Institut Cirkulární Ekonomiky (INCIEN) je nezisková organizace, která se snaží šířit myšlenky cirkulární ekonomiky a svými projekty přispět k přechodu na ni. Mezi hlavní akce pořádané organizací INCIEN patří především konference Odpad zdrojem, kde se snaží propojovat zástupce samospráv s odborníky. Svými aktivitami mimo jiné INCIEN přispívá k naplňování globálních Cílů udržitelného rozvoje.
Soňa Jonášová absolvovala zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně. V roce 2015 založila Institut cirkulární ekonomiky, který nyní řídí. Zajímá se rovněž o udržitelný rozvoj, cirkulární ekonomiku, zemědělství či „cradle to cradle” přístupy. V roce 2017 se účastnila programu Aspen Young Leaders. Kromě organizace INCIEN založila ještě dva další projekty zabývající se tématem udržitelnosti: Zajimej.se a Uplatni.se.
Jak byste koncept cirkulární ekonomiky vysvětlila někomu, kdo o něm nic neví?
Základní cíl spočívá v tom, abychom vytvořili systém, ve kterém se neplýtvá, a to jak zdroji a energií, tak v mnoha případech i zbytečně vynaloženou lidskou prací. Cirkulární ekonomika je zároveň koncept, ve kterém se snažíme využívat zdroje do maxima, a to tak, že už úplně na začátku výrobního procesu volíme obnovitelné zdroje nebo zdroje, které už máme k dispozici (druhotné suroviny), a navrhujeme výrobky a produkty tak, aby vydržely co nejdéle a daly se opravit či repasovat (navrátit použitý produkt do původního výkonu, pozn. red.). Také by se měly v případě potřeby dát na konci životního cyklu zrecyklovat a vrátit zpátky do oběhu.
Zároveň je možné tyto principy aplikovat třeba ve vodohospodářství nebo v jakémkoliv sektoru, ve kterém se nějak pracuje se zdroji. To se vztahuje i na zemědělství, protože půda je přece také jistým způsobem zdroj, o který bychom měli pečovat a obhospodařovat ho a do kterého bychom měli vracet to, co si z něj bereme. Takže cirkulární ekonomika může fungovat i v zemědělství. Především ale souvisí s maximální efektivností využívání zdrojů, které tady k dispozici máme. V současnosti se hodně často mluví o tzv. „overshoot day“, což znamená, že jsme vyčerpali planetární zdroje a že bychom k uspokojení vlastních potřeb potřebovali dvě planety. My se snažíme, aby to tak v budoucnu nebylo, aby nám stačila ta jedna.
Cirkulární ekonomika je silně provázaná s ochranou životního prostředí a udržitelností, jak jste již zmínila. Přináší ale i nějaké další benefity?
Stoprocentně přináší benefity ve smyslu, že pokud opětovně používáme suroviny a materiály, tak z nich také opětovně můžeme získat nějakou přidanou hodnotu v podobě finančního ekvivalentu onoho zdroje. Ve Fokusu Václava Moravce, který se věnoval budoucnosti kapitalismu, bylo zmíněno, že i v kapitalismu se používají přírodní statky a služby k vytváření ekonomické hodnoty, a když ty statky a materiály, které tu máme, používáme znovu, vytváříme ekonomickou hodnotu několikanásobně. Je škoda, že se v České republice tak plýtvá, že se spousta materiálů skládkuje, přestože je v nich ještě velká ekonomická hodnota.
Současně pokud se podíváme na systém, jak funguje dneska – vytěžit, vyrobit, prodat, vyhodit – není tam moc prostoru pro vytváření nových pracovních míst po spotřebě a vyhození. Kdybychom místo toho výrobky opravovali a vraceli zpátky do oběhu nebo je repasovali, vytvoříme nová pracovní místa. Říká se, že recyklační průmysl versus skládkování je asi 20 : 1, co se týče vytváření pracovních pozic. Myslím si, že na těchto pozicích by se mohli uplatnit lidé, kteří se v dnešní době digitalizace bojí, že přijdou o své pracovní místo. Zároveň i když technologie dokážou vyřešit spoustu současných otázek, je důležité starat se o přírodní prostředí a vracet se do segmentů, které mají vysokou přidanou mimoprodukční hodnotu, jako zemědělství a lesnictví, protože ty nám digitalizace opravdu nezachrání. Někdo ty stromy sázet musí.
Důležité je si ale uvědomit, že zdrojů spotřebováváme tak hodně, že konzumní doba už nemůže být déle provozována
Naší společnosti je často přezdíváno „konzumní“. Jak velkou roli hraje toto nastavení v posunu k udržitelnějšímu způsobu života a produkce?
