„Nedovolím, aby naši zemi zničil projekt, ze kterého bude prosperovat jen hrstka lidí, ale většině ublíží,“ řekla Amnesty International Francisca Ramírez, vůdčí osobnost nikaragujského demokratického hnutí. Na zahájení letošního ročníku festivalu Jeden svět obdržela cenu Homi Homini za svůj mimořádný přínos k ochraně lidských práv z rukou premiéra tibetské exilové vlády Lozanga Sanggjäho.
Ramírez se ve své zemi začala angažovat poté, co tamní premiér Daniel Ortega v roce 2013 podepsal s Čínou kontrakt na stavbu Nikaragujského průplavu, který měl být obdobu toho Panamského. Kanál je pro Čínu výhodnou infrastrukturní stavbou. Zároveň je však spojen s násilným vyvlastňováním a vystěhováváním nikaragujských vesničanů, zabráním lokálních rezervací původních obyvatel a ekologickými katastrofami, jako je rozsáhlé odlesňování deštných pralesů, znečištění půdy a zásob pitné vody či pravděpodobné zničení unikátního sladkovodního jezera Nikaragua.
Francisca Ramírez přišla na rozhovor v modro-bílé (národní barvy Nikaraguy) kšiltovce a tričku s fotografií mužů ve vězeňském oblečení. „Tento člověk byl odsouzen na 216 let. A také ti ostatní mají tresty v řádu stovek let. Všechno političtí vězni,“ ukazuje mi prstem jednotlivé muže na tričku. „Nemůžeme ani vyvěšovat vlajky. Po hlavním městě jednou nějaký muž jenom běžel v modro-bílém oblečení. Byl asi šestkrát zastaven policií.“
„Tohle zažívají Nikaragujci každý den“
Dokud nebyl v roce 2013 vydán zákon č. 840, kvůli kterému vám byla vyvlastněna vaše půda, o politiku jste se nezajímala. Poté jste se ale zapojila do protestů a nyní představujete jednu z hlavních tváří Venkovského hnutí. Bylo těžké začít z ničeho nic bojovat proti velkým mezinárodním smlouvám?
Pocházím z velmi chudé rodiny, v letech po válce jsme zažívali obrovskou bídu. Měla jsem pět sourozenců, o které jsem se musela starat. Celý den bylo nutné tvrdě pracovat. Člověk během dne často přemýšlel nad tím, jak asi jednou budou žít jeho děti. Jestli najdou práci, a pokud ji najdou, tak kde. Taková zkušenost člověka motivuje, aby se snažil zajistit svým dětem lepší podmínky, než měl třeba on sám, aby jim mohl odkázat půdu.
Právě když byl v roce 2013 přijat zákon č. 840, obsahoval dvacet pět ustanovení, které popisovaly Nikaragujský průplav. Po přečtení mi došlo, že veškerou svrchovanost předáváme čínské firmě. Dovolili jsme, aby Čína rozhodovala o tom, co budeme dělat, jak budou pracovat naše děti a jaká bude naše budoucnost. Pošlapali tím naše práva. Mnohým z nás byl vyvlastněn majetek. Hektar nestál ani 50 dolarů a veškerý zisk šel čínské firmě. Nepřála jsem si, aby nějaká čínská firma rozhodovala o tom, zda zemřu v chudobě. To mě pohánělo, abych neustávala v práci.
Místní si často nedovedou představit, že by je jejich zástupci zradili, ale je to tak. Mého syna unesli. Poté mi bylo vyhrožováno, že pokud nepřestanu se svými aktivitami, tak nás oba zabijí. Několikrát jsem skončila ve vězení. Ale Bůh mi dává sílu. Vím, že to, co teď prožívám, má svou cenu. Bojuji, abychom nastolili jinou vládu v Nikaragui.
Takže velikost Číny, které čelíte, vás neděsí?
My víme, že Čína je velmoc. Přesto by nejvyšší suverén každé země měl být lid. A ano, Čína, jako ostatní podobně zkorumpované země, je schopna čehokoliv. Proto doufáme, že jiné demokratické státy nám pomohou. Věříme v mezinárodní společenství.
Jak situace s protesty v současnosti vypadá?
Diktátor Ortega se dostal k moci roku 2006. Předtím se více než deset let Nikaragua rozvíjela. Vládla zde demokracie a přicházel pokrok. Za Ortegy však začal venkov chudnout. Vyvlastňoval půdu vesničanům, aby ji následně mohl prodat těžařským a elektrárenským společnostem nebo nyní čínské firmě kvůli průplavu.
Začali jsme s protesty v roce 2013. Děláme blokády silnic, nenásilné pochody a podobně. Ortega se prokazatelně dopouští zločinů proti lidskosti – v Nikararagui je 700 politických vězňů, kteří jsou drženi v nelidských podmínkách. Jsou mučeni, nemají přístup k vodě, nemají přístup ke světlu. Dalších 500 lidí Ortegova vláda zavraždila. A mnoho lidí prostě zmizelo.
V Nikaragui byli uvězněni i zástupci médií. Byly jim zabaveny počítače a veškeré vybavení. V zemi také nejsou žádné neziskové organizace, které by se zabývaly ochranou lidských práv. Všichni museli uprchnout. Jedinou výjimkou je místní katolická církev. V době, kdy jsme my, aktivisti, nemohli chodit ani do nemocnice, aby nám ošetřili zranění z protestů, jsme se obrátili právě na ni. A lidé z církve nám pomohli. Naneštěstí, když se to dozvěděla vláda, zahájila proti nim silnou dezinformační kampaň. Publikovali pomlouvačné fake news proti farářům i biskupům.
