V dubnu před pěti lety na východní Ukrajině propukla válka, jejíž ukončení se v dohledné době jeví jako velmi nepravděpodobné. Při této příležitosti poskytneme v sérii pěti reportáží pohled na život v postižených oblastech a popíšeme, jak se tamní situace od propuknutí konfliktu změnila.
Reportáž z průmyslových měst Avdijivka, Popasna a Světlodarsk představila jednotlivé aspekty života v městech nacházejících se doslova na dostřel od fronty. Další článek se zabýval analýzou humanitární situace v oblasti. Reportáž z města Mariupol se pak pokusí zachytit každodenní život na východní Ukrajině. Text o Východním Donbasu, části regionu nacházejícím se na území Ruska, nakonec popíše možné socioekonomické příčiny konfliktu a ruskou interpretaci dění na Ukrajině. Zbylé reportáže ze stejné série byly publikovány na webu týdeníku Respekt.
Saša, kterému je teď devatenáct let, žije s rodinou v Petrovském obvodu na předměstí Doněcku asi dva kilometry od ukrajinských pozic v Marince. Čtvrť ze tří světových stran obepíná frontové pásmo. „Ze vzpomínek na rok 2014 mi v hlavě nejvíce utkvěl strach. Báli jsme se, že sem přijedou fašisté ze západu Ukrajiny,” vzpomíná na rok 2014. „Ukrajina po nás začala střílet namísto toho, aby s námi vyjednávala.”
S obdobnými názory, jaké měl Saša, jsem se na separatistickém území setkával běžně. Rozhovor se pokouší zachytit, jak válku a nedávné dění na Ukrajině vnímají lidé z druhé strany fronty a jak nahlížejí na proměnu života na svých územích po odtržení od Ukrajiny.
Pozn. red.: Sašovo skutečné jméno a název fotbalového klubu, ve kterém hraje, bylo na jeho žádost – vznesenou na základě údajného strachu z ukrajinských bezpečnostních složek – změněno.
Sašu jsme potkali ve východoukrajinském železničním městečku Volnovacha. Pronajímali jsme si pokoj v jedné ze starých chaloupek, které tvoří většinu místní zástavby. Paní domácí, podnikavá starší dáma, nám jednoho odpoledne oznámila, že budeme mít spolubydlícího.
Vrátili jsme se až k večeru. Před dům vyšel menší zrzavý chlapec s obličejem posetým pihami: „Saša,” představil se. „Už na vás čekám. Skočíme spolu nakoupit?”
Narážel tím na jediné: za necelou půlhodinku už jsme si sedali ke stolu ve světnici s několika dvoulitrovkami načepovaného piva, abychom se náležitě poznali, jak bývá na východě Evropy u příležitosti náhodného setkání neznámých cizinců zvykem.
Saša si do Volnovachy, která se díky své blízkosti Doněcku po válce stala vyhledávaným administrativním centrem, přijel vyřídit ukrajinský pas. Není si totiž ještě jistý, jestli chce v Doněcku zůstat, nebo zkusit štěstí v Evropě.
Jsem Rus
„Babička celý život pracovala v textilce, dědeček na stavbě,” začal vyprávět o své rodinné historii.
„Dřeli celý život a teď žijí v bytě, který od Sovětského svazu dostali zadarmo. Velmi rádi na tu dobu vzpomínají. Já jsem tehdy sice nežil, ale myslím si, že bylo rozhodně dobře, že si byli lidé rovni a chovali se k sobě navzájem hezky. Že tu nebyli všelijací oligarchové a byznysmeni. Sovětský svaz postavil obrovské množství fabrik a šachet. Téměř veškerá zdejší infrastruktura, byty, silnice, železnice, pochází z té doby.”
Ihned navázal odkazem na druhou světovou válku: „Všichni si velmi vážíme našich předků, kteří se za nás obětovali v boji proti Hitlerovi.”
Na Donbase se o druhé světové válce živě diskutuje dodnes. Pravděpodobně se částečně jedná o důsledek sovětské propagandy, která vryla vzpomínky na konflikt do kolektivní paměti a učinila z hrdosti na vítězství nad nacistickým Německem důležitou součást národní identity.
Ruská média odkazů na válku při interpretaci dění na Ukrajině hojně využívají. Kyjevskou vládu vykreslují jako fašistickou juntu a o separatistech mluví jako o „opolčencích” – stejně byli označováni vojáci bránící Sovětský svaz před nacisty.
