Marek Hilšer je nejmladším prezidentským kandidátem. Jedenačtyřicetiletý lékař působí jako pedagog a vědecký pracovník na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Sám se definuje jako nezávislý kandidát, který chce na Hradě zavést prostor pro diskuzi nad problémy současné společnosti.
V rozhovoru jsme se mimo jiné ptaly i na jeho politickou orientaci: „Jestli ze mě levicového člověka dělá to, že si myslím, že by zdroje vznikající v této společnosti neměly odcházet někam jinam, pak jsem asi levičák. Na druhou stranu chci, aby se ctil privátní majetek, a tyto hodnoty jsou pro mě nepřekročitelné, takže bych mohl být i pravičák. Nicméně toto dělení mi dnes přijde zastaralé. Opět budu citovat Masaryka: ‚Nezajímá mě, jestli něco přichází zleva neb zprava, ale zda to vede kupředu.‘ Důležité je to, co má hlavu a patu a co společnosti prospěje.“
Proč jste setrval v kandidatuře i poté, co se vám nepodařilo získat požadovaný počet podpisů?
Protože jsem získal 43 000 podpisů a to považuji za slušnou podporu s ohledem na to, jakou jsem měl startovací čáru. Nebyl jsem žádná celebrita, lidé mě tolik neznali a ani jsem neměl peníze na PR propagaci a hezké články v médiích. Takže to považuji za dobrý výkon.
Hodně lidí mi fandilo a řada z nich mi pak navíc začala psát, že cítí, že jsem pro ně nadějí na změnu v české politice. Říkal jsem si, že by byla škoda, kdybych je zklamal. Také by přišla na zmar práce dobrovolníků, kteří mi pomáhali. A že by ve volbě nebyl občanský, respektive nezávislý kandidát. Rozhodl jsem se tedy zajít za senátory. Musím přiznat, že jsem ze začátku ani nedoufal, že by mě někdo podpořil, ale pak se ukázalo, že ano.
Jste tedy stále „občanský kandidát“?
Záleží na tom, jak to definujete. Formálně asi občanským kandidátem nejsem, protože jsem nezískal 50 000 podpisů, ale jaký je rozdíl mezi 43, 50 nebo 80 tisíci? Z hlediska obsahu si však myslím, že občanským kandidátem jsem: jsem zcela běžný občan, který nebyl nikdy navázaný na politické strany, na lobby, klientelistické skupiny či miliardáře, kteří zde dnes působí a často chtějí mít na Hradě svého koně.
„Není možné se oddávat oligarchům a spasitelům“
Svým programem hodně cílíte na zvýšení společenské debaty a chcete vybudovat důvěru občanů v politiku. I ve svém profilovémvideumluvíte o společenských problémech, které srovnáváte s rakovinovými nádory. Jste prezidentský kandidát-lékař, který přichází vyléčit nádory v české společnosti?
Tato metafora by se asi dala použít. Rozhodně se chci zasadit o to, aby se politická kultura v České republice zlepšila. Myslím si, že to, co se dnes děje, určitá naštvanost, rozdělení společnosti a z toho pramenící volba protestních, někdy i populistických stran, vyplývá ze zklamání. Že lidé nemají důvěru v to, co tu bylo, ani ve spravedlnost. To je potřeba napravit. A není možné to napravit tím, že se budeme oddávat spasitelům či oligarchům, ale že budeme kultivovat demokracii a posilovat občanskou společnost. Podporovat lidi v jejich občanských aktivitách. To by podle mě prezident měl dělat a je to jediná cesta, abychom tu udrželi demokracii, svobodu a právní stát.
V rozhovorupro web startishard.cz,kde mluvíte o své minulé politické aktivitě, jste řekl: „Myslím, že přichází v životě určitá fáze, kdy si člověk řekne, že dozrál, aby se mohl do té ‚klasické‘ politiky zapojit, a především – člověka přestane bavit neustále jen někde běhat a nemít možnost žádným zásadním způsobem ty věci ovlivňovat.“ Zde sám přiznáváte jakousi bezmoc občana, neprotiřečíte si tím trochu?
To si nemyslím. Já jsem jako student-aktivista některých věcí opravdu dosáhl. Například jsme uspěli při protestech proti skryté privatizaci fakultních nemocnic. Takže jsem naopak optimista a myslím si, že bychom se měli snažit na věci poukazovat a být aktivní i mimo politiku. Ale je pravda, že jednou člověk dozraje do věku, kdy cítí, že už nestačí jen protestovat a poukazovat na něco, ale že je třeba vzít za věci odpovědnost. A pokud chce člověk měnit věci systémově, musí se stát politikem.
