Asi většina z nás zažila situaci, kdy učitel zadal ve škole nějaký úkol skupině (bohužel většinou z toho důvodu, že se daná látka nestíhala probrat na hodině), ale nakonec ho vypracoval jen jeden člověk, kterému na známce záleželo, a ostatní to ve finále maximálně tak odprezentovali. Osobní zkušenosti i výzkumy ukazují, že skupinové projekty nejsou mezi studenty příliš oblíbené. Má tedy tento způsob práce své opodstatnění?
I přes ony stinné stránky je týmová práce hojně propagovaná – studenti by se při ní měli naučit pracovat ve skupině, což se vzhledem k tomu, že v budoucím zaměstnání je spolupráce téměř jistě nemine, alespoň takto teoreticky určitě hodí.
V případě, že se skutečně zapojí celý tým, má spolupráce na výsledek jednoznačně pozitivní dopad. Je dokázáno, že „víc hlav víc ví“, mimo jiné díky tomu, že si lidé můžou práci rozdělit podle toho, co komu jde nejlépe. V rámci diskuze se podívají na věc z různých úhlů pohledu a mohou navzájem reflektovat své nedostatky, které člověk při samostatné práci nevidí.
Jelikož je člověk tvor až neuvěřitelně společenský, přítomnost ostatních ho motivuje k práci – a to nejen kvůli obavám z odsouzení ostatními, ale i kvůli soutěživosti a snaze pomoci své skupině. V neposlední řadě je díky týmovým projektům jednodušší se seznámit, což je výhodou hlavně na vysoké škole, a to jak pro extroverty, kteří se seznamují snadno, tak i pro introverty, již k seznámení aspoň dostanou snadnou příležitost.
Je ovšem třeba zvážit i úskalí, mezi která nepatří pouze již zmíněná obava, že se na úkol většina studentů vykašle a bude počítat s tím, že ho za ně udělají aktivnější spolužáci. Ne každého nutnost spolupráce motivuje k lepšímu výkonu – najdou se jistě i tací, kteří se bojí posměchu nebo jejichž příspěvkům se nedostává dostatečné pozornosti, a pak je jednodušší to odbýt. Frustraci také vyvolává známý Parkinsonův zákon: „Otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam“, takže pak skupina může strávit hodně času dohadováním se o zbytečnostech.
Asi hlavním problémem skupinové práce je tedy její časová náročnost. Tým musí úkolu mnohdy věnovat svůj volný čas, což se v již tak dost nabytých programech studentů těžko koordinuje. Právě časová tíseň může vést k tomu, že se práci nakonec nevěnuje celý tým, přestože to třeba původně měl v úmyslu. To s sebou nese problém hodnocení výsledku – jen obtížně může pedagog zjistit, do jaké míry se na práci kdo podílel.
Týmová práce tedy jistě své opodstatnění má, ale do výuky by se měla zařazovat spíše výjimečně. V současnosti se to s ní spíš přehání – vzpomínám si, že kdykoliv jsme na gymnáziu měli na výuku praktikantku či praktikanta z pedagogické fakulty, každou hodinu jsme s nimi museli dělat něco ve více lidech a obvykle jsme dostali ještě nějaký skupinový úkol na doma. Tento přístup vzbuzoval odpor i v těch posledních nadšených členech týmu, vedoucí praxe však byli vždy, nehledě na skutečný průběh skupinové práce, spokojeni, hlavně že praktikant zapojil do výuky moderní metody.
Nesmí se zapomínat, že donutit studeny utvořit tým nestačí k tomu, aby se týmové práci naučili. Každý skupinový úkol by měl být nějak systematicky řízený, kontrolovaný, aby se všichni zapojili a každého to nějak posunulo. Týmová práce má rozvíjet schopnosti studentů, ne nahrazovat výuku, na kterou učitel nemá čas či energii.