„Den vítězství devátého května je v Doněcku největší událost roku. Veteránům z vděčnosti dáváme květiny. Pochodujeme s portréty padlých předků. Každý to velmi prožívá. Zbytek Ukrajiny se teď ale pokouší přepsat historii. Jestliže si dříve vážili lidí, kteří bojovali proti Hitlerovi, teď uctívají zrádce a vrahy: banderovce.”
V interpretaci dějin druhé světové války panují v rámci Ukrajiny neshody. Východ země banderovce spíše za kolaboranty, zatímco západ v nich vidí bojovníky za ukrajinskou nezávislost.
„Pro mě je Bandera prostě buzna, horší nadávka mě totiž nenapadá,” rozhořel se Saša. „Banderovci zabíjeli Židy, Poláky a hlavně Rusy. Jsme Rusové. Ukrajinštinu jsme se ve škole učili v podstatě jako cizí jazyk. Proto máme v rodině k Ukrajině velmi negativní postoje. Jak jinak se máme stavět k lidem, kteří uctívají ďábelské zloduchy jako hrdiny a znevažují své sovětské dědictví?”
Euromajdan postrádal legitimitu
Naše konverzace se ovšem velmi rychle stočila k válce, která jako by zaujímala v jeho mysli naprosto výsadní postavení. Rozhoření bojů na jaře roku 2014, kdy mu bylo čtrnáct let, obrátilo jeho život naruby. Od té doby žil v bezprostřední blízkosti bojové zóny.
„Vaše noviny asi píšou, že jsme v Doněcku všichni teroristé. Já, můj malý bráška, maminka… prostě všichni. My se ale jen bráníme poté, co se západ Ukrajiny nelegitimně chopil moci v Kyjevě a zaútočil na nás.”
Na Euromajdan nahlíží takto: „Janukovyč byl demokraticky zvolený prezident, ale nějací lidé v Kyjevě, převážně zaplacení fotbaloví chuligáni, se ho rozhodli za podpory Evropské unie svrhnout. Zapalovali auta, stříleli po policistech, neoprávněně obsazovali vládní budovy. Doněck nesouhlasil, protože se nás nikdo na nic nezeptal.”
„Dobře, Janukovyč v očích lidí ztratil legitimitu, protože nedostál očekáváním svých občanů, proto se ho rozhodli svrhnout. Lidé z Doněcku by dostali možnost rozhodnout o dalším směřování země v demokratických volbách, které by následovaly. V čem je problém?” odporoval jsem.
„Jak ztratil legitimitu? Tím že nepodepsal nějakou dohodu?” řekl s narážkou na rozhodnutí tehdejšího prezidenta Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií, které protesty podnítilo. „Proč nemohli počkat do voleb v roce 2015? Oproti současnému stavu byla Ukrajina stabilní. HDP každým rokem rostlo. Proč museli všechno pokazit?”
Zakázání ruštiny?
Ukrajinský parlament se 23. února roku 2014, krátce po útěku prezidenta Janukovyče ze země, usnesl na zrušení zákona, který mimo jiné uznával ruštinu jako úřední jazyk v místech s významnější ruskou menšinou. Prozatímní prezident Turčynov rozhodnutí sice později vetoval, poskytlo ale živnou půdu rostoucím nepokojům v ruskojazyčných regionech země, které jen utvrdilo v obavách o jejich pozici v pomajdanové Ukrajině.
„Naši důvěru tehdy úplně ztratili,” dodal Saša. „V Doněcku jsme vždycky mluvili rusky a záruka možnosti používat ruštinu pro nás byla životně důležitá. Stejně ale ruštinu nakonec zakázali,” řekl rozhořčeně. Zákon byl totiž, na základě rozhodnutí ukrajinského ústavního soudu z loňského roku, nakonec přece jen zrušen.
Báli jsme se fašistů
„Ze vzpomínek na začátek roku 2014 mi v hlavě nejvíc utkvěl strach. Báli jsme se, že sem přijedou podporovatelé Euromajdanu, fašisté ze západu Ukrajiny, kteří nás nenávidí. Pamatuji si video z první poloviny března, kdy je sem navezli autobusy. Místní je zmlátili a nahnali zpátky. Moji rodiče to tehdy velmi prožívali. Nechtěli, aby se tahle zvěř pohybovala po městě.”
„Stejně si ale myslím, že jste se stali obětí manipulační dezinformační kampaně ze strany Ruska,” odporoval jsem. „S Euromajdanem se opravdu svezla skupina problematických extremistů, jako ostatně s každou revolucí. Hrála ovšem v rámci celkového hnutí zanedbatelnou roli a nepředstavovala reálnou hrozbu.”