Já si myslím, že můžeme být stále nazýváni konzumními, ale že je na čase konzumovat uvědoměle. Jsme v takovém rozjetém vlaku, že symbolem dnešní doby je blahobyt, všeho máme dost a my v České republice jsme na vrcholu ekonomicky přívětivého období. Všichni se máme dobře, všichni si můžeme dovolit mít telefony v hodnotě průměrného platu atd. Daří se nám dobře. Důležité je si ale uvědomit, že zdrojů spotřebováváme tak hodně, že konzumní doba už nemůže být déle provozována. A v tu chvíli můžeme začít konzumovat i jinak. Někdo při nákupu volí obsahem vlastní peněženky a jiní nakupují za celé firmy a svojí volbou mohou měnit celé dodavatelské řetězce. Proto je pro cirkulární ekonomiku klíčové rozjet i systém „cirkulárního veřejného zadávání“. Při specifikaci výrobků z pohledu stopy CO2 nebo obsahu recyklátu najednou otáčíme kormidlo spotřeby zcela jiným směrem.
Nemusíme si vše kupovat, můžeme si to třeba jen pronajímat. Nepotřebujeme nakupovat nové věci, když tu bude systém oprav, který dostane ty předměty do stavu, ve kterém pro nás budou znovu atraktivní. I v rámci Cílů udržitelného rozvoje je jeden z bodů udržitelná výroba a spotřeba. Měli bychom vyrábět odpovědně, aby ten výrobek šlo vrátit zpátky nebo ho vícenásobně použít, a zároveň by mělo být zákazníkovi hned na začátku správně sděleno, jak s ním zacházet třeba i na konci životního cyklu. Nemělo by být běžné, že se něco stane odpadem. Měli bychom mít od malička v hlavě, že to, co je kolem nás, jsou zdroje a že bychom je měli vždy vracet zpátky, protože víc už jich kolem sebe nemáme.
Existují nějaké příklady dobré praxe, kdy firmy odpovědnost za své výrobky přebírají a snaží se zabránit nadprodukci odpadu?
Je jich spousta. My jsme zpracovali publikaci Cirkulární Česko, která ukazuje firmy, co se s tímto tématem vypořádaly nějakým zajímavým způsobem. Firmy jsou zodpovědné za to, aby vytvořily dostatečnou infrastrukturu pro zpracování. Minulý týden jsme se byli podívat v Ostravě na novou zpracovatelskou linku pro tvrdé plasty ve firmě Plastic Union, která řeší plasty, jež se zatím v České republice téměř nerecyklovaly. Jsou tady i firmy, které přicházejí se systémem pronájmu, například Copymat, jenž říká: „Nemusíte vlastnit tiskárnu, můžete ji mít pronajatou a až přijde nějaký update, tak my vám ji vyměníme a tu starou zrepasujeme a dáme ji někomu méně náročnému.“ Neustále tedy optimalizují produkty, které máte k uspokojení vlastních potřeb.
Takových příkladů je spousta. Důkazem toho, že cirkulární ekonomika je žhavým tématem pro firmy i velký průmysl, je, že se letos v říjnu koná Mezinárodní strojírenský veletrh, největší výstava v České republice, kde bude cirkularita hrát prim. Řešit budeme jak využívání zdrojů, tak efektivní logistiku, energetiku a vodohospodářství ve výrobních procesech. Cirkulární ekonomika se rovná té nízkouhlíkové, a tak celkem samozřejmě hraje v současné diskuzi prim.
Kapacity měst jsou omezené, a tak nutně musí přijít nový systém
V dalších rozhovorech jste zmiňovala, že mnoho věcí (např. sportovní vybavení) si raději půjčujete nebo pronajímáte, než abyste si je kupovala. Může se ale pronájem výrobků stát obvyklou alternativou k nákupu, když jsou všechny produkty vnímány jako spotřební a čím dál tím méně vydrží?
To je právě ten bod, o kterém se snažíme s firmami jednat, aby ho opustily. Režim, kdy výrobky vyrábí tak, že jediným způsobem, jak na produktu vydělat peníze, je jeho prodej. Pak jsou totiž samozřejmě motivovány, aby toho vyrobily i prodaly co nejvíce. Například automobilový průmysl stojí před revolucí nejen pohonu (z dieselového na elektrický), ale také systému prodeje. Je zřejmé, že pokud je dnes plocha měst tvořena infrastrukturou pro dopravu ze 4 procent a dvě z toho jsou auta stojící, je na čase začít auta využívat jinak. Zde prodej nahradí sdílené systémy a ulehčí se tak nejen městu, ale i peněžence spotřebitelů. Výrobci mohou vydělat tím, že místo pěti procent využitého času z celé životnosti auta jej využijí například ze 70 %. A na každém ujetém kilometru mohou vydělat mnohem více. Byznys mohou mít i ze zajištění úklidu a servisu vozidla. Vždyť už teď je například v Praze tolik aut, že se sem skoro nevejdou.
