Komentář: Paradox konzervativního rebela | E15.cz

Komentář: Paradox konzervativního rebela

Daniel Hendrych

Francouzská revoluce stvořila politické dělení, jak ho v různých obměnách známe dodnes. Zastánci starých pořádku seděli vpravo a ti, kteří podporovali revoluci, vlevo. Toto dělení se však netýká pouze politiky, nýbrž prostupuje celou kulturu. To, zda je člověk hodnotově konzervativní, či liberální, ovlivňuje, jakým způsobem nahlíží na veškeré aspekty života. Situace se však komplikuje, pokud se za odvážného rebela, který odhaluje nepříjemné pravdy a boří staré struktury, vydává někdo, kdo ve skutečnosti podporuje konzervatismus.

Nejedná se o nový fenomén. Již Filippo Tommaso Marinetti, zakladatel futurismu, otevřeně podporoval tak regresivní sílu, jako byl italský fašismus. Konzervativní kritika politické korektnosti jakožto ohrožení svobody projevu se objevuje přinejmenším od 80. let. Ostatně jedním ze základních pilířů volebního úspěchu Donalda Trumpa byla jeho neochota skrývat rasismus do takové míry jako jeho republikánští protivníci.

V obvyklém chápání jsou konzervativci těmi, již hájí tradiční morálku a pevnou hierarchii. Často se však prezentují jako rebelové bojující proti útlaku změkčilých a zdegenerovaných liberálů. Spíše úsměvným lokálním příkladem v tomto ohledu může být Jan Palička píšící pro zdroj.cz. O generaci starší „buřiče proti změkčilosti“ zas na své články láká Reflex. Avšak především v Severní Americe se jedná o extrémně mocnou skupinu jedinců.  

Příkladem takového rebela-konzervativce je Jordan Peterson, který se proslavil sveřepým odporem používat u transgender osob taková zájmena, jaká preferují ony. V současnosti ho můžeme s čistým svědomím považovat za veřejného intelektuála č. 1. Jeho poslední kniha 12 pravidel pro život je celosvětově úspěšným bestsellerem.

Během posledních dvou let se tak obskurnímu akademikovi z Toronta podařilo stát se hrdinou milionů mladých mužů, kteří čekali na někoho, kdo dá jejich životům směr. Poselství o potřebě osobní zodpovědnosti a řádu se snoubí s útoky na neomarxisty a postmodernisty, kteří jsou prý toxickým prvkem v akademické sféře, a to především na poli humanitních studií.

Bojovat proti hoaxům trollením nebo šikanou je špatná strategie, říká Marie Škardová z HateFree Culture

Jordan Peterson je ve své podstatě podobnou figurou jako Tyler Durden v Klubu rváčů. Ten rovněž dával mladým mužům nový smysl života a osvobozoval je od bezcílnosti jejich existencí. Tato nově nabytá svoboda se však ukáže jako iluze zastírající to, že Tyler Durden kolem sebe vybudoval autoritářský kult. Fanatická loajalita Petersonových fanoušků vykazuje jisté paralely.

Jordan Peterson jako self-help guru

12 pravidel pro život je self-help knihou. Self-help je typickým jevem dnešní doby, kdy staré příběhy o kolektivní spáse byly víceméně diskreditovány či přestaly být relevantní. Stále více lidí už nevidí náboženství či jiné kolektivistické ideologie jako adekvátní nástroj, pomocí něhož lze vést smysluplný život. Potřeba hledat návod pro život však nezmizela, a tak přichází self-help guruové s manuálem na to, jak dosáhnout úspěchu v tomto individualistickém svobodném světě, kde každý z nás tvoří vlastní příběh.

Francouzský filosof Jean-François Lyotard již koncem 70. let minulého století prohlásil, že postmoderní dobu lze charakterizovat ztrátou víry v „metanarativy“, což v normální řeči znamená, že ve společnosti nelze dosáhnout konsensu, pokud neexistuje určitý spojující příběh, jemuž by všichni věřili. Už se nespoléháme na Boha ani na komunismus, a tak každý jednotlivec hledá tu svou cestu.

Zajímavostí je, že v šestém pravidle Peterson doporučuje, aby lidé před tím, než budou kritizovat svět, měli uklizený vlastní dům. Měli bychom se tedy podle něj primárně zaměřit na svůj život a své problémy, přičemž případná politická angažovanost by neměla být prioritní. Rebelující Jordan Peterson tak svým ovečkám káže starou konzervativní mantru o tom, ať si moc nestěžují a radši si hledí svého.  

Pláč konzervativců

S odporem vůči politické korektnosti to začíná být skutečně žhavé, pokud se protestující projeví nedostatečně patrioticky. Historie zná mnoho případů, kdy byli odpůrci válečných tažení označeni za vlastizrádce. Americký socialista Eugene V. Debs tak kupříkladu pro svůj odpor proti účasti Spojených států v první světové válce vedl svou předvolební kampaň v roce 1920 z vězení.

Stejně tak i dnes jsou konzervativní rádoby vlastenci v čele s prezidentem Trumpem rozhořčeni, když hráči amerického fotbalu protestují proti rasismu a policejní brutalitě pokleknutím během národní hymny. Drsní konzervativní chlapáci, kteří ve svých představách hrdinně vzdorují „liberálním fašistům“, jsou ve skutečnosti fňukny, jež rozruší, když někdo nerespektuje vlajku či hymnu nebo urazí jejich milovaného vůdce. Bezpodmínečná loajalita dle mého není znakem silného jedince.

Nepotřebujeme příběhy, ale svobodu

Tara Isabella Burton v článku pro Vox zmiňuje, že za Petersonovým úspěchem stojí schopnost sdělit příběh, se kterým se mohou jeho posluchači ztotožnit. V závěru si stěžuje na to, že nemáme lepší vypravěče, již by Petersonovi tvořili protiváhu. Jenže já mám dojem, že mít vypravěče všeobsahujících příběhů je to poslední, co liberálové potřebují.

Adéla Válková: Toxická maskulinita v praxi

Podvolit se příběhům ostatních a žít podle cizích návodů je proti liberálním idejím svobody a kritického uvažování. Akceptovat absurditu světa a fakt, že život je příliš krátký na to, abychom se nekriticky podvolovali vůli regresivních konzerv, co se vydávají za odvážné rebely, je podle mě lepší volbou.  Zkrátka, „musíme si představit, že je Sisyfos šťasten“, jak by řekl Albert Camus. Skutečná svoboda a rebelie spočívá v odmítání konzervativních autoritářů, kteří se tváří jako „edgy“, ale přitom prodávají ve svém jádru archaické bláboly o „přirozeném“ řádu věcí či úctě k tradicím. Být rebelem a přitom nechtít nic změnit je velice snadné.

 

Články odjinud

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!