Komentář: Česká politika potřebuje sebevědomý coming out | E15.cz

Komentář: Česká politika potřebuje sebevědomý coming out

Jakub Haubert

Komentářů k posledním parlamentním a nadcházejícím prezidentským volbám již bylo hodně. Komentářů ke coming outům na české politické scéně už tolik ne. Zatímco podpora stejnopohlavních sňatků ve společnosti roste, většina prezidentských kandidátů se proti nim jednoznačně vymezuje. Vždy budou dle mnohých existovat „lepší a důležitější priority“, na základě kterých si vybírat, koho volit. Práva lgbt+ lidí jsou však na české politické scéně už příliš dlouho ignorována.

Volit proti sobě?

Při posledních parlamentních volbách jsem se často setkával s takřka obludnou tendencí k osobním kompromisům: „Budu volit proevropskou topku i přes to, že…“ „Přemýšlím o tom, že budu volit rozumnou KDU-ČSL i přes to, že…“ Mám na mysli zejména LGBT+ voliče, kteří byli ochotni hodit svůj hlas i těm stranám, jejichž volbou šli proti svým vlastním právům (zejména v otázce manželství a adopcí pro stejnopohlavní páry) ve prospěch jiných témat, která jsou obecně považovaná za důležitější – a podobnou cestu se chystají zvolit i ve volbách prezidentských.


V Česku se blíží prezidentské volby. Vše o nich čtěte zde >>>


Už to samo o sobě je symptomatické a vypovídá to o mentalitě naší společnosti, LGBT+ lidi nevyjímaje: nedělat z práv homosexuálů (a nejen jejich) příliš důležité a celospolečenské téma. Je to přeci „soukromá věc každého z nás“, raději bychom měli řešit „věci, které trápí všechny“. Jenže mezi „zbytečně netematizovat“ a „nepouštět do veřejného prostoru“ je jen velmi tenká hranice. Kompromisy tohoto typu mohou snadno sklouznout k rezignaci na vlastní hodnoty.

Veřejný coming out Matěje Stropnického: tradice českých ne(coming outů)

Tendence „zbytečně veřejně netematizovat“ byla bohužel patrná také u jednoho z prvních veřejných coming outů české politiky, se kterým den před parlamentními volbami přišel Matěj Stropnický. Přiznání samotné je samozřejmě potěšující zprávou a Stropnický si v této záležitosti zasluhuje jedině plnou podporu. V žádném případě bych nechtěl kritizovat samotný čin, který už tak bývá značně náročný, obzvláště u veřejně činné osobnosti. V rámci postavení LGBT+ skupin v Česku se bezpochyby jedná o krok kupředu.

Přesto: i mezi LGBT+ lidmi budí okolnosti Stropnického coming outu spíše rozpaky než nadšení. Ačkoliv Stropnický v odkazovaném rozhovoru působí sebevědomě, celý coming out byl vyvolán mediálním tlakem: Stropnický se vyoutoval v podstatě až poté, co to za něj pro bulvární média nepřímo udělal jeho přítel. Zpětně sice dodává, že by jeho coming out Zeleným před volbami mohl i pomoct (a skutečně by se s jeho pomocí dalo důrazněji cílit na voliče z řad LGBT+), ale na to bylo pouhý den před volbami poněkud pozdě.

Komentář: Kam se poděla Čunkovi tradiční rodina

Jeho argumentace, že si chtěl chránit soukromí, je lidsky zcela pochopitelná a říká toho více o naší společnosti než o samotném Stropnickém. Intimní život je samozřejmě soukromou věcí každého z nás, ale lze si jen těžko představit, že by například premiér před veřejností nebo na oficiálních recepcích zatajoval svou první dámu a měl problém ji představit kvůli tomu, že jde o ženu.

Představa je to absurdní, ale přesně v takové pozici se čeští LGBT+ politici a političky nachází zcela běžně. Jejich sexuální orientace zůstává nanejvýše veřejným tajemstvím – pokud alespoň to. Přitom se mnohdy angažují i na vysokých postech ve stranách, které hájí ryze konzervativní hodnoty. Právě oni tak mají možnost „čeřit vody“ a něco změnit. Kompromis, na který místo toho prozatím přistupují, je tak ještě smutnější než u LGBT+ voličů, kteří volbou těchto stran volí proti svým vlastním právům.

Nejspíše jediným „nevynuceným“ coming outem v české politice tak zůstává přiznání bývalé ministryně Šlechtové, které bylo sice jednoznačné, ale proběhlo spíše nepřímo a neexplicitně, s patrnou snahou celou záležitost tematizovat pokud možno co nejméně.