Kapacity měst jsou omezené, a tak nutně musí přijít nový systém. My se o tom proto hodně bavíme s výrobci a nadhazujeme i tyto vyzývavé otázky. Když se podíváme do různých světových metropolí, tak moderní systémy „chytré dopravy“ jsou spíš takové buňky, do kterých přisednete, když jede směrem, který zrovna potřebujete, a ne systém jednotlivých automobilů. Firmy na to postupně přicházejí. Nemyslím si samozřejmě, že je všechno potřeba nahradit pronájmem, třeba předměty denní spotřeby a potřeby, ale sportovní vybavení je často sezónní záležitostí a kdyby v již přeplněných městech měl každý jednotlivec vlastní lyže a kolo, tak se sem už opravdu nevejdeme.
Jaké hlavní kroky bychom měli podniknout, abychom naši lineární ekonomiku přetavili v tu cirkulární?
První krok je představit si svět, ve kterém neexistují skládky. Je to systém, ve kterém se skutečně věci nestávají odpadem v takové míře, že bychom museli dělat díry v zemi a chovat se, jako že ten odpad neexistuje. Je to o tom dívat se na celý ten systém tak, že zdroje, které máme, jsou omezené a musíme s nimi umět uspokojit potřebu nás všech obyvatel planety Země a brát v potaz, že je nás čím dál více, ale planeta se nenafukuje. Musíme si představit svět bez odpadu a cirkulárními brýlemi pohlížet na nový byznys, který tvoříme.
Krok dva je připustit si, že by se z nás měli stát cestovatelé do budoucnosti, jak říká Petr Vítek z coworkingové společnosti Impact Hub, se kterým jsem teď hodně probírala směřování institutu. Měli bychom se skutečně kriticky podívat na to, jak bude vypadat svět za 10 let, pokud klimatická změna postoupí. Možná budeme mít úplně jiné starosti než nakupování nových lyží. Firmy by se proto měly přizpůsobit tomuto globálnímu trendu a dívat se dopředu, ne jen na zisky za uplynulý rok. Měly by predikovat a sledovat světové trendy, které v lepším případě nenastanou, ale v tom horším bude pozdě se na ně adaptovat.
Dívat se dopředu, optimalizovat a inovovat stávající procesy a zároveň si uvědomovat, že ten současný blahobyt může brzy skončit, je nezbytné. Když vlastníme firmu, která nám v současnosti prosperuje, měli bychom se podívat na všechny zdroje, které k výrobě potřebujeme, a říct si, jestli nejsou ohrožené a jestli tu za 10 let opravdu budou. Ve stavebnictví pravděpodobně už totiž do jedné dekády v Čechách dojdou zásoby písku a kamene, základních stavebních materiálů. My to sice víme, ale vůbec se nechováme tak, abychom si ty zdroje chránili. Pořád všechny demoliční odpady vozíme na skládky, přestože už je umíme recyklovat. Měli bychom se tedy kriticky podívat na to, kde jsme teď.
Co konkrétně dělá Institut cirkulární ekonomiky, aby přispěl ke změně současného ekonomického systému?
Zaprvé přispíváme osvětou. Vzděláváme studenty i manažery v rámci kurzů celoživotního vzdělávání. Účastníme se různých konferencí a seminářů, aktuálně třeba Mezinárodního strojírenského veletrhu.
Zadruhé pomáháme i s realizací projektů, které ukazují podstatu cirkulární ekonomiky. Pracujeme s obcemi na optimalizaci odpadového hospodářství a také jim pomáháme navázat spolupráci se zpracovateli, recyklátory. Spolupráce dílčích aktérů je velmi důležitá. Musíme vytvořit funkční metabolismus, země je jedno tělo, je třeba najít co nejefektivnější řešení.
A na politické úrovni?
Často zjišťujeme, že třeba klíčová ministerstva, která by spolu měla spolupracovat, navzájem příliš nekomunikují. Řešíme například bioodpady: paradoxně nikdo není ochotný používat kompost z kompostáren na zemědělskou půdu, přestože by to dávalo perfektní smysl. Problém je, že v kompostárnách se na něj pohlíží primárně jako na odpad, takže to řeší Ministerstvo životního prostředí, ale když je kompost hotový, tak by ho měli použít zemědělci spadající pod Ministerstvo zemědělství. Tyto dva rezorty se spolu ale baví velmi málo.