Často na otázku, proč by vás měli lidé volit, odpovídáte, že nejste poznamenán minulým komunistickým režimem, že nemáte nic společného s vývojem politiky v 90. letech a že jste dobu svého dospívání prožil ve svobodné společnosti. Proč se tak ostře distancujete od předlistopadové éry a 90. let? Je distancování se od těchto časů a jejich vytěsnění východiskem ze současné „krize“?
Já nechci nic vytěsňovat. Nicméně si myslím, že je dobré dát lidem naději, že nás nebude pronásledovat minulost. Tou může být normalizační doba, kdy jsme nemohli říkat to, co jsme si mysleli. To byla doba lží, útlaku a nesvobody a s tou se rozhodně neztotožňuji, proto se proti ní vymezuji.
Pak si dobře pamatuji dobu 90. let, kdy jsem byl student vysoké školy, politologie, a začali jsme vnímat problematické momenty privatizace, klientelistické politiky a kmotrovské události nejrůznějších vlád, jako třeba Topolánkovy. A to je věc, která lidi hodně štve a vede je k tomu, že hledají nějakou změnu, nějaké nové tváře. Ale taková nabídka tu podle mého názoru moc není.
Já mám za to, že potřebujeme někoho, kdo do té budoucnosti vstoupí, překlene most mezi minulostí, na kterou jsme v mnoha ohledech naštvaní, a přijde do politiky s novou tváří a novým přístupem. To je naprosto přirozené. A já myslím, že to reprezentuji.
Budete schopen spolupracovat se současnou politickou scénou (například tradičními stranami), ve které jsou mnohdy zastoupeni politici, kteří se v politice pohybovali i v oněch devadesátých letech?
Určitě, to musíte. Jde o to, že nemám politické vazby z té doby. Prezident by v tomto ohledu měl být nezávislý, aby dal lidem naději, že není propojen s něčím, s čím oni úplně nesouhlasí. Ale zároveň říkám, že člověk musí umět jednat s lidmi, nesmí je urážet, nesmí je nějakým způsobem ponižovat a musí hledat kompromis.
„Politiku musíte brát jako službu“
Pro web Forum24.cz jste řekl: „Myslím, že frustrace z dnešní politiky vyplývá z toho, co se stalo v devadesátých letech. Nedůvěru lidí v politiku může překonat jenom někdo, kdo z této politiky nevychází. Podle mě by v ideálním případě měl být takovýmto člověkem prezident.“ Jak byste tedy jako prezident tuto nedůvěru řešil?
To je dlouhodobá věc, ale prvně musíte brát politiku jako službu. Vím, že to zní hodně obecně, ale to je základ. Musíte se chovat tak, aby ve vás lidé tu důvěru získali. Kdybych měl dát praktický příklad, tak se mi líbí princip otevřené politiky – nastavování chytrých protikorupčních pravidel, které do určité míry omezí korupční chování. Kdybych měl zmínit konkrétní kroky vedoucí k otevřené politice, byly by to zákony o whistleblowingu, o lobbingu, o přiznávání majetku, otevřená diskuze o financování politických stran nebo občanský způsob financování politiky. To by mohlo vést ke zlidštění politiky, ve kterou by lidé měli větší důvěru.
V tomhle se mi líbí Piráti, kteří mají jasně definovaný lobbing, mají transparentní přehled toho, kdo s nimi o čem jedná. Tak by to mělo být. Stejná pravidla jsou už nastavena například v Evropské unii.
A jaké konkrétní nástroje byste používal? Zmínil jste antikorupční zákony, ale jako prezident byste zákonodárnou iniciativu neměl.
Legislativní iniciativu prezident nemá, ale může ona témata otvírat. Takže konkrétně bych mohl vyzvat odbornou veřejnost k debatě o antikorupčních zákonech. Myslím, že už samotná diskuze je přínosná, a prezident může diskurz ve společnosti tímto způsobem ovlivnit. Podívejte se, jak pan prezident Zeman hodně mluví o Číně nebo Rusku a často tam jezdí – díky tomu je to velké téma. Prezident má sílu slova, kterou může věci ovlivňovat.
A neměla by si tu důvěru zasloužit sama vláda, resp. politici svou dobře odvedenou prací?
Ano, všichni politici by měli svou práci dělat dobře a poctivým způsobem. Tím samozřejmě důvěru navodí. Ale to je běh na dlouhou trať. Myslím si, že pokud většina populace získá důvěru v prezidenta, který se zastane poctivých a na nepoctivé naopak upozorní, je to první krok, aby se věci začaly posouvat k lepšímu.
Ale já nejsem radikál a nemyslím si, že by se všechno dalo změnit během jednoho či dvou let. Je to otázka vývoje. Od roku 1989 jsme se někam posunuli a teď jsme na křižovatce. Buď budeme více tíhnout k autoritářskému principu, nebo budeme demokracii kultivovat otevřenějším přístupem – signály tu už jsou. Prospělo by, kdyby tu byl prezident, který to nasměruje k oné otevřené politice.