Prezidentští kandidáti a politické strany: konzervativní představitelé liberální společnosti

Otázka LGBT+ práv nevystupovala nijak silně ani v rámci probíhající prezidentské kampaně – tedy až do doby, kdy mediální prostor ovládly skandální výroky Pavla Fischera o tom, že by nejmenoval homosexuála ústavním soudcem. Do jaké míry právě tyto výroky ohrozily jeho kandidaturu, bude jasné až po volbách. Jisté je, že do prezidentské kampaně vnesly nové podněty. LGBT+ otázka se tak (alespoň na chvíli) dostala do centra zájmu.

Z ankety Českého rozhlasu vyplývá, že kromě Fischera zaujímá konzervativní postoje naprostá většina prezidentských kandidátů. Adopce i manželství u homosexuálních párů plně podporuje jako jediný kandidát Marek Hilšer, poněkud vágním způsobem pak i Vratislav Kulhánek.  

Jednoznačně proti stejnopohlavním manželstvím i adopcím se vyslovil Jiří Drahoš. Michal Horáček „prozatím“ nepodporuje manželství, ale s adopcemi by souhlasil. Pro ČTK však zároveň dodává, že pro něj jakožto pro katolíka taková otázka není snadná a za prvořadou považuje tradiční rodinu. Přesto z adopcí učinil jedno z témat své prezidentské kampaně, jež tak zřejmě cílí i na homosexuály.

Odmítavý postoj Mirka Topolánka jistě nepřekvapuje. Bývalý premiér za sebou již několik kontroverzí ohledně výroků stran homosexuálů má. Před lety v rozhovoru pro Českou justici poněkud nevybíravým způsobem tlačil ke coming outu tehdejšího ministra spravedlnosti Pospíšila, který dnes stojí v čele TOP 09, tedy strany, jež právě v otázkách LGBT+ práv zastává ve svém programu konzervativní hodnoty.

Současný prezident Zeman se vyslovil, že homosexuální páry by měly mít stejná práva jako ty heterosexuální, a v této souvislosti podpořil adopce. Neobešlo se to ale bez urážlivých vulgarismů proti Prague Pride.

Bojovat proti hoaxům trollením nebo šikanou je špatná strategie, říká Marie Škardová z HateFree Culture

Postoje politických stran, které kandidovaly v posledních parlamentních volbách, sledovala a hodnotila iniciativa Jsme fér. Takřka polovina sledovaných stran (KDU-ČSL, TOP 09, ODS, SPD a Svobodní) byla v LGBT+ otázkách ohodnocena nejhorší známkou. Z výsledků tak bohužel vyplývá totéž, co lze pozorovat u prezidentských kandidátů: LGBT+ práva na české politické scéně nemají adekvátní zastání a česká politická reprezentace se v tomto bodě dostává do jasného rozporu s názorem veřejnosti. Zatímco homosexuální manželství podporují téměř dvě třetiny Čechů, proti je naprostá většina všech prezidentských kandidátů a z celkových dvou stovek nově zvolených poslanců jich právo na manželství nebo přisvojení podporuje pouze osmdesát dva. Jejich postoj vůči homosexuálům je tedy mnohem konzervativnější než postoj české společnosti jako celku.

Česká politická reprezentace ve srovnání se zbytkem veřejnosti působí tak trochu jako zkostnatělý klub převážně starších mužů, který ve svém odtržení od reality bezpředmětně hájí staré pořádky v novém světě. Představa, že by legislativa měla být jakýmsi garantem tradičních hodnot, je přitom – přinejmenším v rovině občanského práva – zcela nesmyslná: děti v homosexuálních rodinách už nějaký čas vyrůstají, a bude-li stát nadále odmítat přijmout příslušné právní úpravy, pouze jim odpírá jistoty, na které mají nárok.

Totéž platí v otázce homosexuálních manželství. Nepřijetí příslušné legislativy totiž neznamená záchranu tradiční rodiny, nýbrž nejistotu pro všechny, pro které alternativní formy rodinného uspořádání už dávno představují zcela běžnou každodenní realitu. Pokud tedy strany jako TOP 09 míní vážně své heslo „Stát je služba. Ne šikana občanů“, měly by přestat šikanovat své LGBT+ voliče nedostatečnou legislativní úpravou a zařadit jejich potřeby do svých programových priorit.

Nedělat z toho téma

Za programovou zdrženlivostí českých stran v otázkách LGBT+ práv však lze – kromě uvedeného „boje“ za tradiční hodnoty – spatřovat také prachobyčejnou opatrnost a strach o hlasy voličů. Strategie „nedělat z toho velké téma“ a zachovávat jakýsi pseudoneutrální postoj je pro většinu politických stran zkrátka pohodlná: nepřináší kontroverze, a pokud někoho naštve, tak jenom malou skupinu lidí.

