Frederik Polak o eutanazii: Osobně si myslím, že po smrti nic není

Frederick Polak

Frederick Polak Zdroj: Jeden svět

Frederick Polak
Frederick Polak
3
Fotogalerie

Nizozemský psychiatr Frederik Polak je průkopníkem neortodoxních metod, včetně prosazování legalizace medicínského použití marihuany a jiných drog. Rozhovor nám poskytl u příležitosti festivalu dokumentárních filmů Jeden Svět, na němž se promítal mimo jiné i film I´m not afraid, sledující právě pacientku dr. Polaka, která už několik let usilovala o povolení k asistované sebevraždě.

Díky průlomu ve vytvoření pravidel pro aplikaci zákona o eutanázii na pacienty s psychickou diagnózou může pod dohledem Frederika Polaka asistovanou sebevraždu nakonec podstoupit. S doktorem Polakem jsme proto hovořili nejen o obecné problematice eutanazie v Nizozemsku, ale především o jeho osobních zkušenostech s tímto kontroverzním tématem.

Na začátku filmu říkáte, že jste si nikdy nemyslel, že byste se mohl účastnit něčeho jako je eutanazie. Co vás přimělo změnit názor?

Nebyl to jen jeden důvod. V těch letech probíhalo hodně debat o eutanázii a asistované sebevraždě a mě se to osobně týkalo. V legislativě byla upravena asistovaná sebevražda pro pacienty s rakovinou a somatickými poruchami. V Asociaci psychiatrů zformovali pracovní skupiny pro vytvoření průvodce a pravidel pro tyto případy pacientů s psychickými onemocněními.

Přesto to bylo pro psychiatrické pacienty komplikovanější, protože se to nikdo neodvažoval provádět. Problém je, že pro lidi trpící depresemi nebo jinými poruchami je tu vždy nový typ léčby, medikace a tablet, takže nemůžete nikdy říct: Zkusili jsme všechny způsoby, ale vše selhalo. V určité chvíli je pacient léčen po mnoho let a má právo oznámit lékařům: To stačí, už v léčbu nevěřím. A to bylo to, co mi pomohlo v rozhodování - že tato nová pravidla pro psychiatrii a asistované sebevraždy jsou v pořádku a mohu s nimi pracovat. A paní L. (protagonistka filmu, pozn. red.) jsem poskytoval terapii po více než patnáct let a v léčení (ať už hospitalizována či ambulantně) byla už od svých devatenácti let. Když jsem ji tedy potkal, byla léčena po velmi dlouhou dobu a byla opravdu nešťastná. Přišla za mnou a celkem dost rychle mi řekla, že by opravdu chtěla, abych jí pomohl zemřít. A tenkrát jsem jí řekl, že dobře, ale nejsem přesvědčený o tom, že to opravdu udělám.

Takže to byl postupný proces, než jste se rozhodl jí s tím pomoci?

Ano, než jsem se skutečně přesvědčil o tom, že to je správné rozhodnutí.

V Nizozemsku byl nedávno schválen zákon, díky němuž mohou požádat o eutanázii také například duševně nemocní lidé, lidé trpící demencí či „unaveností životem“. Toho využila též protagonistka filmu, je to tak?

Nebyl to nový zákon. Bylo to vytvořeno psychiatrickou asociací, která přišla s návrhem průvodce, jak by to psychiatři měli provádět, jaké otázky zde jsou a jak to bude upraveno. Pak nám to bylo předloženo a schváleno hlavní lékařskou asociací. Nebyl to nový zákon, ale jednoduše jakési rozšíření toho, co už v zákonu bylo – tedy zpřesnění předpisů pro naši specializaci pomocí správní vyhlášky.

Nehrozí nebezpečí, že se okruh lidí žádajících o eutanázii rozšíří ze smrtelně nemocných také o ty s psychickými poruchami? Lze unavenost životem vůbec lékařsky posoudit?

Neznám doslovnou formulaci, ale rozhodně nestačí, aby pacient přišel k doktorovi a jenom řekl: Chci, abyste mi pomohl se zabít. Toto přání musí trvat delší dobu a musí být silné a jasné. Takže existuje mnoho podmínek, z nichž jasně plyne, že jde o přání pacienta, nikoli o to, že to chtějí děti, které se o něj či o ni nemohou postarat nebo jen chtějí dědit. Všechny tyto důvody by měly být vyloučeny a musíte také myslet na rozumné možnosti léčby, co dosud nebyly vyzkoušeny. Poté druhý doktor musí zformulovat svůj posudek, zda souhlasí. V případě psychiatrických pacientů to musí být psychiatr, který je specialista na danou nemoc, a nakonec pacienta prohlédne ještě praktický lékař a podá souhlas. Takže je to přísnější proces než s jinými pacienty.

