Komentář: Jaromír Nohavica selhává jako osobnost

Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica

Jarek Nohavica
Jaromír Nohavica
Jarek Nohavica
Jarek Nohavica - Baraba mi šahá na babu
Přípitek Michala Horáčka s režisérem Otakarem Vávrou v roce 2006 pod dohledem Petra Hapky. Na rozdíl od vína, pivo a tvrdý alkohol prý Horáček téměř nepije.
19
Fotogalerie

Jaromír Nohavica nikdy nezaváhal jít s davem. I když měl v průběhu let několikrát možnost upozornit na nedostatky společnosti, rozhodl se je ještě prohloubit.

Jeho nová píseň s názvem Baraba mi šahá na babu je takovou ukázkou „populismu“, že by se pod ni mohl podepsat klidně Andrej Babiš. (A nebyl by to Andrej, kdyby se pár dní nato nepřidal ke kritikům písně…) Samotný text songu je jednoduchý a Jarek ho doprovází tolika baskytarovými figurami, kolik by napočítal zmrzačený obyvatel syrského Aleppa po posledním bombardování na jedné ruce. Nohavica v písni zpívá o vydlabování očí Arabovi, který mu sahá na ženu a pokračuje: „Zabiju toho Barabu toho Barabu, Alibabu ze Sýrie“. A to v době uprchlické krize, na které se přiživují populistické spolky (ANO, přesně tak) a vzrůstá obliba různých nacionalistických a fašistických stran stavících politiku na nenávisti.

Pokud textem naráží autor na silvestrovské sexuální útoky v Německu, není to samozřejmě nic, co by se mělo bagatelizovat. Nově příchozích lidí do Evropy se ale Nohavica nemusí bát o nic víc než svých spoluobčanů, znásilňují totiž stejně jako my. Jen se o těch evropských, natož českých znásilněních příliš nemluví. Kolem poloviny lidí v Česku si navíc podle průzkumu pro Amnesty International myslí, že ženy si za znásilnění mohou částečně samy.

Nenávistná píseň vůči Arabům, potažmo Syřanům, je od Nohavici házením klacků pod nohy těm, kteří čekají na pomoc v těžké situaci, kdy jim ničivá válka sebrala všechno. A také hodně laciný trik, jak přilákat fanoušky na primitivní vlně xenofobie. Přitom tradicí folkových písničkářů, aspoň těch uznávaných, je tendence přesně opačná. Nebojí se jít proti většinovému názoru a vymezují se proti rasismu. Bob Dylan se například v písni Hurricane neváhal zastat černošského boxera Rubina Cartera přezdívaného Hurikán, který byl nespravedlivě odsouzen k doživotnímu trestu za trojnásobnou vraždu, se kterou neměl nic společného. I díky Dylanovi byl Carter po letech zproštěn všech obvinění a případ se později stal symbolem rasové nespravedlnosti. Téměř dvacet let, které Carter strávil ve věznici, mu ale už nikdo vrátit nemohl.

Píseň Baraba mi šahá na babu bohužel není v Nohavicově životě ojedinělým škobrtnutím. Za čtyři dekády české a československé historie měl hned několik příležitostí reagovat na nedostatky zdejší společnosti. Už jen na to, že část lidí si za minulého režimu nevybrala život v pravdě, ale s režimem spolupracovala. To samo o sobě by nemělo automaticky vést k morálnímu odsouzení těchto lidí, záleží jistě na míře spolupráce a na jejích důvodech. Jenže folkový zpěvák má tuto pozici ještě těžší, když často platí za osobu, ke které četné kruhy vzhlížejí a následují ji. Nohavica se bohužel v této pozici ukázal jako udavač z Těšína, který donášel na kolegu Kryla, a to bez toho, aby ke své spolupráci s StB později přistoupil kriticky. Přitom pokud by Nohavica před lety tuto informaci vynesl sám, vysvětlil důvody své spolupráce a předvedl jakési pokání, dost možná bychom na nehezkou kapitolu jeho života hleděli jinak.

Po revoluci se nešvarem české společnosti stala nenávist vůči Romům. Pokud si Nohavica chtěl zlepšit reputaci, mohl přijít s písní, která by nálady umírňovala a přispívala k racionálnímu dialogu. Mohl zpívat o tom, jak bychom měli renovovat náš vzdělávací a sociální systém, aby se lidé nehledě na jejich barvu kůže nedostávali na kraj společnosti. Namísto toho si Nohavica vybral cestu úplně opačnou a složil píseň Dežo. V té zpívá o tom, jak vlezl do temného koutu města a jak ho určitě nějaký „Dežo“ s nožem ztrestá, přičemž textu dominuje fráze „proč jsem se nenarodil radši černý“. Klidně by mohl ještě přidat klasickou dezinformaci o tom, jak Romové dostávají větší dávky než bílí.

Nohavica by jako osobnost měl čelit zjednodušování, hlouposti nebo dezinformacím. Jenže pokaždé, kdy bylo potřeba vymezit se vůči mainstreamu, Nohavica zklamal. Asi proto, že osobností jednoduše není. Místo postavení se za správnou věc nabízí tak akorát buřty, pivo, nenávist. Přitom si nemyslím, že by Nohavica byl nenávistným člověkem. Spíš svým nezájmem o podstatu věcí dává průchod přízemnímu rasismu, někdy možná až podobně jako Dominika Myslivcová a Olivie Žižková, které si toho také nastudovaly málo, ale nestydí se to troubit do světa. Jejich hudební počiny tak legitimizují ve společnosti lidový rasismus, čímž tvoří podhoubí pro nenávistná politická uskupení. A právě kvůli tomu se Nohavica na rozdíl od Boba Dylana nikdy nestane skutečnou osobností.