Ortega navíc vytvořil speciální ozbrojenou složku, která se zabývá potlačováním nepokojů. Investuje také spoustu peněz do vytváření a publikování dezinformací, a snaží se tak indoktrinovat obyvatelstvo. To, co vám tady říkám, je smutná skutečnost, která se nyní v Nikaragui doopravdy děje. Tohle zažívají Nikaragujci každý den. Ne to, co publikuje Ortega.
Jak jsem to pochopila, nyní žijete v Kostarice. Kdy si myslíte, že se vrátíte domů?
To, co v současnosti děláme, je velmi složité. Navíc nemáme prostředky, abychom mohli pracovat rychleji. Ale s vypětím sil děláme vše, abychom se do své vlasti mohli vrátit, co nejdříve. Našim cílem je, aby celý svět věděl, že těch dvacet tisíc zemědělců a venkovanů, kteří museli odejít ze země, se do Nikaraguy vrátí.
A je již stanoven termín začátku výstavby kanálu?
V podmínkách smlouvy bylo, že pokud se do šesti let nezačne pracovat, národní shromáždění Nikaraguy má právo zákon zrušit. Tato lhůta vyprší letos 13. července. Proto je naší snahou oddalovat stavbu co nejvíce, aby parlament mohl zákon zrušit. Otázkou zůstává, jak vymáhat odškodnění za oněch šest let. Za to vše, co se stalo.
Zajímavé je, že Ortega i čínská společnost mají sice spoustu peněz, ale zdá se, že nejsou určeny jen na výstavbu kanálu, ale i na jakýsi ilegální obchod. Už při plánování stavby bylo totiž patrné, že se bude stavět v oblasti s tou nejlepší půdou. Žádné další kroky možná ani následovat nebudou, ačkoliv už k vyvlastnění došlo.
„Nechceme opakovat historii a být vrahy“
Obávám se, že pro mě, jako pro člověka z Evropy, může být obtížné si představit, jak silný vztah k půdě máte a jaké to musí být, když vám je násilně zabrána. Mohla byste to, prosím, popsat?
V Nikaragui půdu považujeme za svou matku. Poskytuje nám veškerou vodu a nepotřebujeme žádné technologie, abychom přežili. Svým podnikáním jsme s ní bytostně propojeni. Když zasejeme semínka a následně sklidíme, co z nich vyroste, vytváří to mezi námi a půdou velmi úzký vztah. Zároveň je také dědictvím, které jednou předáme těm, co přijdou po nás. To nám jako správcům půdy dává jistou zodpovědnost.
Mluvíte o tom, že to, co děláte, konáte i proto, abyste jednou mohla půdu v pořádku předat svým dětem. Zároveň se ale stát dopustil násilí i na vašich dětech, například když vašeho syna unesl. Neznejistělo vás to ohledně vašeho aktivismu?
Bylo to velmi smutné. Zároveň jsem cítila i naději, protože ačkoliv jsme byli nuceně přemístěni, nikaragujské obyvatelstvo za svá práva vychází do ulic protestovat. Bojujeme za sebe. A chceme nejen vrátit zpátky naši půdu, abychom ji mohli dále obdělávat a pracovat na ní, ale také dosáhnout spravedlnosti. Skutečně věřím, že nám mezinárodní společenství pomůže a že dosáhneme opravdu demokratického režimu, a umožníme tak Nikaragui další rozvoj.
Nenásilných protestů jste zorganizovali 97. Proč je pro vás právě mírová cesta důležitá?
Uvědomila jsem si, že pokud chceme, aby naše společnost fungovala, musí se každý člověk na snaze praktikování lidských práv podílet.
Když ale režim vůči vám používal násilí, nikdy vás nenapadlo, že by mohlo být účinnější se mu postavit silou?
Ne, nechceme opakovat historii, nechceme být vrahy. Dne 30. května jsme zorganizovali pochod, kterého se účastnilo asi 30 tisíc lidí. Odstřelovači během něho zabili přibližně dvacet osob. Proč bychom chtěli být jako diktátor Ortega? Svými nenásilnými, občanskými boji nechceme nic menšího než změnit svět.
Pokud jsem správně porozuměla situaci, tak část společnosti se domnívá, že stavba průplavu má přinést státu zisk a hlavně práci. Jak je vést dialog v zemi, která je takto rozdělená?
Nikaragua není rozdělená, ačkoliv se o to Ortega pokouší. Sice opakovaně tvrdil, že díky kanálu se část společnosti bude moci dostat z chudoby, ale ta druhá část obyvatelstva je doslova zotročena. Proto mi připadá, že Nikaragua je spíše unesena než rozdělena. V současnosti nikdo nemá právo protestovat, nemůžeme ani vyvěšovat naše vlajky.
Jak u chudých zemí, jako je Nikaragua, vyvažovat lidskoprávní a ekologickou stránku a zároveň se snažit o hospodářský růst?
Nikaragua má potenciál na to, aby se mohla rozvíjet. Bohužel diktátoři, kteří jí vládnou, se jí pokouší jenom uškodit. Naší snahou je násilnou historii Nikaraguy nezopakovat a vést mírové protesty. Také věříme, že nám svět pomůže, protože lidská práva jsou důležitější než ekonomické zájmy. A pokud obyvatelé znají svá práva, nikdy nedopustí, aby byla pošlapávána.
