Ileana Álvarez je ředitelka nezávislého a prvního feministického časopisu na Kubě. Kromě upozorňování na problémy, kterým ženy na současné Kubě čelí, je též spisovatelkou, esejistkou a novinářkou. Rozhovor s ženou, bojující za ženská práva, byl uskutečněn díky spolupráci s Člověkem v tísni.
Jakou roli a smysl má pro vás feminismus v dnešní době?
Jsem feministka, protože věřím, že je to nutnost pro národy v mém regionu Latinské Ameriky. Musíme se ženám snažit zvedat povědomí. Měnit mentalitu, co se týče nutnosti hledaní rovnosti a rovnováhy, bojovat za práva a rovnost mezi muži a ženami.
Cítím, že naše realita je plná takových nerovností. Jako žena věřím, že latinskoamerická a obzvlášť kubánská žena potřebuje feminismus jako ideologii pro dosažení změny ve společnosti zezdola. Ta by pak umožnila i změnu shora pro dosažení opravdové demokracie, která není možná bez přítomnosti ženského prvku.
Obecně se věří, že feminismus je něco, co patří do minulosti. A že se omezuje pouze na hledání rovností, jako je všeobecné volební právo nebo boj za zapojení ženy do pracovního procesu. Všechny společnosti ale feminismus potřebují. Dokonce i tak demokratická společnost jako například ta česká.
Jaký je stav rovnosti mezi muži a ženami na současné Kubě?
V právní rovině máme ústavu zaručující rovnost mezi mužem a ženou. Jedna věc je ale to, co říkají zákony a ústava, a jiná věc, co je realita. Je pravda, že na Kubě bylo dosaženo některých úspěchů, které v jiných latinskoamerických státech nemají. Například právo na potrat, rovnost platů, zapojení žen do veřejného prostoru, právo na placenou mateřskou dovolenou.
Stále je však mnoho, o co je třeba usilovat. Ve společnosti je mnoho násilí proti ženám a vraždy žen, u nichž stát tají jejich počet. Skutečný stav společnosti a oficiální legální rovina se liší, protože kubánská kultura je hodně machistická, patriarchální. Tento kulturní konstrukt se dá jen velmi těžko překonat. Je zakořeněn ve vědomí mužů a kubánská žena tímto machismem velmi trpí.
Na Kubě na sebe žena musí vzít jak práci v oficiálním zaměstnání, tak práci v domácnosti. Žena je ta, která je na Kubě zodpovědná za děti a jejich výchovu, za péči o staré lidi. Je na ní tedy naloženo velmi mnoho povinností, a proto k tomu nemůže zároveň uplatňovat svou svobodu například v pracovním životě. Zkrátka se nemůže dostatečně realizovat.
Navíc je také třeba šířit osvětu – upozorňovat na obchod s lidmi či znásilňování a zabíjení žen nebo se vyhýbat společenským nešvarům, jako je například prostituce. Tyto věci se u nás vyskytují také, i když jsme socialistická společnost.
Myslíte si, že feminismus a s ním spojený aktivismus čelí na Kubě jiným problémům než například v USA nebo v západních evropských státech?
Kubánská realita je samozřejmě jiná než realita ostatních zemí. V kubánském kontextu je feminismus nezbytný. Vzhledem k socialistickému režimu a k marxisticko-leninské ideologii je alternativní, neoficiální aktivismus zakázaný. Takže způsob, který považuji za správný a kterým já provozuji aktivismus, což je feminismus vznikající zespoda a ne z pozice moci, je riskantní.
„První, co musíme změnit, je to, jak ženy vnímají samy sebe“
V rozhovoru pro web translatingcuba.com jste řekla, že je těžké zkombinovat společenské postavení matky a umělkyně. Zastávají a udržují tyto stereotypní role a standardy i ženy vůči sobě navzájem?
Muži jsou obecně hodně machističtí (samozřejmě existují i výjimky), takže si myslí, že ženy mají úplnou odpovědnost za domácnost a děti. Určitě to mají v hlavě. To, že se žena starala o děti, bylo už tradiční rozdělení. A vnímají to takhle obě pohlaví. Ta dekonstrukce, změna směrem k rovnosti, by proto neměla probíhat jenom u mužů, ale i u žen, aby si nemyslely, že je to všechno jejich povinnost. I ženy reprodukují patriarchální stereotypy.