„Nechat lidi upálit zaživa, to je podle tebe normální?” odpověděl mi s odkazem na květnové události v Oděse, při kterých kvůli požáru Domu odborů zahynulo 46 proruských aktivistů. „Viníci měli skončit ve vězení, ale soud řekl, že je všechno v pořádku a že můžou zůstat na svobodě,” reaguje na skutečnost, že soud dosud nikoho v souvislosti se smrtí proruských aktivistů nepotrestal. „Podobné vrahy teď na Ukrajině oslavují jako hrdiny.”
Chtěl jsem bojovat
V dubnu pak začaly v Doněcku nepokoje. Skupina protestujících okupujících budovu regionální správy vyhlásila nezávislost na Ukrajině.
„Lidé vyšli do ulic, protože se chtěli sami rozhodnout o svém osudu. Někteří samozřejmě chtěli k Rusku, což dává smysl. Kyjev je totiž zradil a Donbas byl až do dvacátého století součástí Ruska. Chtěli tam, kam patří a kde je respektují. Šlo jen o mírumilovný požadavek na referendum, možnost se rozhodnout. Ukrajina sem ale poslala armádu namísto toho, aby s námi vyjednávala.”
„Měli zbraně a chtěli se za každou cenu odtrhnout. Chápu, že Ukrajina musela zasáhnout, aby si zachovala územní celistvost,” namítl jsem.
„Když střílíš do vlastních lidí, je to občanská válka. Ostřelovali města, zabíjeli nevinné lidi. Říkají, že ostřelovali jenom vojenské pozice, no dobrá, ale na náš obvod to dopadalo v jednom kuse, přestože u nás žádné vojenské jednotky nejsou. Zabil někoho můj otec, můj malý bráška? Vyvozuji z toho jediné: stříleli po civilistech, mají totiž velmi přesné zaměřování.
Říká se, že vláda může střílet do svých občanů jen jednou. Podruhé střílí do svých nepřátel!” rozohnil se, za což se ihned omluvil: „Vzpomínka na to všechno ve mně vždycky vyvolá vztek a lítost. Tatínka to vzalo. Chtěl narukovat k domobraně, ale maminka mu to zakázala. Já jsem s pláčem roztrhal ukrajinskou vlaječku, kterou jsem měl doma. Chtěl jsem taky bojovat, ale byl jsem moc malý.”
Koncem května se boje rozhořely naplno a Doněck se postupně skoro vylidnil. „Odjeli jsme k babičce na vesnici, ale když začínal školní rok, vrátili jsme se zpátky do Doněcku. Co dělat na vesnici? Vynechat půl roku školy? S bráškou jsme na podzim nastoupili normálně do školy. Život šel dál.”
Jak vypadá Sašův život v Doněcku dnes?
Devět směn týdně
Šli jsme spát. Když jsme se ráno probudili, byl už Saša pryč. Vstával brzy zrána s úmyslem si co nejrychleji vyzvednout pas a vyrazit směrem k hraničnímu přechodu Marinka, aby se domů dostal ještě toho dne. Vystál si několikahodinovou frontu a odpoledne se dostal na doněcký checkpoint. Zůstali jsme ovšem v kontaktu, což nám umožnilo dozvědět se o jeho životě v Doněcku více.
„Nemůžu říct, že bych se na Ukrajině vyloženě bál, ale obzvlášť na vojenských checkpointech se cítím velmi nepříjemně. Hraju za fotbalový tým pojmenovaný Opolčenec – na památku jednoho zesnulého bývalého hráče, který si tak říkal. Účastnil se bojů. Už jen za toto by mě mohli vsadit do vězení za podporu separatismu.”
Vyrazil zpátky domů do Petrovského obvodu: „Občas to sem dopadne, ale mě už je v tomto ohledu všechno jedno. Náš byt je v domě z ukrajinské strany až za druhou stěnou, takže i kdyby to napálilo přímo do domu, nic by se mi nestalo.”
Brzo ráno vyrazil na pilu, kde pracuje: „Teď v létě chodím do práce každý den: sedm denních směn a k nim ještě dvě noční, kdy pomáhám střežit podnik. Když se zadaří, vydělám si v přepočtu 200 dolarů měsíčně. Není to moc, ale co nadělám? Musím přispívat na chod domácnosti. Maminka si za měsíc přijde maximálně na 100 dolarů, tatínek pracuje v jednom kuse – jezdí někam ke Kyjevu stavět silnice.”