Co na tom, že homosexuální manželství podporují téměř dvě třetiny společnosti: pro ně to není priorita, svou podporou homosexuálních manželství si je nezískáme, ale neztratíme přízeň té třetiny voličů, která je proti. Na celou věc však lze nahlížet i z opačného pohledu: téma, které většinovou společnost spíše nezajímá (a pokud ano, staví se k němu převážně pozitivně), by nemělo odlákat mnoho voličů a lze ho dobře „prodat“ liberální části společnosti.

Zdrženlivý přístup k domněle riskantním politickým tématům nejen že není zodpovědný vůči voličům, není ale ani zárukou politického úspěchu. Patrné to bylo kupříkladu na volební strategii Strany zelených, tedy snad jediné strany, která LGBT+ práva v Česku dlouhodobě otevřeně podporuje a jejíž program byl v tomto ohledu iniciativou Jsme fér jako jediný ohodnocen nejlepší známkou.  

Zelení se během kampaně totiž rozhodli upozadit témata, kterými se odlišovali od většiny svých politických konkurentů, s odůvodněním, že nejsou důležitá pro většinu společnosti. Ve snaze dostat se do parlamentu a oslovit lidi mimo bublinu si strana zakázala mluvit o squattingu, genderu a migraci, čímž pozapomněla cílit na své vlastní voliče.

Matěj Stropnický: Zelení neříkají: „Pojďte všichni sem, tady je spousta místa.“

Tak moc se snažila propíchnout bublinu, až o ni skoro přišla. Ze strachu, že by působila příliš radikálně a kontroverzně, nepůsobila nijak. Opatrný přístup jí ve srovnání s rokem 2013 přinesl o celou polovinu hlasů méně. A právě v tom může být její výsledek varováním i pro ostatní politické konkurenty, jmenovitě například pro ČSSD: při prosazování voličsky „potenciálně rizikových“ lidskoprávních agend tudy cesta nevede.

S barvou ven!

Coming out Matěje Stropnického bohužel tak trochu připomínal i celou kampaň Strany zelených: když se někdo zeptá na „problematické téma“, nevyvrátím to, ale jedním dechem dodám, že to není důležité a nebudu o tom mluvit. Jenže to, co není vidět, sice vzbudí menší kontroverze, ale jen stěží najde silnou podporu a docílí kýžených změn. Problémy LGBT+ osob a rodin, vyplývající ze současné legislativy a společenského vnímání (nejen) homosexuality, se nezlepší, dokud se nebudou hlasitě a důrazně tematizovat v rámci celospolečenské diskuze.

Zelení, ale i LGBT+ komunita bez ohledu na politickou příslušnost (a nejen oni) se proto musí naučit témata nastolovat a diskutovat o nich tak, aby se dostala do popředí, spíše než aby se adaptovali na témata politického mainstreamu svých konkurentů a zůstali upozadění a nevýrazní.

Potřebujeme sebevědomé, nikoliv tiché hodnotové „coming outy“. Šanci na úspěch mají jen ty první. V době, kdy na půdě parlamentu dochází k takovým excesům, při kterých asistent zvoleného poslance za SPD posílá gaye a jiné menšiny do plynu, nabývá boj za liberální, demokratické a lidskoprávní ideály na významu. A to se týká nejen Zelených, nýbrž i všech tradičních a netradičních stran a prezidentských kandidátů, kteří – alespoň papírově a ideově – doposud stále ještě stojí za lidskoprávními hodnotami liberální demokracie.

Závěrem mi tak nezbývá než dodat: jsem gay. A jako občan bych si přál, aby totéž otevřeně sdělilo co nejvíce homosexuálních politiků či političek bez ohledu na politickou orientaci. Je to totiž jediná cesta k budoucnosti, ve které by jejich nástupci mohli o takových věcech hovořit, aniž by měli strach o svou politickou kariéru a reakce okolí – stejně jako se v současnosti nemusí bát jejich heterosexuální kolegové.

Komentář: Když máš dva rodiče, nezáleží na tom, kolika z nich říkáš mámo

Tematizování je totiž jedinou cestou ke společnosti, ve které by coming out jako silné téma již vystupovat nemusel. Mlčením k pozitivní změně nedojde. A platí to i o všech dalších politických tématech: jestliže někdo křičí: „Stop imigraci!“, jen těžko mu oponovat nejistým: „Jsem pro pomoc uprchlíkům, ale pššt, na tom nesejde. Vzorně třídím odpad.“ Tím nikdo svoji bublinu nepraskne. Jedině vypustí.

Autor: Jakub Haubert
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud