Již v osmdesátých letech má kořeny konference TED Talks. Skládá se z přednášek, ve kterých zajímaví lidé v osmnácti minutách sdělují svou „myšlenku hodnou šíření“. Původně americká akce se nyní pod názvem TEDx šíří s licencí od původního TED po celém světě. S hlavními organizátorkami letošního TEDxLiberec Terezou Svatoňovou a Lenkou Procházkovou jsme mluvili o tom, v čem tkví smysl celé akce, proč stojí za to ji navštívit a jestli je organizace TEDx brnkačka.
Ocituji, co uvádíte na svých stránkách: „TEDx je velmi obtížné popsat, protože jde především o zážitek a ten se slovy popisuje nedokonale.“ V čem ten zážitek spočívá, když jde „jen“ o přednášky?
TS: TED jako takový znamená „technology, entertainment, design“. Takže technologie, zábava, design a to už v sobě skrývá fakt, že to je hodně mulitidisciplinární, že to nejsou přednášky zaměřené jen na jedno téma, třeba jenom na vědu, ale na všechno možné.
Takže onen zážitek spočívá v multidisciplinaritě?
TS: Ano! A také v tom, že to nejsou jenom přednášky. Minimálně u TEDu jsou přednášky připravované klidně třeba rok, aby těch 18 minut, do kterých se to musí vejít, bylo co nejinspirativnějších.
LP: Zároveň by to, co máme na stránkách, mělo vyjadřovat, že nejde o přednášku jako takovou. Člověk sice odchází z akce o něco chytřejší, ale měl by odcházet i o něco namotivovanější. Nejde jenom o předávání informací, ale také o vizi a úhel pohledu člověka, který o tom tématu mluví občas i z jiné perspektivy, než jak to má vystudované nebo jak tomu věnuje svůj pracovní život.
TS: Ale je to hodně těžké. Já jsem se třeba s otázkou „co je TED(x)“ setkala snad dvěstěkrát a těm lidem se nedá říct: Je to tohle a tohle… Můžu tak akorát říct: podívejte se na TEDová videa. Když tam pak ale člověk sedí, třeba na pražském TEDxu, dýchne na něj ta atmosféra, propracovanost a energie.
Když říkáte – koukněte se na videa, jaká byste nejvíce doporučovaly?
TS: I když mě zaujalo mnoho videí, tak mám překvapivě jedno nejoblíbenější. Je to video od americké psycholožky Amy Cuddy „Vaše řeč těla ovlivňuje to, kým jste“, které mám spojené i s cestou autobusem z Makedonie do Albánie, při které jsem ho zhlédla. Od té doby mi pomáhá.
Každý, kdo chce uspořádat vlastní TEDx, musí získat od TEDu licenci – jak je to komplikované?
TS: Nejdřív bylo nutné nějaké základní promyšlení toho, co od té akce vlastně očekáváme, které nám zabralo tři týdny. TED od nás vyžadoval připravenost.
LP: Aby věděl, že vidíme cíl, tušíme, kde by to mohlo být, kdo by tam mohl být – ta licence se nerozdává tak, že „v Liberci to dlouho nebylo, tak jim dáme šanci, ať si to v Liberci udělají.“ Ale tak, že „v Liberci je někdo, kdo vypadá, že by mohl udělat dobrou akci, tak mu dáme šanci“.
TS: Ale my do toho procesu nevidíme. A očekávaná doba, dokdy mají odpovědět, ať už s nějakými připomínkami, nebo se zamítnutím, je osm týdnů. A nám po šesti týdnech napsali, že naši licenci přijímají, což bylo velké, šílené překvapení. Překvapení, že jsme tu licenci vůbec dostali a ještě k tomu tak rychle. Já jsem pak asi do tří do rána jenom připravovala a sepisovala, co všechno musíme udělat… (smích)
Asi nedokážeme posoudit, jak moc je výběr složitý. Jediné informace, které jsme dostávaly, byly od Samuela Titěry, který už spolupracoval na získání mnoha licencí, a Nikoly Rafaje. Ti mě připravovali na to, že nejspíš TED odpoví s tím, že tam máme něco změnit. A proto jsem byla už taková skeptická, jestli vůbec třeba stihneme akci v červnu. Asi dva dny potom nám přišlo, že jsme licenci získali.
Když už máte licenci, jak moc je pro vás organizace náročná?
LP: Já si myslím, že jsme dost ovlivněny tím, že načítáme sáhodlouhá pravidla, která má TED vydaná pro organizaci akcí jako je TEDx, a děláme to přesně tak, jak to dělat máme. Tedy, že než uděláme jakýkoliv krok, tak zkoumáme, jestli to pravidla umožňují, což samozřejmě přidělává hodně práce. Je možné, že nějaké punkovější akce to mají méně časově náročné, než když u všeho kontrolujeme pravidla licence. Zároveň ale to, že jsme pod licencí, nám vážně pomáhá a jsme rádi, že pod ní jsme.
