Evropou obchází strašidlo – strašidlo politické korektnosti. Pro mnoho lidí symbolizuje cenzuru, omezení svobody projevu a úporné protlačování liberálních politických hodnot. Pro jiné zase představuje základní mantinely slušnosti a ohleduplnosti. Do debat o její nutnosti, zbytečnosti, prospěšnosti či zrůdnosti jsem byla vtažena nespočetněkrát. Především humor, a také jeho hranice, je oblast, kde se téma politické korektnosti často a zaníceně probírá. Právě tomuto tématu se věnovala poslední debata letošního školního roku, kterou v Knihovně Václava Havla pořádal Týdeník Respekt.
Akce nesla název Sranda musí bejt, i kdyby se všichni urazili. Moderátorka Silvie Lauder pozvala Jindřicha Šídla (novinář a satirik), Nikolu Džokič (stand-up komik), Jindřišku Bláhovou (filmová kritička) a Adélu Elbel (raperka a komička), aby diskutovali o tom, zda má mít humor hranice a jak mají tyto hranice být stanoveny.
„Copak už nemůžeme žertovat o ničem?“ zvolávají často vášniví příznivci svobody projevu a vtipů o holocaustu. Abych zjistila, kde je pravda, zasedám mezi další příslušníky pražské kavárny do sálu Knihovny Václava Havla. Příjemná chladná místnost představuje vítané útočiště před neúprosnými vedry. Před námi už se připravují hosté, skleničky s vodou cinkají a Silvie Lauder pokládá první otázku večera.
Co je za čarou?
„Kdy jste naposledy slyšeli vtip, kterému jste se zasmáli, ale zároveň si uvědomili, že je tak trochu za čarou?“
Odpovědi hostů se pohybují od historek o plynových komorách až po vtipy o zneužívání dětí. Sálem se nese smích, i když trochu nejistý. Cítíme, že otvíráme tabu témata, u kterých člověk musí opatrně našlapovat. A že bychom se těm vtipům možná smát neměli. Ale smějeme se stejně.
„Důležité je podání, o obsah tolik nejde,“ říká filmová kritička Jindřiška Bláhová, „lidé nacházejí v černém humoru katarzi.“
Silvie Lauder souhlasí, že jde hlavně o kontext, je na komikovi, aby to vychytal. Záleží i na autorovi, například žert o Romech od Tomia Okamury, který svou kampaň staví na konfrontaci s menšinami, je nešťastná varianta.
Hosté se shodují, že smát se lze všemu, i když sami mají témata, o nichž ve své tvorbě nežertují. Například vážná nemoc, u které nechtějí pokoušet osud a trpí jí příliš velké procento lidí na to, aby se z ní dala snadno dělat legrace. Nebo vtipy o dětech, co se sami nemohou bránit. A stejně tak i my máme svá témata, kterým se smát nemůžeme, třeba kvůli osobním zkušenostem.
Z extremistických ideologií si legraci dělat musíme, narušení vážnosti je jejich zkáza
Vypadá to ale, že černý humor má univerzální oblibu u všech hostů, a debata se stáčí k humoru a satiře v politice. S tou má bohatou zkušenost Jindřich Šídlo.
„Hranici mezi satirou a seriózní novinářskou prací moc neřeším, už to dělám dlouho. Politici buď satiru chápou, nebo se mnou nemluví,“ říká. Zároveň ale dodává, že se snaží politikům nenadávat a nebýt vulgární. Na přetřes přišel také incident z doby prvního kola prezidentských voleb, kdy Šídlo vypustil do éteru informaci, že současný prezident postupuje automaticky do druhého kola bez ohledu na počet hlasů. Případ vyšetřovala policie poté, co někdo rozeslal letáky s touto informací do schránek obyvatel v Severomoravském kraji.
„Nepřišlo mi to vtipné,“ reaguje na příhodu Šídlo, „dělat si takhle srandu ze starých lidí.“ Na druhou stranu ale argumentuje, že volič prezidenta by měl mít schopnost rozeznat evidentní mylnou informaci.
Vzájemné působení politiky, satiry a veřejného mínění je bezpochyby aktuálním tématem. Nespokojenost prohrávajících voličských táborů, deziluze o pořádku a spravedlnosti, pocity bezmoci, to vše se dá vyventilovat a lépe zpracovat pomocí humoru a satiry. Tento jev má ostatně v našich krajinách bohatou tradici už z dob minulého režimu, kdy byl dobře skrytý humor mnohdy jediným prostředkem, jak lidé mohli vyjádřit svou nespokojenost a frustraci.