Pro vydání magazínu cubalog.eu jste napsala: „Kubánská společnost je tak ideologicky maskulinizovaná, že Kubánky dokonce přijímají genderové násilí jako součást života“. Můžete přiblížit, co znamená, že ženy jsou ideologicky maskulinizovány a jak se to projevuje?
Vláda, která je patriarchální a machistická, přispívá k tomu, že ženy akceptují, když jsou vystaveny násilí. Považují to za normální a přirozené ve svém každodenním životě. Proto první, co musíme změnit, je to, jak ženy vnímají samy sebe.
A kde vidíte příčiny? Pocházejí z historie Kuby?
Vychází to z historie, vlastně z původu celého kubánského národa. Je to směs španělského patriarchátu a afrického patriarchátu. Kombinace kolonizátorů a společnosti, která byla přivezená, zotročená z Afriky, a také fungovala na patriarchálních základech. Nakonec přišla právě ideologie marxismu-leninismu a ta se nese ve stejném duchu. Takže Kuba je vlastně vytvořená patriarchátem.
Je na Kubě vidět nějaký pokrok ze strany státu v otázkách rovnosti žen a mužů? Například v některých západních státech vidíme podporu mužů, kteří odcházejí na rodičovskou dovolenou.
Návrh zákona o rodičovské dovolené, která by byla k dispozici i mužům, se teď projednává ve sněmovně a možná bude schválen. Ale na Kubě v trestním zákoníku není obsaženo dokonce ani genderově podmíněné násilí.
A pozorujete nějaký vývoj v oblasti rodinné politiky?
Situace v oblasti rodinné politiky je taková, že ženy mají malé platy, nemohou být svobodné, nemohou rozvinout naplno svou kariéru a nemohou naplno uživit svou rodinu. To má dopad i na další věci – spolu s ekonomickou krizí je to jeden z důvodů, proč ženy na Kubě v současnosti nechtějí mít moc děti. A proto je i krize natality. A kvůli tomu, co se děje, také spousta mladých lidí z Kuby odchází, aby se mohli v zahraničí realizovat.
Takže mladí lidé svou budoucnost na Kubě nevidí?
Hodně mladých lidí, jak mužů, tak žen, z Kuby odchází a jdou žít jinam, protože nevidí řešení pro ekonomické či sociopolitické problémy, které naše společnost má. To je velkým problémem pro kubánskou identitu. Právě kvůli absenci naděje na jakékoli změny mladí migrují, a to nejen do USA, ale i do Evropy a jiných jihoamerických států.
„Oficiální historie o dřívějším působení feministek neučí, je považováno za buržoazní ideologii“
Jak těžké je vést feministický nezávislý časopis na Kubě?
Časopis, který vedu, se jmenuje Alas Tensas(Napjatá křídla)a šíří se ve formátu PDF přes email. Čte ho čím dál víc mužů i žen, což je zčásti i díky rozšíření technologií (lepší dostupnosti internetu). Některá čísla časopisu se i vydávají tiskem. Samozřejmě všechno, co je alternativní, to znamená, co nevychází pod kontrolou kubánské vlády, je riskantní. Alternativní média jsou považována za disidentská a nepřátelská.
Jaký je hlavní cíl vašeho časopisu?
Oslovit co nejvíce lidí a změnit patriarchální mentalitu, která dnes na Kubě převládá. Druhým je zveřejňování tvůrčí práce žen. Třetím cílem je informovat o historii feminismu, co tady byla před rokem 1959, kdy přišla Kubánská revoluce. Má se za to, že s revolucí zmizely všechny diskriminace a nerovnosti a že feminismus není potřeba.
Ale během celé existence republiky tu bylo feministické hnutí, které dosáhlo mnoha věcí. Například v roce 1918 se schválila možnost rozvodu a již od roku 1934 mohly ženy volit. Tato část dějin je potlačovaná, zapomenutá oficiální historií, protože působení těchto feministek je považováno za buržoazní ideologii. Posledním cílem našeho časopisu je spojit síly žen a mužů. Do našeho časopisu nepřispívají jen ženy, ale spolupracujeme se všemi, kdo mají zájem o rovnost pohlaví.