Pro psychické nemoci zde vždy zůstane určitá, i když třeba velmi malá, pochybnost. Když je pochybností moc, nemůžete to udělat. Je to povolené udělat jen podle schváleného průvodce. Poté, co pacient umře, musíte také vytvořit tři až čtyři složky, ve kterých je vše zapsáno - historie pacienta a jeho léčby. Poté přijdou dva lékaři, jeden z nich za obec, a zkontrolují, zda jsou přítomny všechny papíry a další potřebné dokumenty, a poté je tělo zesnulého osvobozeno k pohřbení nebo zpopelnění. Jinak by místní doktor musel nahlásit, že něco není v pořádku, protože se nejedná o přirozenou smrt a muselo by se konat vyšetřování. A když cokoli v těchto složkách nesedí, stále to může předat státnímu zástupci, aby se to řešilo právní cestou. Já jsem po třech měsících obdržel vyrozumění, že vše bylo provedeno v souladu se zákonem, takže jsem nebyl trestně odpovědný.

Paliativní péče pokročila, lidé již nejsou sužováni bolestí. I instituce pečující o umírající či dlouhodobě nemocné, zvlášť v Nizozemí, jsou na vysoké úrovni, proč i přesto lidé žádají eutanázii?

Ale co by v tomto případě bylo paliativní? Myslím, že vše, co s ní bylo učiněno během patnácti let a předtím, můžeme prohlásit za paliativní.

Možná se to týká míň pacientů s psychickými poruchami, ale v ostatních případech již umíme bojovat s negativními aspekty umírání, jako třeba s bolestí.

Ano, ale doktor musí být ochotný předepsat recept na opioidy, a spousta z nich to stále dělá nerada. Dokonce i když jsou lidé blízko smrti, nechtějí jim dát moc opioidů, protože by se pacient mohl stát závislým. Je to směšné.

Výzkumy z Nizozemska ukazují zvyšující se počet provedených eutanázií. V roce 2012 to byla tři procenta ze všech úmrtí a v roce 2015 tvořily asistované sebevraždy 3.9 % ze všech úmrtí v Nizozemsku.

Ano, to je pro eutanázii obecně, ale pro asistovanou sebevraždu u psychicky nemocných pacientů je to mnohem nižší číslo, asi je okolo čtyřiceti až padesáti ročně.

Nebojíte se, že se počet eutanázií bude zvyšovat?

Nevím, jak je to procentuálně, ale už teď vidíme, že není téměř nikdo, kdo by eutanázii mohl mít schválenou a nepodstoupil ji. Čísla možná stále trochu rostou, ale nemám tušení, o jak moc by mohla ve skutečnosti narůst.

Nestane se to tedy běžnou praxí na konci života?

Ale v Holandsku, pokud nemluvíme o psychiatrii, ale o zbytku medicíny, to běžná praxe je. Pro lidi, kteří umírají a příliš trpí, je to naprosto normální záležitost. U pacientů se srdečními nebo jinými problémy už se naopak s žádostmi tak často nesetkáváme.

Na mladých lidech okolo sebe pozoruji, že pojetí smrti a stáří se mění. Mladí lidé jsou individualisté, zvyklí spoléhat se sami na sebe. Strach ze závislosti na druhých zmiňuje i protagonistka filmu a vaše bývalá pacientka paní L.. Není špatné lidem dát možnost eutanázie? Neměli bychom se spíš učit, že je ve společnosti normální dávat a zároveň přijímat vzájemou pomoc, být na sobě závislí, a to i ve stáří?

To se posouváme do současné situace v Holandsku. Hodně se debatuje o tom, zda by lidé bez vážných nemocí, kteří sice mají potíže, ale ne tak velké, aby se daly použít jako argument pro eutanázii, a kteří si přesto myslí, že je jejich život naplněn, měli mít právo na eutanázii. Mají už dost toho žít. Dost už toho prožili, byl to hezký život, děti a vnuci se mají dobře a vidí je čas od času, ale jejich přátelé jsou mrtví a oni už nejeví zájem o věci kolem sebe, zkrátka cítí, že je pro ně lepší to ukončit. A počet takových případů bude stoupat. Ale to by byla ve většině případů asistovaná sebevražda (například jednoduše v obstarání potřebné medikace).

