Vojtěch Vodseďálek je vedoucím Dobrovolnického centra Univerzity Palackého v Olomouci a studentem navazujícího magisterského oboru Charitativní a sociální práce (specializace Mezinárodní humanitární a komunitní sociální práce). Je členem nejužší organizátorské rady Humanitárního kongresu, který se během příštího víkendu odehraje v Praze a který je v současnosti největší akcí zaměřenou na humanitární témata v České republice.
Mimo dobrovolnictví a humanitární práci se zajímá o strategie DeGrowth, sociální podnikání, sociální zemědělství a neformální sociální práci. Nevyzná se v sociálních médiích a žije „postaru“ v chalupě v Sudetech, kde spolu se svou ženou chovají kozy, ovce, husy, slepice a zahradničí. Poslední dobou propadl valašskému folkloru.
Již jste se podílel na organizaci dvou z předchozích ročníků Humanitárního kongresu. Co vás k tomu přimělo?
S HuKem jsem vyrůstal. Začal jsem studovat v roce 2011 na Univerzitě Palackého obor Mezinárodní sociální a humanitární práce, který provozuje Cyrilometodějská teologická fakulta, a v roce 2012 se odehrál první ročník Humanitárního kongresu. Já jsem se na něm podílel jako účastník, a to proto, že jde v České republice v rámci tématu humanitární práce o zcela ojedinělou akci. Na dalším ročníku v Olomouci jsem se podílel už jako dobrovolník a můj poslední ročník v roce 2015 v Národní knihovně v Praze jsem absolvoval již na magisterském stupni studia, kdy jsem v rámci studijní praxe převzal část organizačních povinností po Dr. Květě Princové, která měla organizaci za moji fakultu na starosti.
Kongresů jsem se začal účastnit proto, že jde o naprosto ojedinělou akci, kde jsem měl jako student možnost setkat se s řediteli a vedoucími sekcí největších humanitárních organizací v České republice, ať už to jsou Lékaři bez hranic a Pavel Gruber či Člověk v tísni a Marek Štys. Nedokáži si představit, jak jinak bych se k nim tehdy mohl dostat.
Proč si myslíte, že je důležité, aby se mladí lidé o humanitární témata zajímali, případně se prostřednictvím dobrovolnictví sami zapojovali?
Lidé by se měli o tato témata zajímat proto, že se jich mohou bezprostředně dotýkat. Jako příklad uvedu záplavy v roce 1997 na Moravě či v roce 2010 v Čechách. To jsou příklady, kdy se humanitární práce dostala tak blízko k lidem v bezpečné střední Evropě, že to poukázalo na jejich neznalost. Ti lidé nevěděli, co dělat, na koho se obrátit. Naštěstí máme v České republice skvěle propracovaný integrovaný záchranný systém a zběhlé humanitární organizace. Takže jedním důvodem je určitě bezprostřednost, která může nastat.
Dále je to také samotná zajímavost humanitární práce, kdy se v ní snoubí spousta subjektů. Humanitární témata vyvstávají napříč různými obory: podílí se na tom doktoři, sociologové, antropologové, sociální a humanitární pracovníci, pracovníci ve stavebnictví, média, marketing – pod humanitární práci spadá obrovský rozsah činností. Když člověk vyjede do zahraničí a snaží se nestranně pomoci, je za tím velmi komplikovaný systém.
Dobrovolnictví s tím souvisí trošku jinak. Hrálo roli zejména v začátcích humanitární práce jakožto snaha zmírnit utrpení lidí, ať už blízkých, nebo vzdálených, ale dovolím si říci, že v současnosti je humanitární práce natolik profesionalizovaná, že v ní dobrovolnictví pomalu ztrácí místo. Když se podíváme na české humanitární organizace, tak čistě humanitární práci už vykonávají jen místní pracovníci, lidé z Evropy se již tolik neposílají. Pokud ano, jde o experty s určitými znalostmi, a dobrovolníci se pak hledají přímo v místě toho konfliktu nebo katastrofy.
Jinak má dobrovolnictví smysl zejména pro propagaci humanitární práce a šíření informací, pro pomoc v Česku. Práce neziskové organizace zahrnuje neskutečné množství byrokracie, vyjednávání, domlouvání. A na to všechno jsou potřeba dobrovolníci. A nutno dodat, že nejčastější způsob, jakým se lidé do humanitárních organizací dostanou, je, když začnou pracovat na centrále jako dobrovolníci. Pokud se osvědčí, začnou pracovat na částečný úvazek jako desk officeři pro nějakou zemi a pomalu se prokousávají strukturou organizace až k zaměstnání na plný úvazek.