TS: To jméno nám spoustu věcí zjednodušuje, teď kdybych chtěla oslovovat kohokoliv na světě a oslovovala bych ho jako organizátorka TEDxu, tak mi to neskutečně otvírá dveře.
Proč konkrétně tuto akci organizují většinou mladí lidé?
LP: Bylo to tak, že když jsme dávali dohromady tým, tak jsme chtěli, aby to byl tým lidí, kterým důvěřujeme, a zároveň lidí, se kterými nejsme úplně v denním kontaktu. Právě proto, že kdybychom vzali jen partu kamarádů, nikoho by to nemuselo rozvíjet. Zároveň jsme ale nechtěli, minimálně v tom hlavním týmu, nikoho úplně cizího. Potom přišel zlom, kdy nám přišlo, že oslovujeme jenom mladé lidi, a i když jsme si řekli, že to nevadí, došlo nám, že by bylo fajn mít tam někoho s trošku jiným pohledem. Nakonec máme v našem úzkém týmu osmi lidí dva o generaci starší, než jsme my, a je to vážně přínosné.
Tématem letošní akce je „divočina“. Proč jste zvolili zrovna toto téma?
LP: Byli jsme v kontaktu s Kamčou Pajerovou, která organizovala první TEDx Liberec v roce 2014 a která přemýšlela nad tématy pro další roky, mezi nimiž byla i divočina, a tak jsme tohle její téma využili.
TS: Máme velké štěstí, že Kamča nás v tom podporuje a moc se jí líbí, jak jsme to téma uchopili. Ale na začátku jsme byli z toho tématu trochu rozpačití. Pak jsme si udělali myšlenkovou mapu s tím, co nás vlastně napadá pod pojmem divočina. Na té první týmové schůzce jsme zjistili, že máme asi třicet věcí, které nás napadají, a museli jsme hlasovat, co z toho je nejlepší. Od té doby jsem úplně změnila názor a říkám si, že divočina je úplně dokonalé téma, protože se do toho vejde úplně všechno. U mě to začíná být až posedlost divočinou. (smích)
Jaká jsou kritéria výběru řečníků?
LP: Určitě musí být z různých oborů. Nemůžeme udělat – šlo by to proti pravidlům i smyslu celé akce – TEDx na téma nanotechnologie a nemůžeme tam pozvat osm lidí, kteří budou o nanotechnologiích mluvit. Ale výběr jako takový kritéria nemá – není to o tom, že bychom tam museli mít jednu blondýnu, jednu pihatou a tři chlapy.
Řešíte nějak rovné zastoupení žen?
LP: My jsme ho řešili. Ze začátku nám totiž vycházelo, že účast potvrzovaly jenom ženy, a chtěli jsme tam samozřejmě dostat i nějaké muže… Ale myslím si, že to byla spíš taková naše iniciativa, než že by to bylo nějak povinné. Vlastně to, že máme za řečníky čtyři muže a tři ženy, vyšlo náhodou, netlačili jsme nějak na pilu, ale ve chvíli, kdy nám to potvrzovaly jenom ženy, jsme se to samozřejmě snažili vyrovnat.
TS: I když si myslím, že to takto vyrovnané působí líp, tak kdybychom měli o jednoho muže nebo jednu ženu míň, tak je to úplně jedno.
Myslíte, že akce může nějak pomoct Liberci jako městu?
TS: Proto to taky děláme – věříme v to.
A jak?
TS: Je to vzdělávací akce. Původní myšlenka, proč jsme do toho šly, byla, že větší města v ČR TEDx mají nebo měla a myslím si, že to Liberci chybí. Také bych chtěla, aby se to do budoucna rozšířilo více, obzvlášť mezi středoškoláky. Neříkám, že to je akce, která nepomůže dospělým nebo starším lidem, ale myslím si, že ve středoškolském věku to hodně lidí může inspirovat k tomu, co budou studovat, čemu se budou věnovat.
Ale přijde k vám sto lidí, v Liberci jich žije přes sto tisíc. Stačí to, aby došlo k nějaké změně?
LP: Je to dobrý start a je to začátek, kterým musíme projít, jestli chceme časem udělat akci větší. I pro nás je ideální, že jsme si mohli vyzkoušet, jestli na to máme, jestli to vyjde – což stále není jisté, stále je před akcí. Každopádně je to první krok a jestli se nám to podaří, tak to bude báječné. A myslím si, že jakmile se to jednou dostane do povědomí lidí, má Liberec potenciál naplnit i kapacitu většího TEDxu.
TS: Navíc je vidět, že je o to fakt zájem. Ještě ve chvíli, kdy jsme začaly prodávat lístky, jsme neměly skoro žádnou propagaci. I tak byly lístky prodané do pěti dnů, lidé se nám ozývají pořád. Takže si myslím, že Liberec rozhodně do budoucna potenciál má.
