Přemrštěné ceny tarifů, ceny za mobilní data mnohonásobně vyšší než u našich sousedů a strádající spotřebitel – tak by se dal popsat stav mobilních operátorů v Česku. Na nízké úrovni je v tuzemsku i ochrana zdejšího spotřebitele, říká člen Rady Českého telekomunikačního úřadu Ondřej Malý. Proč tomu tak je?
Pokud budu chtít v Česku tarif s neomezeným voláním a SMS a 10 GB mobilních dat, zaplatím –například u firmy O2– 1699 korun měsíčně. O pár kilometrů dál v sousedním Rakouskuu společnosti Dreizaplatím za 17 GB dat, neomezené volání a psaní SMS zpráv 13,60 eur, tedy zhruba 370 korun. Také v dalších státech jsou ceny tarifů podobné spíše těm rakouským než českým.
Rozdíly v tom, co za své peníze dostanete v jednotlivých zemích EU, jsou skutečně velké. Je pravda, že podle všech dostupných srovnání, jak toho, které dělá pravidelně Strategy Analytics, tak toho od Van Dijk, jsou ceny v ČR vyšší. Ve srovnání od Van Dijku se doslova píše, že „bez ohledu na zařízení používané k přístupu k mobilnímu internetu jsou ceny v České republice systematicky výrazně vyšší, než je průměr EU 28.“ S Maltou, Řeckem, Slovenskem a Bulharskem patříme mezi nejdražší země v Evropě.
Čím to je?
Důvodů, proč se český trh vyvinul tak, jak se vyvinul, je několik. První je, že v roce 2000, kdy mohl do ČR přijít čtvrtý mobilní operátor na kmitočtech určených pro sítě 3G, vláda rozhodla, že se prodají pouze tři licence a nikoli čtyři tak, jako například v Německu, Rakousku, Dánsku, Švédsku, Itálii, Británii a dalších zemích. To zabránilo vstupu dalšího hráče na trh ještě v době, kdy byla šance získat zajímavé zákazníky přirozeným růstem a nikoli „přetahováním“ od konkurence.
Druhý důvod je, že všichni čeští operátoři jsou nebo donedávna byli součástí velkých operátorských skupin a jejich managementy tak nejsou autonomní. Podle srovnání Digital Fuel Monitoru dravější a menší operátoři prodávají osmkrát více dat za 35 EUR než ti, kteří jsou součástí velkých skupin s významným byznysem v oblasti pevného internetu. I kdyby se tedy zdejší management rozhodl být odvážný, musí si s každým „svým“ rozhodnutím dojet pro požehnání do Bonnu nebo do Londýna.
Třetím důvodem je, že český trh je charakteristický obrovskými cenovými rozdíly mezi byznysovými zákazníky a státní správou na straně jedné a domácnostmi volajícími za veřejně dostupné tarify na straně druhé. Obrazně řečeno, pokud máte IČO a aspoň pár SIMek, dostanete se pohodlně na výše zmíněné rakouské ceny, respektive spíš níže, ostatně neobvyklé zjevně nejsou ani nabídky neomezeného volání, SMS a internetu za 350 korun, jak je vidět díky Registru smluv, do kterého státní organizace vkládají své smlouvy s operátory. No a někdo zuřící konkurenční boj na korporátním trhu zaplatit musí, aby mohlo třeba O2 napsat do svých výsledků za první tři kvartály, že „zatímco mobilní výnosy ze smluvních služeb v rezidentním segmentu pokračují v růstu, vlivem konkurenčních tlaků výnosy v segmentu firemních zákazníků nadále klesají.”
Čtvrtým důvodem pak je, že nově vstupující společnost na český trh PPF se rozhodla nejít do aukce nových kmitočtů samostatně jako čtvrtý hráč, ale raději si pořídit již etablovanou firmu – Telefóniku O2. Logicky pak nemůže působit na trhu jako dravý vyzyvatel, zvlášť když by hrozilo, že by si vyššími datovými limity mohla kanibalizovat výnosy ze segmentu pevných linek.
No a pátým důvodem je, že regulátor v zásadě až do nástupu současného předsedy dělal vše pro to, aby nedělal pokud možno nic.
Je v souvislosti s cenovými rozdíly mezi byznysovými a „obyčejnými“ zákazníky pravda, že pokud chcete, aby vám operátor „vylepšil“ ceny za služby, stačí mu pohrozit, že chcete přejít ke konkurenci? Nebo to funguje jen u velkých ryb, jejichž účty se pohybují v řádu tisíců?