Sám jste v rámci studia absolvoval praxi na Srí Lance. Co vám to dalo?
Nebyl jsem tam jako humanitární pracovník, pracoval jsem v organizaci, která se zabývala budováním místních kapacit (jde tedy o rozvojovou pomoc, pozn. red.). S čistým svědomím mohu říci, že mi to změnilo život. Ale úplně na druhou stranu, než jsem očekával. Myslel jsem si, že mě to nakopne do světa rozvojové pomoci a spolupráce, že díky těm zkušenostem budu mít mnohem otevřenější cestu k profesi humanitárního pracovníka a podobně. Místo toho jsem se například přestěhoval na vesnici, protože tam jsem tři měsíce žil v malé vesničce u pralesa, kde se pohybovalo minimum lidí, a začal jsem sám hospodařit.
Vnímáte na svoji práci i negativní reakce? Nemalá část veřejnosti je v době migrační krize naladěna proti Lékařům bez hranic a Člověku v tísni, což jsou spolupořadatelské organizace.
Já to nejvíce přisuzuji neznalosti. Neznalosti historie, jak se tyto organizace vyvíjely, neznalosti celé současné situace, v níž humanitární organizace působí, a základů, na kterých stojí. Strach, který to vyvolává, se dá přisoudit právě neznalosti.
Na druhou stranu ale existuje i obrovské, široké spektrum lidí, které tyto organizace podporuje, přestože tito lidé nemusí být příliš vidět a slyšet. Stačí se podívat na Klub přátel Člověka v tísni. To je obrovská databáze lidí, kteří darují peníze na jednotlivé projekty; stačí se podívat na sbírky, když se stane nějaká humanitární katastrofa. Česká republika patří mezi země, kde je výběr peněz okamžitý. I když samozřejmě vše má svá etická dilemata, například rychlé sbírky na pomoc, kde je situace zobrazována tak, že místní lidé jsou pouze příjemci pomoci. Přitom když se stane humanitární katastrofa, právě oni fungují jako první – lidé, kteří jsou přímo na místě a kteří si pomáhají svépomocí. To se ale nikde nezobrazuje. To je možná zároveň hlavním důvodem, proč na kongres přijít. Tato témata jsou obšírná a problematická a je třeba je šířit mezi veřejnost.
Jaké jsou hlavní cíle kongresu?
Pro nás jakožto univerzitu jsou to cíle zaměřené zejména na studenty a na šíření vědomostí a nových informaci a technologií do jejich řad. Jsme jediná česká univerzita, kde existuje obor přímo zaměřený na humanitární práci, ale jak jsem říkal, humanitární práce je neuvěřitelně rozvětvená a právě Humanitární kongres je místo, kde může přijít student lékařské fakulty, právník zajímající se o humanitární právo, porodní asistentka, která se chce věnovat zahraniční pomoci, konstruktéři, které nebaví práce v „korporátu“, ale mají o znalosti o budování odolných staveb, logistici, kteří se vyznají v převozech velkého množství materiálu. To je tedy jeden cíl.
Také chceme vytvořit diskuzní platformu, kde by bylo možné tato témata probírat. Aby se sjeli odborníci na různá témata a mohli o nich debatovat v panelových diskuzích a případně dojít k nějakým závěrům.
Jaké jsou hlavní vize kongresu do budoucna?
Tento rok jsme upustili od působení na širokou veřejnost a chceme zaujmout hlavně studenty a případně vychovat nové humanitární pracovníky. Nemůžu mluvit za humanitární organizace, ale myslím si, že i toto může být dobrý způsob, jak se studenty navázat kontakt.
Snažíme se hlavně o angažování studentů jako aktivních participantů, chceme tomu dát akademický ráz. A to tím způsobem, že studenti budou vyzýváni, aby vytvořili samostatný příspěvek k jednotlivým panelům a poté s ním vystoupili. Letos jsme to zkoušeli, ale nepodařilo se nám potřebné studenty sehnat, takže bych možná i tímto způsobem chtěl apelovat na doktorandy a diplomanty, aby podobné výzvy sledovali. To je cíl, ke kterému bychom se chtěli dostat.
Například ve Vídni se konává obrovský humanitární kongres světového významu. U nás po čtvrtém ročníku ještě není možné mluvit o světovém kontextu, ale v rámci České republiky jsme ojedinělí a chceme celý projekt dále posouvat.