Skládky jsou velmi křehký bod českého odpadového hospodářství, za kterým je obrovský byznys, a tak se o tomto problému dlouhá léta vůbec nediskutuje
Ve své práci se hodně zabýváte problematikou odpadu. Mnoho lidí svou spotřebu plastů obhajuje tím, že je recykluje. Podle asociace Plastics Europe ale v roce 2014 stále 31 % plastového odpadu končilo na skládkách. Čím jsou pro nás tyto skládky plné plastů nebezpečné?
Je pravda, že míra recyklace je velmi nízká, a to hlavně proto, že technologie na recyklaci vyžadují co nejčistší vstup, co nejrozšířenější vstupní surovinu. Jenže plastů jsou stovky druhů, z různých materiálů a příměsí, což zjistíte, i když se podíváte do kontejneru na plasty. Takže představa, že mechanická recyklace je jednoduchá, je trochu naivní. Proto je míra recyklace, skutečného vrácení do oběhu, tak nízká.
Odpady, které se odkládají na skládku, mají ale jednu zajímavou vlastnost. Bioodpad na skládkách funguje za vysokých teplot trochu jako bioplynová stanice uvolňující metan, skleníkový plyn, který když se dere na povrch, zapaluje svou hořlavostí ostatní druhy materiálů. To se děje i v České republice, kde máme 370 skládek a během roku na nich dohromady evidujeme 530 požárů. Během těchto požárů tam hoří úplně všechno včetně plastů a dalších materiálů, a skládky tak produkují více emisí CO2 než chemický průmysl či cementárny. To je neuvěřitelné číslo, o kterém se bohužel mluví velice málo, přestože my v Institutu se na něj snažíme dlouhodobě upozorňovat i v rámci projektu Konec doby skládkové.
Zjistili jsme, že skládky jsou velmi křehký bod českého odpadového hospodářství, za kterým je obrovský byznys velmi specifického úzkého okruhu aktérů, a tak se o tomto problému dlouhá léta vůbec nediskutuje. Když ale vidíte environmentální dopady skládek, je to něco neuvěřitelného. Všechny ty pěkné cirkulární projekty můžeme řešit až po uzavření skládek, protože dokud tu jsou, nabízí levnější a jednodušší řešení pro náš problém s odpady.
Trendem v Čechách i ve světě začíná být žití zero waste (bez vyprodukování odpadu, pozn. red.). Může tlak zákazníků opravdu změnit množství a složení obalových materiálů, které firmy používají, nebo je k tomu důležitější spíš podpora státu a změna legislativy?
Stoprocentně dává smysl, aby zákazníci vyjadřovali své potřeby a aktuální nákupní preference přímo producentům. Často se bavíme s firmami a vidíme, že na nejvyšší úrovni managementu se řeší i e-maily a stížnosti zákazníků, které dostávají zákaznická centra. Toto je důležitý impuls, protože prodejci následují své spotřebitele a jejich chování. Je ale důležité vytvořit i dobré legislativní prostředí. Otázkou je, jestli jít cestou restrikcí a zákazů.
Já nejsem příznivcem zákazů třeba u jednorázových plastů. Myslím si, že direktiva single-use plastic napáchala spousty škody. Neukázala totiž alternativy a návod, jak to správně udělat. Řekla jen – brčka ne a my se teď potkáváme s brčky papírovými, která se roztečou v nápoji, či bioplastovými, přestože víme, že bioplast je slepá cesta, protože také skončí buď ve žlutém kontejneru, nebo ve směsi. Když se pak koukáme na tato řešení z pohledu analýzy celého životního cyklu, často zjišťujeme, že ekologická stopa té alternativy je vyšší než původního materiálu. Je potřeba proto hledat řešení v lokálním kontextu. Pokud jsou brčka problémem přímořských států, v Čechách bychom se měli spíš podívat na naše skládky a zjistit, co se vyskytuje tam. Potom můžeme jít za výrobci a diskutovat s nimi, jakým obalům je možné předejít a které můžeme nahradit znovupoužitelnou variatnou. Před tím, než přistoupíme k restrikci, je ale potřeba důkladné analýzy.
Myslím tedy, že by to mělo být padesát na padesát. Dávat legislativní impulsy je v českém prostředí opravdu velmi důležité, protože bez Evropské unie by otázky ekologie v České republice vůbec nerezonovaly, když česká vláda například dovoluje prolamování limitů těžby uhlí. Plasty by se tady nyní opravdu neřešily.
