Úspěšný rakouský dokumentarista zaznamenal velký ohlas po zveřejnění filmového dokumentu o pracovních podmínkách ženských dělnic v textilních továrnách v Bangladéši. Co si myslí Thomas Haunschmid o lidských právech, o jejich prosazování v Evropské unii a ve světě? Jak by změnil výuku? A co říká na státy Visegrádské čtyřky? Na to jsme se ho zeptali při příležitosti jeho přednášky o lidských právech na Humanitárním kongresu v Praze.
Co pro vás přesně znamená pojem „lidská práva“?
Když jsem studoval antropologii, tak jsem řešil otázku lidských práv a ptal jsem se sám sebe, jestli máme lidská práva chápat univerzalisticky, nebo optikou kulturního relativismu. Řekl bych, že lidská práva jsou univerzalistická. Pokud se například budeme zabývat násilím na ženách, tak neexistuje žádný kulturní relativismus. Lidská práva jsou, myslím, jedním z nejdůležitějších konceptů. Všechny ženy a muži se narodili rovni. Proto se touto agendou tolik zabývám, protože lidská práva jsou pro všechny.
Udělali jsme spoustu chyb, ale Evropská unie je stále projekt míru
Sociální práva obecně jsou velmi palčivým problémem. Řekl byste, že je více důležité chránit tato práva ve třetích zemích, nebo u nás v Evropě, kde můžeme v poslední době zaznamenat určitou konzervativní reakci doprovázející oslabování liberálně demokratických principů, jež je způsobena právě sociálním úpadkem některých obyvatel?
Na to se musíme dívat holistickým přístupem. Musíme řešit problémy zde, ale neměli bychom u toho zapomínat na lidský pokrok. Řekl bych, že bychom měli začít ve školství s nějakou globální výukou, protože například mému synovi ve škole říkají ty samé věci z geografie a historie, které říkali mně před čtyřiceti lety.
Postrádáme dnes překračování lidských horizontů a náš úpadek má co dělat s úpadkem a chudobou kdekoliv jinde na světě. Za naši chudobu může ekonomický systém Evropské unie, kapitalismus a podobně, ale pokud se na to zaměříme, můžeme pak dospět do stavu, kdy budou vítězové všichni. Budeme schopni pomoct našim chudým lidem i sociálním právům u nás stejně jako chudým zemědělcům v Africe a jinde. Protože jsme lidé a to, v čem žijeme, utváříme my, nikoliv příroda či bůh. Pokud změníme systém uvnitř našich zemí, pomůžeme i všem chudým lidem po celém světě. Ideálem je, že bychom měli pomáhat lidem zvenčí.
Někteří lidé si myslí, že lidskoprávní aktivisté, kteří bojují za lidská práva v Evropě, řeší problémy, které nejsou reálnými problémy a měli by řešit problémy lidí ze třetích zemí. A naopak zase jiní lidé si myslí, že aktivisté řeší problémy třetích zemí a nezabývají se našimi problémy. Jak se s tím máme vypořádat?
Vraťme se zpět k předešlé otázce. Opět říkám, že se na tyto problémy máme dívat z globální perspektivy. Tak to já vymezuji. Problém je, že dnes stavíme pevnost Evropu a necháváme lidi venku, ale přitom stále přicházejí další a další lidé. Takže co máme dělat? Řeknete, že přicházejí další a další uprchlíci, a naše vlastní problémy jsou tudíž zanedbávány pod přílivem nových uprchlíků. Takto to ale nemůžeme brát.
To není pravda, protože naše problémy jsou strukturální. Musíme řešit penzijní reformu, musíme mít práci atd. To jsou strukturální problémy, které máme řešit bez ohledu na uprchlíky. Takže znovu bych zdůraznil, že můžeme vyřešit problémy jedině, když se na ně podíváme globálně. Pokud mám být kritický, naše problémy jsou udržovány institucemi, jako je Mezinárodní měnový fond, evropské banky apod. Vlastně bych řekl sám pro sebe: Vyhoďte banky, ne lidi.