Ano, sociální sítě jsou plné příběhů, kdy si lidé vyjednali lepší tarif tím, že aktivně vyjednávali. Nemusíte být jen „velké ryby“. Ale otázkou je, jestli je to tak správně. Jestli je správně, že tu stále máme to, co nazval už před šesti lety kolega Jiří Peterka „bagdádským tržištěm“.
Co se týče mobilních dat samotných, nejsou balíčky s nabídkou několika desítek megabytů dnes již spíš výsměchem zákazníkům a přežitkem z dob minulých? Vodafonena svých stránkáchu 100 MB balíčku uvádí, že je „ideální pro vyřizování e-mailů“, u 250 MB zase, že je „ideální pro občasné prohlížení webu a Faceboku“. Kdo ale mobilní data někdy využívá, ví, že obě tvrzení jsou tak trochu přitažená za vlasy.
Ano. Balíčky pro nefiremní zákazníky jsou skutečně nastavené na internet, jaký byl v roce 2003. Dnes už na internetu opravdu neděláme jen „vyřizování e-mailů“ nebo „občasné prohlížení webu a Facebooku“, ačkoliv si operátoři nechávají zpracovávat bláznivé studie, které nás v tom mají utvrdit. Nejvtipnější je, že si to v zásadě operátoři i uvědomují, protože lidem, co si u nich kupují třeba jejich IP televizi, radí, aby ji provozovali na pevné lince, protože na mobilní síti by je to vyšlo na moc peněz. Třeba televizi od T-Mobile není možné sledovat na vlastní síti operátora, protože by zákazník zaplatil několik tisíc korun měsíčně.
Datové limity jsou obecně zlo, protože učí zákazníka, že na mobilní síti prostě nemůže plně využívat služby, na které je zvyklý. Operátoři riskují, že si zákazníci zvyknou na to, že mobilní síť je sítí „poslední volby“ a budou daleko výrazněji využívat wi-fi. Tu chce mimochodem nyní Evropská komise dotovat na veřejných prostranstvích.
Bylo by technicky proveditelné mít neomezená data? Nedávno jeden z operátorů tvrdil, že to úplně možné není. O Vánocích pak ale narážíme na akce typu „neomezená data navíc zdarma“…
Operátoři už neomezená data samozřejmě nabízejí, takže to evidentně možné je. Město Žďár nad Sázavou má v rámci smlouvy tarif s neomezenými daty. Město Brno má tarif s neomezenými daty. Žádné jiné omezení než obchodní rozhodnutí operátora za tím samozřejmě není.
K čemu slouží virtuální operátoři, kteří jsou často stejně pod hlavičkou některých z monopolních operátorů? Cenově to přece žádná „bomba“ není.
To bych úplně nesouhlasil. Je tu celá řada zákazníků, které velcí operátoři opomíjejí a kterým by přitom mohli nabídnout zajímavé služby. Virtuální operátoři navíc mohou být pro své provozovatele i marketingovým nástrojem. Takhle funguje například Tesco mobil, Sazka mobil nebo virtuálové spojení s prodejci energií. Šmahem bych je rozhodně neodsuzoval a neodepisoval ani do budoucna. Nesmíme zapomínat, že mobilní operátoři mají povinnost svou síť postavenou na kmitočtech pro LTE vysoutěžených v aukci velkoobchodně nabídnout. Úřad periodicky kontroluje, zda mají síťoví operátoři dobře nastavenou cenu, za kterou he prodávají virtuálům. A pokud ne, a k tomu už došlo, tak je úřad vyzývá k nápravě a ke snížení ceny.
V pořadu 168 hodin jste řekl, že „ochrana spotřebitele v telekomunikacích v Česku je nejhorší z celé EU, minimálně ve věci smluv a jejich změn“. V této souvislosti se mluví o dva roky staré novele, která operátorům povolila měnit zákazníkům smlouvy s tím, že je o změně musí informovat jen, pokud se jedná o „podstatnou změnu k horšímu“. Podle mluvčího ČTÚ pana Drtiny na to váš úřad upozorňoval, zákonodárci ale upozornění nevyslyšeli. Proč politiky tato problematika tolik nezajímá? A jak velkou moc mají poslanci a senátoři mít nad zmiňovanými problémy, například nad přemrštěnými cenami u operátorů?
