V programu ho mají čtyři parlamentní strany – ANO, Piráti, SPD a KSČM – a Česko ho dnes řeší namísto jiných důležitých věcí. Referendum zkrátka rezonuje ve společnosti a zdá se být důležitějším tématem než sestavení funkční vlády nebo fakt, že předseda parlamentní strany v pseudohorečce popírá existenci romského holokaustu. Jsme na něj připraveni nebo by bylo lepší tento nástroj přímé demokracie ještě na chvíli odložit k ledu?
Předně je třeba zdůraznit, že Česká republika je zastupitelskou demokracií. Volíme si zástupce, kteří nás pak reprezentují v obou komorách parlamentu. Tato volba není vždy šťastná, což vidíme na příkladu současné patové situace, která nastala po podzimních parlamentních volbách, ale naše demokracie je mladá a dle mého názoru ještě nejsme připraveni na postup do dalšího levelu, který by právě referendum mohlo znamenat.
Referendum se stává ve světě čím dál oblíbenějším modelem a často se argumentuje příkladem Švýcarska, kde je tento prvek přímé demokracie historicky zakotven. Rozdíl mezi českou a švýcarskou společností je ale především v tom, že u Švýcarů nehrají hlavní roli při rozhodování v plebiscitech emoce, jak by tomu pravděpodobně bylo v referendech vyhlášených na našem území. Příkladem nám mohou být dvě přímé prezidentské volby, které u nás proběhly. V té první se někteří lidé rozhodovali na základě naprosto smyšlené argumentace o Benešových dekretech, druhou volbu naopak provázelo téma strachu z migrace a představa, že hlavním úkolem prezidenta je namazat si na chleba názorového oponenta.
Nehledě na jistou neinformovanost některých voličů, kteří uvěřili třeba tomu, že u nás v případě zvolení Drahoše budeme mít za týden dva miliony migrantů, si lze těžko představit, jak by se většina rozhodovala na základě záležitosti, která nepřinese okamžitý efekt nebo užitek, ale bude prospěšná či naopak škodlivá až v dlouhodobém horizontu. Kdyby se zkrátka měli Češi v referendu rozhodnout, zda máslo okamžitě zlevní o tři koruny, ale za rok se jeho cena dvojnásobně zvýší a taková už zůstane, nebo nyní bude zdraženo o dvě koruny a stejně bude stát v horizontu několika let, mám pocit, že bychom si vybrali první variantu. Tu, která na první dobrou vypadá jednodušeji.
Podobně by to mohlo dopadnout s referendem o vystoupení Česka z Evropské unie. Můžeme mít k evropskému společenství nespočet výhrad, ale momentálně je všechny předčí výhody, které ze členství v této organizaci pramení. Z internetových diskuzí je patrné, že si spousta lidí spojuje czexit s blahobytem a znovunabytím suverenity, ale samotným jim často nedochází, jakou ekonomickou a geopolitickou katastrofu by to pro nás znamenalo. Prostě chtějí zvolit změnu a třeba bude k lepšímu. Když ne, tak alespoň vytočí sluníčkáře a ty elity, které nám „z Bruselu diktují, jak mají vypadat okurky“.
Krátkozrací Češi se zkrátka podle mě a posledních výsledků voleb zatím nedokáží rozhodovat podle ověřených informací – kandidáta vybírají spíše podle lží a polopravd. A to není úplně nejlepší předpoklad k rozhodování o důležitých otázkách v referendu.
Okamura a czexit
Historie snahy o zavedení referenda v Česku rozhodně nezačala diskuzí o czexitu, protože termín začátku jeho platnosti měla například i Sobotkova vláda. Pokud by měl zákon skutečně vzniknout, muselo by dojít ke konsenzu všech čtyř stran, které ho mají ve svém programu. Nejenže by se partaje musely shodnout na parametrech, ale v cestě by jim navíc stál ještě Senát, v jehož lavicích rozhodně nesedí tolik podporovatelů referenda jako ve Sněmovně.
Pokud by se nakonec referendum skutečně podařilo prosadit, bylo by rozumné ho nejprve vyzkoušet na nějaké méně závažné otázce. Obávám se však, že by se zátěžovým testem české schopnosti rozhodovat v plebiscitu skutečně mohlo stát hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie. SPD a KSČM totiž s myšlenkou referenda koketují především kvůli vyvolání hlasování o czexitu. Téma uprchlíků už Okamurovi pomalu uvadá a i když se snaží udržet si popularitu vyvoláváním nenávisti vůči Romům, hlasování o opuštění EU by bylo skutečně novou vodou na jeho mlýn.
Jinak je tomu u zbylých dvou stran. Premiér Babiš se nyní profiluje jako proevropský státník a poslední hráz proti czexitu. Tomu se nelze divit, protože jeho byznys je s Evropskou unií úzce spojen, a referendum má hnutí ANO v programu hlavně proto, že na něj voliči slyší. Piráti chtějí naopak systém měnit zdola, takže snaha o zavedení prvků přímé demokracie je v jejich případě a z jejich podstaty logická a nemyslím si, že by za tím byl nějaký vedlejší kalkul.
Debata o czexitu pomalu bobtná a i já tímto článkem přispívám k jeho budoucí realizaci, protože čím větší téma z něj uděláme, tím větší je podle mě šance, že jednoho dne proběhne. Naštěstí to nebude dnes ani zítra, takže máme naději, že nastolení diskuze o něm nebude kontraproduktivní, ale mnohým lidem spíše otevře oči a ukáže jim, co opravdu znamená být členy Evropské unie a jaké výhody a povinnosti pro nás z toho plynou, což je věc, na kterou se od našeho vstupu zapomínalo. Proti referendům nic nemám a věřím, že přijde den, kdy informovaní Češi budou moci o důležitých otázkách hlasovat na základě faktů, nikoli emocí. K tomu potřebujeme ještě dozrát. Už jste pro to něco udělali?