Jak zpřístupnit problematiku lidských práv lidem v takových zemích jako je Česká republika, Maďarsko nebo třeba Polsko? Zdá se, že velká část veřejnosti vnímá lidská práva jako cizí ideologii, kterou nám vnucuje Evropská unie.
To je zajímavá otázka, protože mluvíme hodně o státech Visegrádu, které nečiní tak, jak bychom si přáli, třeba při přijímání uprchlíků. Zvláště Polsko bylo velmi nesolidární. Domnívám se, že Evropská unie má možnost vylepšení, protože jak vidíme, dnes jsou na vzestupu pravicoví politici, milionáři a miliardáři se svými populistickými hnutími a to je jasný signál voličů, že by se Evropská unie měla resetovat.
Udělali jsme spoustu chyb, ale i přesto nesmíme zapomínat, že Evropská unie je stále projekt míru. My dnes všechno redukujeme jen na ekonomiku. Z Evropské unie děláme jen ekonomický projekt, děláme z ní jen cosi, co útočí na naši národní legislativu, a neumíme říct, že je načase, aby se Evropská unie znovu chovala jako mírový projekt a aby rozuměla problémům lidí. To ale znamená, že nebudeme vinit cizince a imigranty.
Je to těžký úkol, protože jak víme, historie se občas opakuje. Měli bychom se z ní poučit a to si myslím, že je nejdůležitější věc, abychom se poučili tady v České republice i u nás v Rakousku. Myslím si ale, že je to šance pro Evropskou unii říct O. K., do teď to fungovalo takhle a teď musíme EU vylepšit a přizvat k tomuto projektu všechny země, i ty, které sousedí s EU, aby se do tohoto projektu zapojily.
Ani cena nezajistí, že nenakupujete od prodejce, který nikoho nevykořisťoval
Dost často je vidět vaše práce ve spojitosti s reportážemi z Bangladéše z továren, které zaměstnávaly ženy a které nezajišťovaly bezpečnost práce, dostatečné finanční ohodnocení a obecně nabízely špatné pracovní podmínky. Stal se pro vás osobně boj za sociální práva v těchto zemích i něčím osobním?
Ano, skutečně ano. Vytváření onohi filmu před čtyřmi lety o práci v textilních továrnách v Bangladéši pro mě bylo osobní. Když se stala v roce 2013 nehoda, při níž zemřely přibližně stovky lidí, stali jsme se vítězi naší války za lidská práva tamních dělnic, protože všechna média řekla: „To je skvělé, vy máte záběry“. Získali jsme velkou pozornost, kterou bychom nezískali bez této tragédie. Díky tomu jsme měli cestu Rakouskem a Švýcarskem a ukazovali jsme zde náš film a diskutovali jsme o něm s lidmi.
Takže tohle byl skutečně osobní boj, protože jsme mohli vést kampaň, kde jsme ukazovali pracovní podmínky a diskutovali s lidmi o tom, co můžeme dělat, jak můžeme čelit tlaku od všech těch obchodníků, což je taky těžký úkol, protože když máte nízký plat, budete si pravděpodobně kupovat výrobky zpracované ve třetích zemích. A i kdybyste si měl kupovat věci dražší nebo lepší, ani pak si nebudete jistý, že si je nekupujete od prodejce, který nikoho nevykořisťoval. Náš dokumentární film byl o dělnicích, v něm jsme ukazovali jejich lidské příběhy, takže když se teď zlepšují jejich podmínky, je to pro nás osobní.
Když jste natáčeli filmový dokument The Hands That Sew Your Shirt, vznikly v průběhu natáčení dokumentu i nějaké vazby mezi vámi a dělnicemi? Neohrozily nové intimnější vazby na dělnice objektivitu při vytváření dokumentu?
Samozřejmě. Já pocházím ze žurnalistických kruhů, takže jsem vytvářel spoustu příběhů se sociální či historickou tématikou a když máte interview, jako máte vy teď, tak vždycky s těmi věcmi nějak manipulujete, takže se musíte rozhodovat. V tomto případě to ale bylo lehké.