To je správná otázka, ale na poslance a senátory. Telekomunikace se přitom týkají každého jednoho voliče každého poslance a senátora, protože mobil máme všichni. V sázce je i budoucí konkurenceschopnost Česka, protože průmysl 4.0, po kterém současná vláda volá, fakt nevybudujeme s datovými limity na úrovni čtvrt gigabajtu.
Sám jsem se účastnil ve výborech Senátu projednávání návrhu zákona, který měl vrátit ochranu spotřebitele do pozice před zpackanou novelou. Senátoři byli vybaveni různými nepodepsanými papíry, ve kterých „kdosi“ popisoval, jak návrh způsobí naprostou apokalypsu a různé další lži. Projednávání sledovalo tolik operátorských lobbistů, jako kdyby jim stát chtěl jejich sítě vyvlastnit. Přitom nešlo o nic jiného, než o relativně drobné změny, které by byly pro spotřebitele k lepšímu. Musím vyjádřit obdiv paní senátorce Aleně Dernerové za elán a odvahu, se kterou do toho šla, nicméně po fakt podivném projednávání na plénu a pravděpodobně i po porušení jednacího řádu návrh nakonec neprošel.
Na samotné ceny poslanci a senátoři takový vliv nemají. Ale zájem nebo spíš nezájem volených zástupců lidu se samozřejmě odráží na chování subjektů na trhu. Když si operátoři myslí, že jsou nesmrtelní a mohou cokoli, budou si prostě dělat, co chtějí. Úřad, který je ve své činnosti vázán zákony, toho zas tolik nezmůže.
Proč senátoři snadno uvěří „nepodepsaným papírům, ve kterých kdosi popisuje, jak návrh zákona způsobí naprostou apokalypsu“?
To je skutečně otázka na ně, nikoli na mne. Já se snažil vysvětlit přímo na výborech, proč návrh bude prospěšný a zvýší ochranu spotřebitelů, tedy všech jejich voličů. Senátoři měli nakonec na novelu jiný názor.
Proč je vůbec obecně podle vás ochrana spotřebitele v telekomunikacích v Česku tak špatná? Ve zmíněné reportáži pořadu 168 hodin se například řeší chování některých prodejců na pobočkách operátorů coby „šmejdů“ nabízejících nevýhodné smlouvy a věci, které člověk ani nechce koupit. Problémů je ale určitě víc – stačí se podívat na příspěvky návštěvníků na facebookových stránkách jakéhokoliv českého operátora.
Celkově je v Česku problém s tím, že jsou tu slabé, při vší úctě k často až heroické práci dTESTu, spotřebitelské organizace, malý zájem ze strany politické sféry a naopak silná operátorská lobby. To bylo ostatně vidět i nyní při poslední novele zákona na ochranu spotřebitele. Taktikou operátorů je bohužel také utahovat šrouby, co se týče možnosti odstoupení od smlouvy, spotřebitele se snaží ve smluvním vztahu uvěznit. Podívejte se třeba na Vodafone – v srpnu změnil podmínky smlouvy tak, že tu na dobu určitou prakticky není možné vypovědět, pouze při změně podmínek ze strany operátora. Výpověď je ale možná jen písemně na adresu sídla operátora a s ověřeným podpisem. Takže zatímco uzavřít smlouvu můžete na jakékoli pobočce či jenom po telefonu, když se chcete operátora zbavit, nutí vás k tomuhle. Je to vlastně strašně smutné. Vodafone se stal v roce 2016 přesně tím operátorem, ze kterého si jeho reklamy s falešnými soby dělaly srandu v roce 2007.
Kdy se Česko dostane v telekomunikacích na úroveň ostatních evropských států, ať už v otázce cen nebo v ochraně spotřebitelů?
Záleží na tom, jak se podaří ve společnosti nastolit povědomí o tom, že je tady zkrátka problém. Ale dokud si budou operátoři psát legislativu, jak se jim to hodí, a najdou dostatek poslanců a senátorů, kteří jim to odmávají, a projde jim to u voličů, tak to bude docela těžká práce. Každopádně primárně je také na spotřebitelích, aby byli aktivnější. Aby četli smlouvy, neuvazovali se na více let, všímali si každé změny smlouvy a v případě, že nové podmínky vyhodnotí jako nevýhodné, tak šli jinam – a pokud se jim nelíbí jednání operátora, tak aby pouze nenapsali naštvaný post na Facebooku, ale také podali oficiální podnět na úřad a hájili svá práva.