Může se ale vyskytnout problém, pokud legislativa obyvatelstvo ve svobodné kritice politiků omezuje, podotknul tazatel z publika. Připomněl incident z března 2016, kdy se satira německého komika Jana Böhmermanna, mířená na tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, setkala s vymáháním právní retribuce. Zásah legislativy do svobody projevu politických satiriků není vzdálenou realitou ani u nás, komunistický poslanec Zdeněk Ondráček navrhnul v roce 2016 obnovu paragrafu o hanobení prezidenta, podle kterého by trest za toto provinění mohl představovat až roční vězení.
„Musíme si z extrémistických ideologií dělat srandu, to je jejich zkáza, nejvíce si přejí, abychom je brali vážně,“ uzavírá debatu na toto téma Nikola Džokič.
Velká část večera se točí kolem české politické satiry. Konsenzus mezi hosty je, že jí není dost. Jako naději vidí vzestup sociálních sítí, internetového vysílání, jako je Stream nebo Televize Seznam. Úbytek satiry z českých televizních obrazovek si vysvětlují například cenzurou materiálu, nedostatečnými finančními prostředky nebo jednoduše jinou kulturou.
„Televize nepustí vše, některé vtipy škrtne, to komika naštve. Na internetu je větší svoboda,“ vysvětluje Adéla Elbel, proč čeští satirici svůj materiál raději prezentují na online platformách.
Jako příklad kultury, která satiru a komedii podporuje, a investuje do ní značné množství peněz, je USA. Na druhou stranu ale nechybí při žádné diskuzi o politické korektnosti, jejíž kritici ji často prezentují jako odstrašující příklad země, kde projev komiků bděle střeží mladí, extrémně progresivní liberálové. Podle Jindřišky Bláhové toto vyobrazení tamní společnosti není daleko od pravdy.
„Univerzitní okruh pro stand-up komiky je v Americe lukrativní. Ti, co se ve svém programu zabývají tématy genderu, sexuality nebo rasy, jsou ale automaticky zavrhnuti. Americké univerzity vidí své studenty jako zákazníky, nechtějí je ztratit, snaží se proto být co nejvíc korektní. Znemožňuje to jakoukoli diskuzi,“ upozorňuje Bláhová.
Jako hlavní příčinu problému vidí přecitlivělost studentů. Plošné odsouzení studentů však považuji za zvláštní a zjednodušený závěr. Pokusy o omezení svobody projevu se rodí v Americe z podstatné části také mezi extrémně konzervativní křesťanskou komunitou, která na eskalaci společenské rozepře a znemožnění diskuze nese bezpochyby značný podíl.
Pokud se soustředíme konkrétně na univerzitní prostředí, velkou odpovědnost za situaci má systém, v němž je student brán v první řadě jako zdroj peněz pro univerzitu, jejímž úkolem je dosáhnout co největšího zisku. Univerzita si zkrátka raději udrží zákazníka, než aby si najala komika s kontroverzním materiálem. Znemožnění debaty je tedy z velké části škodlivým důsledkem nefungujícího systému.
Obrana „disidentských názorů“, které ve skutečnosti drží většina společnosti
„Já mám pocit, že někteří lidé považují za disidentské názory ty, které drží vlastně většina společnosti,“ zamýšlí se Silvie Lauder ke konci debaty. Je skutečně zajímavé, že prosba o ohleduplnost k druhým se často setkává s jedovatou odezvou, za kterou se skrývá strach.
Jenže pokud je vyhrocená situace v Americe provázána s tamním systémem a kulturou, česká politická satira obchází cenzory přes internet, a společně se shodneme, že černý humor je až na výjimky fajn, koho se tedy vlastně bojíme? Lidí, co se nesmějí našim vtipům?
Řešení je snadné - sehnat si lepší smysl pro humor. Jindřich Šídlo na to má vlastní názor:
„Když se někdo nadechne a řekne: ‚Teď budu nekorektní,‘ automaticky vypínám. Vím, že to, co řekne, bude na 95 % buď blbý, nebo prostě čistě rasistický.“