Sociální aspekt s paní L. byl, že jsem ji poslal do denního psychiatrického centra, aby mohla alespoň mluvit s pár lidmi, protože ve svém životě moc kontaktu neměla. Šla tam párkrát, ale říkala, že jí to přišlo příšerné a že tam nebyl nikdo, s kým by si mohla povídat. Navíc byla v takových místech již v předchozích letech předtím a o takový způsob terapie už nestála. Nechtěla to. Avšak pokud by to byla jen samota, mohlo by to být naopak změnou k lepšímu. Ale s paní L. to nebylo jen o osamělosti, měla také záchvaty paniky a úzkosti, byla v depresi.

Sám ve filmu zmiňujete, že pro zdravotní pojišťovny je často eutanazie levnější variantou, než kdyby pacient dále žil. Nebojíte se, že se zákon může zneužít a zvýší se tím tlak na pacienta - jak ze strany rodiny, tak ze strany lékařů?

Zmínil jsem to ve chvíli, kdy bylo zařízeno, že paní L. zůstane v hospici, ale když jsme kontaktovali pojišťovnu, tak to odmítli zaplatit. Řekl jsem tehdy, že je to hloupé, protože pokud bude žít, tak je to bude stát daleko více.

Ale nemyslím si, že se ten zákon dá zneužít. Pokud by pojišťovny něco takového udělaly, měly by z toho problém, navíc sebemenší náznak tohoto ražení by byl okamžitě medializován. Avšak pokud by se o tohle chtěly pojišťovny opravdu pokoušet, ani by k tomu nepotřebovaly zákon o eutanazii, jednoduše by si sedly s ředitelem domova důchodců.

To, co jsem u paní L. shledávala velmi zajímavým, je, že byla svým způsobem věřící. Z rozhovorů vyplývalo, že po smrti ji čeká něco lepšího, kdy bude šťastná. Jak se pak takovíto lidé srovnávají v případě, že je odsuzují například křesťané, kteří eutanázii považují za hřích. Byl to i případ paní L.?

To byl i jeden z důvodů proč nechtěla, aby o tom věděl její bratr, protože by s tím nikdy nesouhlasil. A ona s ním už i tak neměla dobrý vztah, ale myslela si, že kdyby mu to řekla, že o tom přemýšlí, tak by za ní každých pár dní chodil a říkal jí, že to nemůže udělat. A to ona nechtěla.

Je u pacientů žádajících o eutanázii častá víra, že je po smrti čeká něco lepšího? 

Nevím. Na druhou stranu, když je někdo opravdu psychotický a mluví o tom, jak sní, že po své smrti bude dělat neuvěřitelné věci a mít moc, pak mu musíte říct, že tohle je jen mámení smyslů. A pak to nemůže být důvod k tomu se zabít - jen protože jste si jistý, že po smrti budete mít lepší život. Osobně věřím, že po smrti nic není.

Nizozemský doktor Gerrit Kimsma, zastánce práva na eutanazii, řekl, že mu při provádění eutanazie není lépe než na začátku, ale naopak – že se to postupem času stává obtížnější a podobnou zkušenost mají i jeho kolegové. Jaké to bylo pro vás s paní L., co jste prožíval?

Většina doktorů má s eutanazií velmi malou zkušenost. Já ji osobně prováděl jen jednou a párkrát konzultoval jiné případy s mými kolegy. A je jen málo doktorů, kteří ji provádějí často, například na onkologických klinikách. Pokud se jedná o lidi trpící nesnesitelnou bolestí, většinou se okolo toho příliš nedebatuje a je to obecně přijato. Ale doktor není povinen eutanazii provést. Pokud doktor odmítne svého pacienta (je to první doktor, za nímž by měl pacient jít), musí mu doporučit doktora, který je ochotný ji provést, taková jsou pravidla.

A jak jste se s tím emočně vypořádal vy?

Diskutoval jsem o tom se svou ženou, se svými kolegy. Nikdy jsem nedošel do bodu, že bych si myslel, že to nedokážu unést. Čekal jsem, než jsem mohl v určité chvíli paní L. oznámit, že jsem se rozhodl, že jsem přesvědčený a udělám to. Pak jsem s ní začal řešit, že musí vidět ještě další doktory, uspořádat si vztahy se svým bratrem, domluvit si hospic… Takže poté se ta změna stala jednodušší, protože jsem organizoval všechny tyto další věci a rozhodnutí, a cítil jsem, že dělám správnou věc. Ano, je pravda, že paní L. na mě tlačila ve chvíli, kdy jsem si myslel, že terapie jí trochu pomohla a mohlo by to pokračovat, ale pro ni tohle nebylo to, co ona chtěla.

Takže jste musel respektovat její rozhodnutí?

Nakonec ano. 

Během 10 dnů zemřu: 17letá dívka podstoupila eutanazii v obýváku. Z posledních slov mrazí