V rozhovorech popisujete, že základními tématy je domácí násilí a genderová rovnost. Proč jsou zrovna tato témata na Kubě potřeba zviditelňovat?
Stát zastává postoj, že revolucí všechna nerovnost a diskriminace zmizela. V televizi se nikdy o těchto problémech nemluví a vláda je zamlčuje. My se proto snažíme, aby se o této kubánské realitě vědělo.
„V oficiální média už nikdo nevěří, protože jsou vzdálení obyčejným lidem“
A televizní média jsou řízena a kontrolována státem?
Ano, všechna legální média jsou v rukách státu. Nebylo možné se vyhnout příchodu nových technologií a díky nim teď vznikají i nová média, která informující o situaci na Kubě. Mezi tato alternativní média právě patří i náš časopis. Hlavně mladé lidi stát nemůže tolik ovládat.
V západních médiích bývá Kuba popisovaná jako země s cenzurou a represí. Dá se na Kubě mluvit o nezávislosti médií a svobodě slova?
Je to těžké a musíme se snažit dělat to právě proto, abychom dosáhli nějaké změny. Musíme být stateční a vzít na sebe ono riziko.
Takže můžete být perzekuována za vydávání nezávislého časopisu?
Samozřejmě, jsem alternativní, ale je to komplikovanější, protože nejsme politická organizace, ale občanské uskupení. Navíc jsem intelektuálka, spisovatelka, což sice moji situaci zlepšuje, ale rozhodně nejsem nedotknutelná.
S jakými dalšími překážkami se musíte při vydávání časopisu potýkat? Jak řešíte například finance?
Nikdo nás nefinancuje, jsme skupina lidí, kteří do toho dávají své vlastní peníze. Budeme mít v budoucnu nějakou pomoc, ale jen od přátel a intelektuálů se společnými zájmy. Ale skutečné financování nemáme.
Patříte mezi nové nezávislé časopisy, které působí na internetu a jsou vedeny ženami, jako třeba magazín El Estrundo, Periodismo de Barrio. Jaké jsou příčiny této nové vlny nezávislé žurnalistiky na Kubě?
Je to zajímavý sociologický fenomén. Myslím, že je to příklad schopnosti a připravenosti žen jednak uvědomit si potřebu změny a jednak k tomu využít média. Také to ukazuje jejich talent, organizační schopnosti a odvahu. Ženy zjistily, že jsou schopné, statečné a organizované, a že by mohly současné situace využít a něco s ní udělat.
Jak se podařilo tak rychlé šíření alternativních médií?
Momentálně se situace ohledně internetu mění. Vznikají zóny s wifi, pořád je ale připojení hodně omezené. Ještě chybí, aby wifi připojení bylo zavedeno do domácností, ale je tu politika, která se snaží internet rozšířit, a to právě pomáhá ke vzniku zajímavých alternativních médií. Takže na Kubě je takový posun v komunikační oblasti. Hlavně mladí lidé toho využívají a tato alternativní média čtou.
Proč lidé více touží po alternativních médiích?
V oficiální média už nikdo nevěří, protože jsou vzdálená obyčejným lidem. Jsou ideologizována, protože veškerá média jsou kontrolována komunistickou stranou. Z tohoto stavu už jsou Kubánci unavení, zvláště pak nová generace, proto také vyhledávají média, která by byla blíže skutečným problémům společnosti.
Myslíte, že tento trend může způsobit i celospolečenskou či politickou změnu či uvolnění?
Určitě. Dokonce si myslím, že svůj vliv už teď alternativní média dokazují. A stát se těchto médií začíná bát.
Přijde změna od mladých, kteří se rozhodnou zůstat na Kubě a čtou tato nová alternativní média?
Tím, že je čtou, minimálně myslí více kriticky. Což pomáhá změně a samotné demokracii. Nebude to ze dne na den, ale doufám a věřím tomu, že se to skutečně změní.
Děkujeme Kateřině Peterkové a Karolíně Kubínové za velkou pomoc s překladem ze španělštiny.
