Na dvacetiletou žábu dobrý, ne? Reportáž z letošního TEDxLiberec | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Na dvacetiletou žábu dobrý, ne? Reportáž z letošního TEDxLiberec

Matěj Pur

Matěj Pur

Dvacetiletou „žábou“ z titulku je Tereza Svatoňová, se kterou jste si už u nás mohli přečíst jeden rozhovor, kde spolu s Lenkou Procházkovou popsaly, co následuje, když se ve dvaceti rozhodnete, že ve vašem městě chybí konference TEDx. Letos po velmi úspěšném prvním ročníku proběhl TEDx v Liberci podruhé.

Tématem TEDxLiberec 2019 bylo Okno. A řečníci předvedli, že se dá pojmout velmi různorodě. Letos tak bylo možné slyšet talk o vzdělávání, historii oken, cestě ze závislosti na alkoholu nebo o videomappingu, reformě psychiatrické péče či syndromu nemocných budov. A to, jak také říká hlavní organizátorka TEDxLiberec Tereza Svatoňová, byl záměr: „My se snažíme i o přenesené významy, aby to bylo různorodé. Protože kdo by chtěl slyšet šest přednášek o oknech domu?“

Diskuze o reformě školství nebo psychiatrické péče jsou pro budoucnost naprosto klíčové, a i přesto jim zejména politici nevěnují dostatek pozornosti. Proto asi nebude náhodou, že podobná témata přinášejí – třeba i přes konference jako je TEDx – obvykle zástupci mladé generace. Podobně jako u hnutí Fridays For Future, kdy středoškoláci stávkují kvůli klimatické změně, zatímco premiér ČR tvrdí, že nemá smysl dnes rozhodovat o něčem, co se týká roku 2050.

Pokud se chceme zaměřit na všechny děti, musíme cílit na ředitele

Prvním přednášejícím na TEDxLiberec byl Libor Pospíšil, zástupce spolku Učitel naživo, který chce být jedním ze spoluhybatelů změny v českém školství. Proto již počtvrté spustili akreditovaný výcvik pro budoucí učitele umožňující získat potřebné učitelské zkušenosti a vzdělání lidem, kteří již mají magisterské vzdělání. A na TEDx představil Pospíšil jejich nový projekt Ředitel naživo, kde se ředitelé škol budou moci naučit, jak posunout svou školu kupředu. Protože však bývá jeho povolání obvykle jedním z těch nejosamělejších, kurz absolvuje vždy i se svým zástupcem, aby na změnu ve škole nebyl ředitel sám.

„Byl jsem šokovaný, že více než polovina učitelů nevidí ve své práci smysl. Byl jsem smutný, že pro každé třetí dítě je škola to nejhorší místo na světě. A nakonec jsem už tolik překvapený nebyl, když jsem zjistil, že my Češi patříme ke špičce v tom, že se učíme memorovat a ovládáme faktické znalosti, ale jsme více než 30 % pod průměrem v tom, jak učíme děti kompetencím a schopnostem,“ popsal Pospíšil svou motivaci, proč usilovat o změnu českého školství.

Posedlost divočinou: Organizátorky TEDxLiberec mluví o smyslu a přípravách této akce

Lidé zřete, z oka do oka, z okna do okna

Ředitel Severočeského muzea Jiří Křížek pak ve svém příspěvku provedl diváky historií (nejen) českých oken. V oknech se totiž odehrávají některé historické okamžiky – ideálním příkladem jsou pražské defenestrace. Okna jsou také často symbolem zlomových okamžiků, stejně jako byla vražda ministra zahraničí Jana Masaryka vyhozením z okna tečkou za svobodným Československem nebo fotografie Adolfa Hitlera v okně Pražského hradu znamenala nástup nacismu.

Křížek mimo jiné připomněl i historickou českou tradici, které už jsme se dnes snad zbavili – rozbíjení oken svým oponentům. „Takto dav vymlátil okna profesoru Tomáši Garriguu Masarykovi za to, že se zastal Leopolda Hilsnera, nebo Františku Riegerovi, který usiloval o národnostní smír při jednání s Němci. Rozbitá okna jsou také jedním z prvních znamení, že s domem není něco v pořádku,“ uvedl Křížek.