Na podzim Saša nastoupil do třetího ročníku na Doněcké národní univerzitě: „Přes rok pracuju jen tři čtyři dny v týdnu. Ve zbylém čase se snažím studovat, ale moc mi to nejde, protože mě práce naprosto vyčerpává. Studuju management na ekonomické fakultě. Studium jsem začal v době, kdy už všechno fungovalo, ne jako v roce 2014, kdy s přesídlením univerzity do Vinice odešla velká část přednášejících a studentů. Odvezli si s sebou také počítače a další vybavení.”
Změnil se po odtržení nějak obsah kurzu? „Nijak zásadně. Hlavní rozdíl vidím v tom, že se teď učí rusky namísto ukrajinštiny, což je pro mě obrovsky důležité. Změnily se jen maličkosti: na politologii teď například probíráme politickou strukturu DLR namísto té ukrajinské.”
Doněcké vlády se nebojím
V Doněcku jsem měl pocit, že se nad městem vznáší atmosféra strachu. O politice se se mnou spousta lidí bála mluvit. Řidič Vladimir, se kterým jsem se seznámil v hostelu, v reakci na mou otázku na jeho názor o Zacharčenkovi (někdejším prezidentovi DLR, pozn. red.), nejprve zavřel okno. Odpověděl mi až potom. Jiný muž si zase stěžoval na časté policejní domovní prohlídky.
Saša to ovšem vidí jinak: „Nechápu, co máš na mysli. V severní a západní části města může být trochu nebezpečno, ale lidé si na nové podmínky úplně zvykli. Chodí na procházky, v létě se v centru konají koncerty. Na Nový rok zrušili zákaz vycházení, všechny kavárny a restaurace byly plné. Lidé navštěvovali přátele a slavili.
Strach z vlády? Ničeho takového jsem si nevšiml. Lidé okolo mě vládu otevřeně kritizují, já taky. Čeho bych se bál? V roce 2014 tu bylo trochu divoko, ale teď už máme vlastní ústavu, zákony, fungující policii. Nic jsem nespáchal, co by mi mohli udělat?”
Nedostatky doněcké vlády si je Saša částečně uvědomuje, v jeho očích ji ovšem legitimizuje skutečnost, že se ekonomická úroveň i přes probíhající válku postupně zvyšuje: „Máme korupci, ale ta je všude, hlavní je, že každý rok obnovují výrobu nové podniky, že výplaty malinko rostou. Lidé se vracejí, přibývají pracovní místa.
Co se mi velmi líbilo, bylo znárodnění průmyslu. Achmetov (ukrajinský oligarcha, pozn. red.) ovládal mnoho podniků. Sebrali mu to a zisky teď plynou ze státního rozpočtu zpátky lidu. Co je na tom špatného? Doufám, že nás Rusko brzy uzná a budeme moct začít obchodovat naplno, teď to kvůli právním problémům moc nejde.”
Jak vidí Saša svou budoucnost?
„Za dva roky tu dokončím bakaláře. Problém je v tom, že mi můj titul nikde kromě Ruska neuznají, ale i v Rusku se na něho zaměstnavatelé dívají jako na bezcenný cár papíru. V Doněcku existují dobré pozice: například podnikový ekonom, ale je jich strašně málo a potřeboval bych zkušenosti, aby mě na podobné pozici zaměstnali. Nedokážu si ovšem představit, že bych tu dřel jako dělník na stavbě za 200 dolarů měsíčně. Pokud dobrou práci neseženu, zkusím štěstí v Rusku, na Ukrajině nebo v Česku.
Ano, život je tvrdý. Ekonomika Doněcku šla po válce dolů. Nadřu se a občas přicházejí těžké chvíle. Mám ale velmi dobré kamarády, spoluhráče, kteří mi vždycky pomůžou. Život je takový, jaký si ho člověk udělá. Ten můj je plný krásných momentů. Znáš to, radost, smích, nevím, jak to přesně popsat. Mám přítelkyni, se kterou už jsem pět let. Rozumíme si a navzájem si pomáháme.
Jestli něčeho lituju, tak je to jedině Euromajdan. Ekonomicky jsme si pohoršili, ale nedokážu si představit, že bychom žili v jednom státě s lidmi, kteří uznávají Banderu. To je prostě sviňárna, plivání na odkaz předků. Jsem proto rád, že jsme šli vlastní cestou. Udělalo by mi radost, kdybychom se připojili k Rusku, za to ostatně spousta mých přátel padla. Nevěřím ale, že se to stane. Zapomenou na nás podobně jako na Jižní Osetii a Abcháziii.“