Já jsem použil ty dělnice k tomu, abych mohl svůj vzkaz zřetelně sdělit. Já a mí kolegové jsme se ale snažili, aby dělnice se vším souhlasily, dávali jsme jim svoji práci ke zpětné vazbě. Chtěli jsme, aby to pro ně bylo v pořádku. Když jsme film dokončili, ukázali jsme to všem lidem, kteří ve filmu účinkovali, jejich rodinám, všem ostatním pracovníkům, aby viděli, co jsme za tu dobu udělali a jaký je výstup z naší práce.
Předpokládám, že vaše práce je určena spíše pro konzumenty z Evropy či USA a Kanady. Jak může investigativní práce lidí pocházejících mimo země, kterých se problémy s lidskými právy týkají, ovlivnit kvalitu lidských práv na místě?
Myslím si, že ta myšlenka spočívá, jak jsem řekl, ve výuce – být součástí globálního myšlení, to máme učit studenty a veřejnost. Lidé přišli na náš dokumentární film a pak řekli: My jsme mysleli, že jsme viděli jen pouhý z dalších dokumentů o nevyhovujících podmínkách, ale pak jsme v tom filmu našli nějakou naději díky pozitivnímu sdělení na konci filmu.
Použili jsme takový malý žurnalistický trik a díky tomu jsme mohli mluvit zajímavě o nevyhovujících podmínkách, o vykořisťování. Ve filmu vypovídaly ženy o svých těžkých životních podmínkách, ale reálně jste to neviděli. Myslím, že tenhle moment vzbudil překvapení, údiv a pak měli diváci dost o čem přemýšlet do budoucna. Doufám, že to v nich něco zanechalo a že také budou těmi, kdo bude přinášet osvětu. A nakonec učitelé mohou používat takové nástroje pro výuku o vykořisťování nebo o důležitosti toho, proč bychom se měli zaměřit na dobré pracovní podmínky.
O lidských právech se v médiích mluví pouze tehdy, když se stane něco hrozného
Jste spokojený s výsledky vašeho mediálního angažmá v boji za lidská práva? Co by se dalo zlepšit?
Ne, nejsem spokojen, myslím, že jsme docela dobří ve výstupech, ale ve skutečnosti zaujímají témata lidských práv a humanitární pomoci pouze jedno až dvě procenta pokrytí časopisů. Bohužel v dnešní době chybí tato témata v běžných médiích, takže bych si představoval, že budou ve veřejném prostoru zastoupeny více, protože dnes se o těchto tématech mluví jen, když se stane něco hrozného. Všichni totiž víme, že špatné zprávy jsou dobré zprávy, co se týče sledovanosti.
A já bych právě chtěl, aby se o těchto tématech mluvilo i v lepším světle například na Netflixu a v dalších populárních médiích. Líbilo by se mi, kdybychom mohli vysílat pořady o humanitární pomoci v kombinaci s násilím, kriminalitou. Myslím, že by to byla forma, která by mohla zajímat více lidí. Myslím, že by to mohlo přimět spoustu lidí, aby takový formát znovu sledovali. Existuje tady nevyplněný prostor pro agendu lidských práv, kde se dá působit tak, aby lidé měli globální myšlení. Myslím, že v budoucnu bychom se měli více snažit produkovat i jiné formáty než noviny nebo naše sociální sítě.
Co považujete za největší úspěch ve své kariéře, co se týče boje za lidská práva?
Myslím, že můj osobní úspěch byl, když jsem natočil film The Hands That Sew Your Shirt a pak jsem ho promítal v Evropském parlamentu společně s kolegy z frakce Zelených, kteří se tímto zabývají. Po promítání následovala diskuse. Při této příležitosti jsme se mohli „síťovat“ s ostatními, kteří se zabývají lidskými právy a s nimiž jsme v kontaktu dodnes. To bylo docela úspěšné. Zásadní bylo, že jsme mohli úspěšně hájit lidská práva s velmi nízkým rozpočtem a že to v EU rozproudilo velkou diskuzi.
