobře je to vidět na plánu ekonomické obnovy po koronaviru, kde se až po německé ‘otočce’ v otázce myšlenky společného zadlužení a po německo-francouzském návrhu záchranného fondu daly věci skutečně do pohybu,” vysvětluje Plevák. Němci mají podle něj zároveň vybudovanou rozsáhlou síť odborníků, úředníků a politiků v institucích EU, což se při prosazování určitého postoje hodí.

 „Je také pravda, že Německo klade na vzájemné vztahy a pomoc Africe velký důraz dlouhodobě, což můžeme vidět i v prioritách německého předsednictví či návrhu ‘Marshallova plánu pro Afriku’ z roku 2017. Pokud jde o samotnou Ursulu von der Leyen, tak i když se vzhledem ke své pozici dosud snaží vystupovat a rozhodovat nestranně, alespoň myšlenkové napojení na ‘linku’ německé vlády je zcela logické,” uzavírá Plevák.

Charita, či kolonie? Rovnocenné partnerství

Již z projevů mnoha evropských politiků je patrné zdůraznění, že se skutečně jedná o partnerství, a nikoli „další kolonie” (jak vyvrátil na letošním summitu v Addis Abebě předseda Evropské rady Charles Michel) či „charitu” (jak zmínil expředseda Evropské komise Jean-Claude Juncker). Afrika má za sebou obecně období setrvalého hospodářského růstu, kdy se 6 z 10 nejrychleji rostoucích současných ekonomik nachází právě tam. Kontinent rovněž zažívá populační explozi a žije zde téměř dvakrát více obyvatel než v Evropě (včetně států mimo EU). Evropě tak za jejími jižními hranicemi vyrůstá nový přirozený partner, kterého se v čím dál komplikovanějším světě „hodí mít” a EU se toho pochopitelně snaží využít.

„Budoucí sbližování očekávám, je to v zájmu obou stran, záleží ale jakým tempem. To bude záviset na mnoha proměnných,” odpovídá Plevák na otázku, jak se budou podle něj vyvíjet evropsko-africké vztahy v budoucnu. „Evropská komise klade na africký kontinent velký důraz, nebo to alespoň tvrdí, a má na své plány čas do roku 2024, kdy jí končí mandát. Uvidíme tedy, co konkrétního se jí do té doby podaří zrealizovat. Samozřejmě bude také velice záležet na mezinárodní situaci, jestli se neobjeví jiné, palčivější priority. Nedávno jsme sami viděli, jak šla plánovaná agenda stranou kvůli potřebě řešit koronavirovou krizi.”

Další „zkouška” tedy zjevně přijde letos na podzim, kdy se má konat zmiňovaný summit. „Zde by se měla řešit konkrétní podoba budoucích vzájemných vztahů, což je samozřejmě klíčové, pouhá strategie nestačí. Očekávám alespoň nějaký posun, a to i vzhledem k tomu, že německé předsednictví Rady EU zařadilo vztahy s Afrikou mezi své zahraničně-politické priority,” přibližuje Plevák. „I z výroků německých politiků můžeme vidět, že jim velmi záleží na tom, aby summit proběhl a přinesl smysluplný pokrok. A věřím tomu, že Němci udělají všechno pro to, aby se tak skutečně stalo.”