Komentář: Toužíme po silném prezidentovi, opomíjíme Parlament | E15.cz

Komentář: Toužíme po silném prezidentovi, opomíjíme Parlament

Matěj Korduliak

Prezident republiky má pochybnosti o navrhovaném ministrovi. Toho jsme mohli být svědky již několikrát. Situace kolem Miloše Zemana je však v mnoha směrech vážnější. Prezident napadá vládní stranu s cílem uškodit a libovolně si vykládá Ústavu. Nejvyšší ústavní činitel záměrně porušuje ústavní pořádek a snaží se nás uvrhnout do světa, kde neplatí základní pravidla. Jak to může Miloši Zemanovi tak jednoduše projít?

Je Miloš Zeman jedinečný? 

Všichni porevoluční prezidenti se snažili nějakým způsobem ohnout pravidla za účelem prosazení svých vlastních zájmů.

Oba předešlí váhali se jmenováním ministrů. Například Václav Havel několikrát odmítl jmenovat člena vlády, jelikož s dotyčnými měl dle svých slov „filozofické rozpory“. Stanovisko současného prezidenta na konci devadesátých let bylo následující: „Prezident by měl v souladu s Ústavou na návrh ministerského předsedy jmenovat členy vlády a neměli bychom se tedy ptát, kdo se komu líbí, či nelíbí.“ 

Miloš Zeman si však základní pravidla opakovaně ohýbá podle svých vlastních zájmů. Už v roce 2013 Rusnokova úřednická vláda popřela principy parlamentní demokracie, ale nejnebezpečnější situací se zdá být demise premiéra Bohuslava Sobotky. Prezident záměrně nesprávně vyložil demisi předsedy vlády tak, že nekončila celá vláda, avšak pouze její předseda. Jasná a cílená dezinterpretace Ústavy za účelem ponížení Bohuslava Sobotky a celé ČSSD. Prezident republiky se i nyní, již po několikáté, vědomě dostává do rozporu s Ústavou. 

Síla přímé volby prezidenta

Ústavně i prakticky má největší moc vláda a Parlament. Ti by také měli mít i nejvíce autority, pokud by takovýto parametr mohl být měřitelný. Přímá volba prezidenta to však změnila. 

Přímo volený prezident ve druhém kole volby získá podobný počet hlasů jako celá vláda. Demokratická legitimita, která by mohla být měřitelná počtem jednotlivých hlasů, je tedy přibližně stejná, i když to absolutně neodpovídá roli jednotlivých institucí v ústavním systému.

Přímou volbou vznikl rozpor mezi očekáváním veřejnosti, vzniklé při volbě mobilizací více než poloviny aktivních voličů, a skutečným stavem moci. Češi vidí prezidenta jako aktivního monarchu. Z toho částečně plyne i poslušnost vůči úřadu bez ohledu na to, kdo jej obsadil. Miloš Zeman vlastně musí jednat aktivně, aby naplnil očekávání veřejnosti, které je jasné: čím víc hlasů mu dáme, tím víc pravomocí musí mít. Jenže to společně s charakterem současného prezidenta a slabostí premiéra vytvořilo pokřivený politický systém. 

Komentář: hnutí Trikolóra – staré osobnosti, starý populismus

Jestliže nikomu odpovědný prezident stanovuje pravidla, ba dokonce přímo určuje osoby, které chce a nechce ve vládě, jedná v rozporu s principy parlamentní demokracie. Pokud odmítá jmenovat ministra z vlastní libovůle, porušuje Ústavu.

Za pokřivení politického systému může také neschopnost a slabost premiéra. Ačkoliv je moc jasně na straně předsedy vlády, Andrej Babiš si nechá diktovat postupy bez ohledu na Ústavu. Prezident si může dovolit nad rámec Ústavy jen to, co mu dovolí předseda vlády. Jenže jak může v očích veřejnosti uspět premiér, jehož strana získala méně hlasů než samotná osoba prezidenta? Úskalí demokratické legitimity při zavedení přímé volby prezidenta.

Prezident monarchou

V sousedních státech také zavedli přímou volbu prezidenta, avšak v porovnání s naší politickou situací se nezdá, že by tam nastal takový principiální posun od původně zamýšlené formy vlády. Za náš pohled na úřad prezidenta může také Masaryk – ten se sám pasoval do role téměř monarchické. Přehlídky na koni a pravidelné konzultace „Pětky“ v Lánech, která fakticky rozhodovala o dění ve státě, nepřispívaly k posílení parlamentní demokracie. Masaryk vlastním chováním zpochybňoval roli parlamentu a Edvard Beneš nebyl jiný. Žádný další prezident až do Václava Havla parlament k ničemu nepotřeboval. Zdá se, že tradice skutečné parlamentní demokracie v České republice neexistuje. Jsme navyknutí na silného prezidenta, ne na silný parlament. Inspirace První republikou v nastavení politického systému možná nebyla šťastná, protože si ji všichni idealizujeme.

Přímá volba prezidenta jen vyjevila na povrch celospolečenskou touhu po prezidentovi s významným mocenským vlivem, stejně tak jak tomu bylo vždy. Je otázkou, jestli to není prvek širší touhy po vládě silné ruky autoritáře. Zdá se, že v naší části Evropy tyto tendence sílí. 

Budoucnost právního státu

V této chvíli se nehraje o to, jestli bude ten nebo onen lepší ministr kultury. Z širšího hlediska se nehraje ani o to, zda ČSSD přestane být vládní stranou. V této chvíli probíhá boj o to, jestli budoucí protiústavní zásahy prezidenta budou vnímány jako přijatelné. Bojuje se o to, jestli budeme nadále právní stát. Protože pokud prezidentovi projde tato jednoznačná libovůle, dáváme tím signál všem dalším politikům, že není třeba dodržovat Ústavu, pokud se proti vám nikdo neohradí. To může mít katastrofální následky. 

Miloš Zeman se těší směsi autority vycházející ze svého úřadu a podivného dopadu svého charakteru na některé lidi, kterým zjevně imponuje. Mnoho politiků i občanů nekriticky přijímá vše, co řekne. Voličova otázka by měla znít: Chceme politika, který je poslušný bez ohledu na svůj vlastní úsudek? Nekritická poslušnost totiž vedla vždy k pádu liberální demokracie. 

Prezident Zeman však nemusí ovlivnit náš politický systém, protože stále máme relativně silnou a bystrou opozici. Ale co nastane v případě, že volby vyhrají nedemokraté, kteří budou chtít záměrně obcházet Ústavu? Prezident Zeman a premiér Babiš jim dávají nástroj, jak vůči veřejnosti ospravedlnitelně nedodržovat základní zákon státu. 

Ústava nás chrání před těmi, kdo nechtějí dodržovat pravidla. Pokud ji prolomíme, co nás ochrání?

Autor: Matěj Korduliak
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!