A čím se lišíte od Babiše nebo v minulosti od Věcí veřejných, kteří přišli s podobným tématem, tedy navrácením důvěry lidí v politiku?
Rozhodně se odlišuji tím, že nemám rozsáhlou politickou a mediální moc jako pan Babiš. Když má takovouto obrovskou moc jeden člověk, je ve velkém střetu zájmů. Myslím si, že ve chvíli, kdy člověk může ovlivňovat nemalou část mediální scény, už to přestává být demokracie, protože si může vytvářet podmínky, které budou vyhovovat jeho ekonomickým zájmům.
A v tom jsem od pana Babiše naprosto odlišný. Já jsem vysokoškolský učitel a vědecký pracovník, který vstupuje do politiky jenom se svou ideou, aniž by za ním stály nějaké miliardy. V tuto chvíli mám asi 350 000 korun na transparentním účtu, něco mi přispěli i další lidé jako nefinanční plnění, a to je oproti situaci pana Babiše velký rozdíl. Navíc mám i jiný vztah k demokracii než pan Babiš. Já bych nikdy na tento střet zájmů nepřistoupil, protože je antisystémový a protidemokratický.
V rozhovoru pro Pražský deník jste řekl, že se cítíte jako středový volič a politik. Avšak hlavní body vašeho programu působí spíše jako návrhy progresivnější levice. Zdůrazňujete potřebu toho, aby kvalitní zdravotnictví a vzdělání bylo dostupné pro všechny. Dále zmiňujete problém úniku peněz do daňových rájů. Není prohlášení o středovém politikovi jen snaha neodlákat pravicové voliče, resp. snaha zahrnout co největší škálu potenciálních voličů?
Jestli ze mě levicového člověka dělá to, že si myslím, že by zdroje vznikající v této společnosti neměly odcházet někam jinam, pak jsem asi levičák. Na druhou stranu chci, aby se ctil privátní majetek, a tyto hodnoty jsou pro mě nepřekročitelné, takže bych mohl být i pravičák. Nicméně toto dělení mi dnes přijde zastaralé. Opět budu citovat Masaryka: „Nezajímá mě, jestli něco přichází zleva neb zprava, ale zda to vede kupředu.“ Důležité je to, co má hlavu a patu a co společnosti prospěje.
Vy říkáte, že to není aktuální, ale třeba volby v roce 2010, kdy přišla ekonomická krize, ukázaly, že rozdělení na levici/pravici důležité je, a to z hlediska toho, jak se s ní jednotlivě orientované strany plánovaly vypořádat. A lidi se podle toho při volbách řídili, takže zásadní to bylo.
Tak byste mi asi museli pokládat konkrétní otázky a poté bychom zjistili, jestli jsem pravičák, či levičák. Já se prostě občas přikloním doleva, občas doprava, podle toho, v jaké fázi se zrovna nacházíme. Takže pro mě není nepředstavitelné volit některou z těch neradikálních pravicových stran, jako je ODS či TOP 09, ale dokážu si představit, že bych volil KDU-ČSL nebo za určitých situací i ČSSD.
„Pro roli prezidenta je správné být politicky nevyhraněný“
Jde o to, že se politicky nijak nevyhraňujete a je těžké vás někam zařadit.
Ano, to je pravda. A myslím, že je to pro roli prezidenta správně. Že by neměl být vyhraněn právě proto, aby mohl spojovat. Aby nestranil. Když totiž máte striktně pravicového nebo levicového prezidenta, může to společnost rozdělit. Vzniká tam napětí.
Dětství jste prožil v Chomutově. Chomutov se potýká s velkou nezaměstnaností a sociálně vyloučenými lokalitami. Čerpáte z toho jako politik?
Díky té zkušenosti z toho můžu těžit. Jedno z témat, kterému bych se chtěl věnovat, jsou třeba právě vyloučené lokality. Ukazuje se totiž, že dochází k jakémusi obchodu s chudobou – developeři z Prahy tam skupují byty za výhodnou cenu a koncentrují pak romskou populaci na jedno místo, čímž vlastně dochází k vytváření ghett.
Také tam jsou obrovské nájmy, takže jsou lidé nuceni čerpat více zdrojů od státu. Developeři a některé elity na tom jen vydělávají a vytvářejí obrovský problém, protože vznik velkých ghett neprospěje nikomu. Ani těm, kteří jsou v nich, ani těm, kteří jsou okolo.