U týmu je nezbytná různorodost

Jiří Hořavka svůj příspěvek zase uvedl slovy, že není řečník, ale grafik, a proto pojal svůj příspěvek spíše vizuálně. Předvedl tedy práci svého vizuálního studia STROY, kde se například jako jedni z mála na světě věnují kombinování videomappingu s malbou či graffiti. Na to mohli podle Hořavky přijít jen díky tomu, že jsou v jejich týmu lidé z nejrůznějších oborů: „Není nejdůležitější být nejlepší ve svém oboru, ale pospojovat dobré lidi napříč obory, protože díky tomu vznikají úplně nové věci. Protože jen pak se vám může stát, že do Googlu zadáte, čemu se věnujete, a zjistíte, že to dělají jen dva lidé na světě.“

Duševní zdraví není jen absence duševního onemocnění

Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví pak otevřel návštěvníkům okno do péče o duševní zdraví. Ta v Česku nutně potřebuje reformu – podobně jako ve zbytku střední a východní Evropy totiž u nás staví zejména na psychiatrických nemocnicích, přitom by měla i podle Světové zdravotnické organizace (WHO) stát hlavně na péči o sebe samotné a neformální péči od rodiny a přátel. Lůžková péče v psychiatrických nemocnicích je přitom nejdražší. A i když je na nich náš systém psychiatrické péče založen, jejich stav tomu neodpovídá. Často jsou totiž ve špatném stavu a připomínají spíše vězení než moderní nemocnici.

Problémem podle Winklera ale je, že péče o sebe sama vyžaduje jistou gramotnost ohledně duševního zdraví. Předpokládá, že víte, jak funguje lidská psychika, že máte nějaké emoce a umíte s nimi zacházet. Tato gramotnost vám pak umožní vidět, v jakém stavu se aktuálně nacházíte, abyste pak případně mohli rozeznat i to, kdy už máte symptomy duševního onemocnění, případně poradit i někomu z vašich blízkých, pokud potřebují vaši pomoc. „Právě tahle gramotnost o duševním zdraví je však v Česku nedostatečná. Dalo by se mluvit třeba o pití alkoholu, které je zajímavým indikátorem gramotnosti, kterou ve společnosti máme,“ uvedl Winkler.

Nároky vysokoškolského života vedou u studentů k depresím, na léčbu ale často nemají peníze

„Jsem vděčná, že se každé ráno probudím a vím, kde spím, s kým spím a že jsem neudělala nic, za co bych se měla stydět…“

A právě alkoholu se věnovala ve svém talku abstinující alkoholička Michaela Duffková známá svým blogem Zápisník alkoholičky. Své začátky uvedla názorně anketou, kdy se měli postavit lidi, kteří pravidelně vyrážejí se svými přáteli za alkoholem. Zůstat stát pak měli ti, kteří pijí doma a ještě k tomu pravidelně. Přesně tak totiž problémy Duffkové s alkoholem začaly, když byla se svou dcerou na mateřské. Pak se vystupňovaly na litr, litr a půl vína denně, schovávání lahví před manželem pod dřez, pod sedačku a podobně. „Přiznala jsem si, že mám problém, když jsem se ráno vzbudila, měla okno a řekla jsem si, že už nebudu pít. A odpoledne si stejně tu flašku koupila,“ vyprávěla Duffková.

Psaní blogu bere jako potřebné sdílení zkušeností, protože obzvlášť v naší společnosti se pití alkoholu nebere nijak vážně: „Přitom čím více lidí bude mluvit otevřeně, tím více se ten problém podaří destigmatizovat a tím dříve lidé budou vyhledávat potřebnou pomoc.“

„Žijeme v umělém prostředí a pokud máme štěstí, tak se ven díváme aspoň oknem“

Architekta Jana Hořická z Fakulty stavební na ČVUT v Praze zase lidem přiblížila takzvaný syndrom nemocných budov. Před ním už od 80. let minulého století varuje WHO. Vzniká hlavně ve špatně větraných budovách kvůli vysoké koncentraci CO2 a mezi jeho symptomy patří únava, plíživá bolest hlavy či časté virózy.

Moderní doba nabízí na své problémy také moderní řešení, kterým je vzduchotechnika. Ale jak uvedla Hořická: „Představme si manažera, který ráno ze svého klimatizovaného bytu sjede výtahem do garáží, nastoupí do svého klimatizovaného auta a jede do podzemních garáží office parku, kde pracuje, a vyjede výtahem do své klimatizované kanceláře a večer zase zpátky.“ Problém přitom před sto lety vůbec neexistoval, a to často v jedné místnosti žila klidně desetičlenná rodina. „Ano, budovy nebyly tak těsné jako dnes, ale hlavním důvodem je, že na rozdíl od nás trávili lidé většinu času venku. A mně tohle přijde na pováženou. Není to škoda, když v Čechách máme tak krásnou krajinu?“ zakončila Hořická letošní TEDxLiberec.

A kdo neměl oken za ten den dost a neodradil ho ani příspěvek o alkoholismu, mohl v tématu pokračovat na afterparty v místním podniku Vokno, které patřilo mezi sponzory letošního ročníku. „Letos naše pozice vůči sponzorům byla jednodušší díky tomu, že to byl už druhý ročník, co jsme organizovali my. Máme hodně barterových sponzorů, což je pro nás ideální. Chceme, aby pro nás dělali to, co nejlíp umějí,“ uvedla Tereza Svatoňová. „Myslím, že akce nakonec proběhla plně profesionálně, i když nikdo z nás vlastně profesionál není. Na tým dvacetileté žáby dobrý, ne?“ dodává s úsměvem.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!