Mobilní telefony kompletně proměnily naše životy. Na malých kapesních strojích už dokážeme pracovat, fotit s nimi selfie – a hlavně zahánět ve škole nudu.
Jsem součástí generace, která zažila největší mobilní boom. Je to jako včera, kdy jsem dostal obstarožní telefon s dvouřádkovým černobílým displejem. Byl jsem na něj tak pyšný, že jsem ho raději do školy ani nenosil. To se časem změnilo a najednou měl každý v kapse mobil. Rodiče byli rádi, že nám mohou zavolat. My byli rádi, že můžeme hrát hry.
Podle letošního výzkumu Journal of Media Education využívá téměř 97 procent vysokoškoláků mobilní telefony během vyučovacích hodin. A to bez rozdílu v ročníku, dá se tedy předpokládat, že si návyk nepouštět telefon z ruky přinesli už ze střední školy.
Paradoxní je, že pouhých 8,4 procenta dotázaných řeklo, že používání mobilních telefonů nijak nenarušuje jejich pozornost v hodině. Drtivá většina mladých se tak otevřeně přihlásila ke kontraproduktivitě své práce. A to rozhodně musí o něčem svědčit. O motivaci dnešní mládeže, nebo spíš o zábavnosti vzdělávacího systému?
Podle zmíněného průzkumu telefon k zahnání nudy používá 63 procent žáků. To může znamenat, že sklenice je poloprázdná a studenty škola nebaví, anebo že je sklenice poloplná a pořád ještě jsou studenti, kteří ve škole dávají pozor. Navíc 46,5 procenta dotazovaných studentů odpovědělo, že telefon využívá k věcem souvisejícím s hodinou.
A ještě trocha statistiky. Pro stejný průzkum řeklo pouze deset procent respondentů, že jim mobil slouží během hodiny k hrání her, tři čtvrtiny studentů vyřizují poštu, necelá polovina si čte zprávy. Jasně vede chatování, ke kterému se přihlásilo přes osmdesát procent dotazovaných.
Střední školy mají, jak se podle posledních titulků v médiích zdá, na rozdíl od univerzit jasno – mobily do školy nepatří a učitelé s nimi mají svádět hrdinný boj. Myslím ale, že větší smysl má ptát se studentů, co je nutí výuku záměrně ignorovat.
Předpokládám, že nejsem sám, kdo bere ve škole telefon do ruky především při dlouhých přednáškách, které jsou na naší katedře povinné. V nich se učitelé často ani nesnaží studenty zaujmout a jen rutinně vykládají to, co léta předtím. Díky tomu se většina studentů dostane k zápiskům od starších spolužáků a nemají už žádnou motivaci, proč dávat pozor. Pokud vyučující na přednáškách jen opakuje skripta, není divu, že student nulový přínos ocení nulovým zájmem. Naopak ze své zkušenosti můžu říct, že na různých cvičeních, kde se snaží pedagogové se studenty interagovat, je situace úplně jiná. Zkrátka když vidí studenti ze strany pedagoga zájem, sami ho na oplátku projevují.
Zákazy nemají cenu. Co takhle vzájemný respekt?
Nikdo dnes už nepochybuje o tom, že mobily narušují naši pozornost a schopnost soustředit se. Píše o tom například americký profesor Adam Gazzley v knize The Distracted Mind. Sám v ní ale přiznává, že zákaz mobilů není řešením. „Musíme akceptovat, že mladí lidé technologii budou využívat. A nemyslím si, že by mělo smysl technologii zakazovat,“ řekl pro NPR.org Gazzley.
Ano, smiřme se s tím, že moderní technologie z našich životů nikdy doopravdy nezmizí. Malým dětem by měli rodiče vysvětlit, jaký je primární účel telefonu, kdy je vhodné si na něm hrát a proč je neadekvátní se tomu věnovat při hodinách. Starší studenti by podobnou reflexi měli zvládnout sami a vědět, že zírání na displej může profesora znejistět a rušit.
Nicméně stoprocentní zákaz používání mobilů ve školách smysl nedává. Jistě, profesor nemůže nikdy odhadnout, jestli si studenti na smartphonu domlouvají schůzku, vyřizují maily nebo zalévají virtuální brambory. Měl by jim ale věřit, že si googlují správnou odpověď na právě položenou otázku, a dotazů obecně klást co nejvíce. Dohledáváním informací studenti projevují zájem o výuku, byť tomu možná učitelé nemohou uvěřit. Stoprocentně soustředění ve školách ostatně nebyli ani naši rodiče, ti si ale chat mohli dovolit leda na pokoutně předávaném papírku.