V rozhovoru ro server G.cz jste v souvislosti s manuálními pracemi, které jste vykonával v zahraničí, řekl: „Já si myslím, že chlap, který si v životě nevykope pořádnou díru, vlastně ani není pořádným chlapem.“ Jaký máte názor na role muže a ženy v dnešní společnosti?
To jsem opravdu řekl takhle? To zní trošku machisticky a to bych nerad. Já jsem si prostě chtěl sáhnout na manuální práci. Navíc jsem chtěl taky vypadnout z akademického prostředí a trochu se otrkat ve světě, takže jsem to měl jako takovou přestávku mezi medicínou a politologií.
Co se týče role muže a ženy, jsem obhájcem toho, že existuje nějaký ženský a mužský princip, že jsme v určitých věcech odlišní. Nicméně mám za to, že by všichni měli mít naprosto stejná práva. Je také dobře, když je ten princip namixovaný, takže jsou ženy a muži spolu pohromadě. Když je totiž v kolektivu hodně mužů bez přítomnosti ženy, mohou být vulgárnější a méně ohleduplní. Podobně to funguje i naopak.
Není třeba příznačné, že v prezidentské volbě není žádná žena?
Do prezidentské volby se mohl přihlásit kdokoliv.
A nemyslíte si, že to je ovlivněno právě tím, jak je v Česku nastavena politická kultura?
To prostředí není nijak nepřátelské, ale v něčem je brutální, a proto se do toho možná žádné ženě nechce. Ale nevím, samotného mě to mrzí, protože kdyby tam byl ten ženský princip, vypadalo by to pravděpodobně jinak. Ale proč ženy nechtějí do politiky, to nechci soudit.
Co říkáte třeba na platový rozdíl mezi ženou a mužem?
To je špatně. Nevidím důvod, proč by měla žena brát za stejnou práci méně peněz, a přijde mi to nepřijatelné.
A jak byste proti tomu bojoval?
Jako prezident bych o tom mohl mluvit. Určitě bych rád uspořádal konference na tato témata a hledal vizi do budoucna. Chtěl bych na Hradě vytvářet taková diskusní prostředí. Kdyby to zaštiťoval prezident, třeba by to mohlo i fungovat.
„Homosexuální páry by měli mít stejné podmínky jako páry heterosexuální“
Co si myslíte o konstruktu modelu tradiční rodiny?
Myslím, že je dobře, když dítě vychovávají oba dva rodiče. A také je v pořádku, když se ve společnosti posiluje pocit, že je dobře, abychom byli v párech.
Nehledě na pohlaví?
Na pohlaví mi nezáleží. Já si myslím, že by homosexuální páry měly mít stejné podmínky jako heterosexuální páry. Láska je jen jedna a je dobře, když si lidé, ať už stejného či jiného pohlaví, slíbí lásku, úctu a věrnost.
A měla by se ta tradiční rodina podporovat, jako to dělá KDU-ČSL nebo TOP09?
Proč by se neměla podporovat? Na druhé straně je potřeba si ujasnit, co to znamená podporovat. I když zmíněné strany chápu, nemyslím si, že by homosexuální partnerství neohrožovala to, co se chápe jako tradiční rodina.
Pak tu ale jsou další otázky, třeba jestli podporovat umělé oplodňování, což je velmi komplikované. Je potřeba jít případ po případu, zjistit, zda to nemůže někoho ohrozit a jestli to nemůže mít negativní důsledky pro populaci. Tady už jde o vážné etické otázky.
Díky prezidentské kandidatuře je vám nyní věnována velká mediální pozornost. Ačkoliv vy sám věříte, že v 1. kole zvítězíte, favoritem prozatím nejste. Není to z vaší strany strategie, jak se dostat ze statusu „neznámý člověk“ do širšího povědomí a posléze se snadněji uplatnit v nižších politických patrech?
Že vyhraji v prvním kole, jsem řekl v humorné nadsázce. Kdyby se chtěl člověk jen zviditelnit, nepodstoupil by to, co jsem podstoupil já, tedy nějaký rok a půl příprav, bez peněz a bez jistoty, jak to dopadne. To nebylo lehké.
Z počátku jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych v politice nějak pokračoval, pro mě to byla otázka prezidentské volby, do které jsem chtěl nějakým způsobem zasáhnout, byť to možná bylo trochu donkichotské. Ale podařilo se mi svými myšlenkami zaujmout.
Řada lidí mi říká, že by byla ráda, kdybych vyhrál, ale že si myslí, že teď nemám šanci. A k tomu dodávají, že by byli rádi, kdybych přesto pokračoval. Já už tohle dnes beru poměrně vážně a říkám, že pokud neuspěji, bylo by nefér všeho nechat. Zatím nemám konkrétní představu, co a jak, ale rozhodně se budu snažit zapojit se.
Přečtěte si podrobné profily Miloše Zemana, Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Michala Horáčka