Vaše organizace se snaží pomáhat na cestě k větší udržitelnosti i obecním a městským samosprávám. Jak mohou k cirkulární ekonomice více přispět právě obce a města?
Obce a města by si měly dělat cirkulární sken, metodika už je volně k dispozici. Tento cirkulární sken nám pomáhá definovat, jak daná obec hospodaří v oblastech odpadu, energií a vodohospodářství, především jak nakládá se zdroji – kolik vstupů potřebuje pro to, aby mohla fungovat, a kolik má výstupů. Společně pak hledáme možnosti, jak tyto cykly uzavírat na úrovni města. Když například Praha neustále roste a staví se tu nové budovy, vzniká tu i spousta demoličních odpadů, a proto bychom měli hledat řešení, jak je zrecyklovat a využít opětovně v místě stavby.
Dalším příkladem může být třídění bioodpadů, na což jsme narazili, když jsme nyní Praze dělali onen cirkulární sken. Bioodpady se tu zatím efektivně netřídí, ale kdyby se třídit začaly, tak bychom formou fermentace v bioplynové stanici mohli vytvářet pohon pro hromadnou dopravu. Tento systém cirkulární dopravy jsme testovali v Brně a nyní je tento projekt ve finále v soutěži o ekologické Oscary – E.ON Energy Globe. Toto jsou nápady, jak odpad využít na maximum v rámci města a zároveň ukázat netušenou přidanou hodnotu daného materiálu.
Jak jste zmínila, nedávno INCIEN vydal i Cirkulární sken Prahy, který slibuje poskytnout vizi pro větší soběstačnost města. Jaká řešení tedy Magistrátu hl. m. Prahy navrhujete?
Předložili jsme především návrh, aby při podávání jakýchkoli veřejných zakázek byly zvažovány principy cirkulární ekonomiky. Tomu se říká cirkulární veřejné zadávání a znamená to, že by se například při nákupech měly prezentovat druhotné suroviny – ve stavebnictví by se používaly recykláty, do úřadů se nakupoval opravitelný nábytek (v lepším případě z druhé ruky) apod. Zároveň se to týká i přechodu na zelenou energii z obnovitelných zdrojů, kterou cirkulární ekonomika považuje za svou absolutní součást. Všechny procesy, i ty recyklační, jsou energeticky náročné, a proto je potřeba, aby byl ten systém poháněn čistou energií a ne žádnými fosilními zdroji.
Dalším naším doporučením bylo vytvoření sítě propojených reuse center, což by znamenalo, že by v každé městské části vznikl bod, kam by se daly odkládat výrobky, které už dál nepotřebujeme – od sportovního vybavení přes dětské hry až po přečtené knihy. Nemusíme tedy přemýšlet nad tím, na kterém bazaru tyto nepotřebné výrobky budeme prodávat, a zároveň z nich nevytváříme další odpad, protože tyto produkty může někdo další využít. Reuse centrum navíc vytváří nové pracovní pozice třeba pro handicapované nebo sociálně slabší osoby, které mohou zajišťovat provoz.
Která města ve světě by mohla Prahu na cestě k větší udržitelnosti inspirovat?
Myslím si, že vzorem by mohl být třeba Amsterdam, který má cirkulární sken udělaný už delší dobu. Proto se snaží zaměřovat na využití dešťové vody, podporu zelených střech apod. Taková města jsou ale i ve Švédsku – vždy záleží na radnici. Města by si měla předávat různé příklady z praxe a i v rámci klimatických závazků by se měla navzájem inspirovat a vybírat si takovou sérii opatření, která je pro ně dobře aplikovatelná.
Cirkulární ekonomika se zaměřuje na lokální řešení
Environmentalistika je nyní velmi populárním a dominantním tématem především v souvislosti s vlnami horka, které na Evropu doléhají. Je cirkulární ekonomika jednou z cest, jak boj proti klimatické změně vyhrát?
Myslím si, že ano. Cirkulární ekonomika se zaměřuje na lokální řešení. Uvědomuje si megatrendy a globální souvislosti, a hledá, co se dá dělat v daném místě. Řeší například nakládání s vodou, které je nyní velmi důležité. Když vám ve městě naprší na střechu, ta voda by se neměla svádět pryč do kanalizace a ven z města. Naopak by se řešení mělo hledat v systémech zelených střech nebo v systému šedých vod a rozpatrování budov, které spočívá v tom, že v jednom patře se člověk sprchuje a v dalším se tou vodou splachuje. Podobně by to mělo být i s odpadem, který se dá použít vícekrát. Využívání zdrojů do maxima totiž na sebe váže úbytek emisí CO2, které jinak přispívají ke globálnímu oteplování.
