Václav Klaus mladší je v mnohém ztělesněním úspěšného muže – bývalý ředitel pražského soukromého gymnázia, v říjnu 2017 zazářil v parlamentních volbách, když získal nejvíce preferenčních hlasů hned po Andreji Babišovi. V ODS zastává místo odborníka na vzdělávání a z této pozice pravidelně obšťastňuje svými sloupky čtenáře serveru Novinky.cz, které mají až statisícovou čtenost. Jeho největším úspěchem jsou ale především čtyři děti a už druhé, šťastné a tradiční manželství.
Mohli bychom se v článku zabývat mírou relevance jeho politických komentářů, argumentačními fauly, které s oblibou používá, nebo nedávnou kontroverzí týkající se pořizování společných fotek se Slušnými lidmi. Klaus mladší v sobě skrývá ale i zajímavější hlubiny k prozkoumání než jen své populistické výkřiky. Je veřejnou osobou, která v sobě spojuje dva kontrasty – na jedné straně politického představitele mainstreamové vyšší střední třídy, který se často a rád stylizuje do jednoho z posledních alfa samců české pravice. Na druhé straně člověka s tělesným handicapem, a tak příslušníka marginalizované skupiny.
Lidé s odlišným vzhledem
Klaus se narodil s vrozenou vadou obličeje. Může se zdát, že něco takového na něj reálně nemá žádné funkční dopady – je ve výborné fyzické kondici, ve středním věku stále aktivně závodí na kole a jeho vada také nijak neovlivňuje jeho mentální kapacitu – již léta vede šachový klub.
Na druhou stranu tvrdit, že odlišnost obličeje v takové míře, v jaké ji má Klaus, nemívá žádné dopady, by bylo určitě zlehčování problému. Klaus patří do tzv. skupiny lidí s odlišným vzhledem společně např. s lidmi s výraznými jizvami nebo jedinci s rozsáhlými popáleninami. Tito lidé mají rozdílný vzhled nebo i stavbu komunikačních orgánů (tedy obličeje a rukou), a to kvůli úrazu, nemoci nebo vývojové vadě. Abnormalita těchto částí těla má velký vliv na život jedince, protože právě tyto orgány hrají zásadní roli v sociálních interakcích. Obličej nám při komunikaci indikuje identitu osoby, věk, emoce, náladu. Pokud je výrazně odlišný, může to v jeho komunikačním protějšku vyvolat negativní emoce nebo emoce lítosti. Kvůli tomu pro tyto jedince nebývá komunikace příliš komfortní situací, což mnohdy vede k jejich nižší sociální aktivitě a v krajním případě až k jejich postupnému vyčlenění ze společnosti.
Klaus v čele normalizace
Toto znevýhodnění lze odstraňovat normalizováním rozdílnosti ve vzhledu. Překvapení, zvědavost, lítost, nebo i odpor cítíme při kontaktu s odlišnostmi jen pokud na ně nejsme zvyklí, časem se ale tyto emoce „obrušují“ a nastupuje neutrální vnímání našeho komunikačního partnera. Proto měla být přítomnost Václava Klause mladšího v politice dobrou zprávou – právě on měl být onou první vlaštovkou, která začne bořit zdi mezi většinovou společností a znevýhodněnými jedinci.
Jen si to představte – Klaus v politice zastupuje znevýhodněnou skupinu, podporuje lidi, kteří v životě zažívají obdobné obtíže jako on i neformálně a účastní se různých benefičních akcí nebo (dokonce) podporuje některé neziskové organizace. Lidé odlišného vzhledu začínají být méně diskriminováni co se třeba týče zastoupení ve veřejném prostoru – najednou máme v televizi i první moderátorku s výraznou jizvou na obličeji po prodělané autonehodě! Lidé ze znevýhodněné skupiny už nemají pocit, že kvůli jejich postižení jim končí život, vždyť Klaus mladší je úspěšný politik, který navíc stihnul založit už dvě tradiční manželství, tak proč by podobný život nemohli žít i oni.
Bohužel ale žádnou moderátorku nebo moderátora, kteří by se vymykali většinovým měřítkům krásy, v televizi nevidíme a Klaus mladší spíše než aby normalizoval jedince s odlišným vzhledem, bojuje svou válku s EU a inkluzí.
Lidé znevýhodnění na základě svého vzhledu pro něj možná nejsou až tak žhavým tématem i proto, že on sám dle svých slov se s šikanou nikdy nesetkal a jak v rozhovoru tvrdí, ani při seznamování s dívkami nikdy neměl problém – naopak se prý vždycky snažil u těch nejhezčích, protože právě u nich slavil největší úspěchy. Navíc to, že Klause můžeme zařadit do určité skupiny, neznamená, že on sám má snad povinnost být bojovníkem proti diskriminaci těchto lidí. A pokud je jeho životní zkušenost taková, že se s těžkostmi kvůli svému vzhledu nesetkal, je o to příhodnější jeho mlčení k této problematice respektovat. Navzdory tomu, že autorka článku by zorganizovaní občasné benefiční akce na podporu této marginalizované skupiny z Klausovy strany považovala za chvályhodné.
Klaus a Klaus
Jedním z vysvětlení, proč se Klausovi nepříjemná zkušenost s diskriminací vyhnula, může být to, že svůj sociální handicap mohl kompenzovat výrazně privilegovaným rodinným zázemím – koneckonců, kolik ostatních lidí se znevýhodněním má za otce českého exprezidenta? Na první pohled se tedy může zdát, že Klausův příběh dokládá, že kdokoliv může cokoliv. Koneckonců povolání politika je založené z velké části právě na sociálních interakcích s voliči, tedy právě na té oblasti, ve které lidé s odlišným vzhledem mívají ztížené podmínky. Jsou tedy hranice jen v našich hlavách?
Pokud se ale podíváme více do hloubky, zjistíme, že jeho příběh spíše demonstruje, že výrazné znevýhodnění lze v současné době minimalizovat jen oním mimořádným privilegiem. Nechceme v žádném případě tvrdit, že jeho politický úspěch mu zajistil otec, přesto jeho situace díky tomuto faktoru byla oproti jiným politikům dosti odlišná. Jeho jméno znali všichni ještě před tím, než znali jeho samotného a to včetně jeho názorů. Klausovi mladšímu ale slouží ke cti, že nezůstal dlouho v otcově stínu, a dnes už si společnost může klást jen otázku, zda je větší zlo publikace Modrá, nikoli zelená planeta či komentáře na Novinkách.cz.
V nadpisu autorka tvrdí, že by si přála na naší politické scéně více politiků jako je Václav Klaus mladší. Marginalizované skupiny si totiž mohou vydobýt důstojné a rovnocenné postavení ve společnosti jedině tak, že budou mít své reprezentanty i ve veřejné sféře. Ale autorka by si také upřímně přála, aby tito hypotetičtí politici byli úplně jiní, než je Klaus junior – totiž, aby problémy spojené se svým znevýhodněním nezlehčovali, a naopak všem ukazovali, že být odlišný je sice relativní pojem, který ale může velmi reálně ovlivnit váš život.
