Kniha Kočky jsou vrženy zaznamenala nemalý úspěch ještě před svým vydáním a to při crowdfundingové kampani, ve které překonala veškerá očekávání. Jakubovi Horákovi se podařilo vybrat několik set tisíc korun a kniha se tak stala „hitem HitHitu“.
Horákova sázka na politickou satiru byla trefou do černého. Nám Čechům byl politický humor vždy blízký a měl u nás dveře otevřené. Poslední dobou ale jakoby ochabovala snaha nejen o jeho navrácení, ale i zájem ze strany široké veřejnosti v rámci tradičních veřejných prostředků. Byť byla politická situace vypjatá a důležité volby před námi, nebyla zde reflexe, která by dění ve společnosti dokázala zprostředkovat konzumentovi a zároveň u toho hrát na lehkou notu. Horák takové díry na trhu využil.
Sám Jakub Horák o své knize nešetřil slovy chvály a stejně tak podobná slova zaznívala i z jeho okolí. „Nejlepší, nejvtipnější, nejinteligentnější a nejinformovanější česká politická satira, jakou jsem v posledních letech četl,“ údajně pravil MgA. Pravoslav Kohout, hudební publicista a skladatel. Zda-li tomu tak skutečně je, nevím.
Z knihy je patrná snaha Horáka o bulgakovské mysterium. Už samotný Kocour Klapuška dle mého názoru vychází z charakteristiky Bulgakovovy postavy kocoura Behemota, který je v románu Mistr a Markétka člen skupiny okolo personifikovaného Ďábla – Wollanda. Pro Behemota typický bryskní, leč trefný humor jakoby se překlopil do postavy Klapušky. Někdy je ale při čtení cítit zápach tavících se železných zubů – to asi jak Horák nikterak výjimečně tlačí na pilu, aby ono mysteriózní absurdno bylo naplněno. Nelze se někdy ubránit pocitu křečovitosti, ba i jisté nucenosti děje nebo stavby vět a kniha tak čas od času pokulhává na svém vlastním labelu.
Tak, jako je například alter ego Charlese Bukowski Henry Chinaski, je Horákovým alter egem Kocour Klapuška. Promítá do něj své vlastní vzpomínky, zážitky a snad někdy i myšlenky a transformuje je do přijatelné podoby pro knihu. Celý děj se točí kolem ambice Kocoura být zvolen prezidentem České republiky a umožnit tak Klanu létajících koček nastolit v zemi opět řád a mír, dovolit pravdě a lásce, aby opět zvítězila. V cestě mu stojí nynější (tehdejší) politická reprezentace, která se střídavě snaží s Kocourem dohodnout a zároveň kout pikle a možné plány na jeho odstranění. Do toho všeho, aby to nebylo příliš jednoduché, se snaží splétat složité sítě intrik a vymýšlet různé předvolební strategie v rámci boje o politické korýtko s tradičními politickými soupeři.
Politici působí jako skvělé kulisy, které ovládá většinou jedna silná charakterová vlastnost, jejíž základy jsou postaveny na stereotypu o daném politikovi či příslušné politické straně. Vrchní představitelé politických stran a hnutí jsou přesně takoví, jak čtenáří této knihy většinou očekávají, že budou v osobním životě. Autorovi se povedlo jejich postavy popsat svérázem sobě vlastním a zároveň vystihnout jejich karikaturované já. A nejen politiky, ale i jiné reálné postavy jako například Jiřího Ovčáčka, který je přesně tak slizce úlisný, Jarina Plesla, který je přesně tak uboze tragikomický (mimochodem za charakteristiku Plesla Horákovi opravdu tleskám – zvlášť v rámci závěru knihy), nebo kardinála Duku, který je přesně tak nekřesťansky alibistický.
Horákovi se nedá upřít smysl pro skvělý humor mezi řádky, graciézní slovní hříčky a vůbec to, že většina vtipů není prvoplánových. Jak ale zmíněno výše, autor někdy zbytečně klopýtne a přikloní se k jednoduchému vtipu hodného žáka 4. třídy základní školy. Například při pojmenování čínského velvyslance Kung Pao. To se rovnou mohli zaměstnanci ambasády jmenovat Ping Pong a Viet Tev (ha ha ha). Tato malá škobrtnutí ale neubírají na celkovém dojmu z knihy.
Kočky jsou vrženy nejsou pro každého. Mnohým bude vadit přehršel imaginativních vyobrazení, že je celá kniha vlastně jedna velká nadsázka, nebo samotný nesourodý literární styl, kterým je kniha napsaná. Věřím ale, že pokud se na svět dokážete dívat s určitou dávkou nadhledu a s odstupem, kniha se vám zalíbí. Nelze ale souhlasit s názorem, že je tato kniha určená pouze a jenom „Pražské kavárně“, jelikož Horák se zde trefuje do politiků napříč politickým spektrem a příslušnost levo-pravo-středová je mu vlastně dost ukradená. Navíc Kocour Klapuška má často taková řešení, vůči kterým by se „Pražská kavárna“ jistě horoucně ohrazovala.
Není to literární veledílo, ale spíše trefný popis naší politické kultury, nad kterým se skutečně dobře pobavíte. Byť je kniha svou aktuálností časově velmi omezena a vlastně už dnes se dá s nadsázkou říct, že je zastaralá, stává se právě pro zvolené téma do určité míry dokumentací doby, odkazem, který nám připomíná, kdo my Češi vlastně jsme.
