Po 30 letech: Sílíme, nebo se vracíme? S mládím rostou obavy z populismu | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Po 30 letech: Sílíme, nebo se vracíme? S mládím rostou obavy z populismu

Andrea Daňová

17. listopad 1989. Demonstrace na Albertově a nadcházející události vedoucí k pádu diktatury komunistické strany. Sametová revoluce. Československo zažívá po čtyřiceti letech první svobodné volby, občané začínají svobodně cestovat i psát a země se konečně otevírá demokratickému Západu. Pocit všudypřítomného entuziasmu. Letos si připomínáme třicáté výročí cinkání klíčů nejen na Václavském náměstí. Kam jsme za tuto dobu pokročili? Nebo bychom snad raději chtěli zpátky? My jsme se ptali, občané odpovídali. 

Na jedné straně stojí Česká republika jako demokratický, prosperující stát, který je nedílnou součástí mnoha mezinárodních organizací, jako je EU či NATO, zároveň jako dvacátá nejšťastnější země světa. Na straně druhé stojí prorusky orientovaná zahraniční politika Hradu, premiér s kádrovou minulostí a komunisté vůbec poprvé po třiceti letech zpět ve vládě. Měli bychom minulost nechat za sebou a uznat, že komunisté jsou jen další demokraticky zvolenou stranou Parlamentu? Jak moc nám vadí přirovnávání obětí sovětské okupace k obětem dopravních nehod? V jaké hodnoty vlastně věříme?

Přehnaný entuziasmus devadesátek?

V úterý 5. listopadu se v Korunní pevnůstce v Olomouci uskutečnila veřejná debata Univerzity Karlovy na téma „30 let svobody a jak dál?“ Jana Hybášková, zvláštní zmocněnkyně pro styky s evropskými institucemi, se na rok 1989 a následná devadesátá léta ohlížela optimisticky. Na přednášce zdůraznila potřebu připomínat si minulost a zabývat se tím, co bylo před rokem 1989, kdy „byla doba velmi nehostinná.“ V devadesátkách pak vidí období, v němž „se i nemožné stalo možným.“ 

Na entuziasmus a zároveň obrovská a přehnaná očekávání, že politika dokáže změnit vše, zavzpomínal i Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity v Brně. Rektor Univerzity Palackého v Olomouci Jaroslav Miller naopak mluvil o devadesátkách jako o probuzení do reality, za kterým po snění roku 89 stála série událostí − rozpad Československa či opoziční smlouva. Třicetiletý vývoj demokracie v naší zemi mnozí vnímají pozitivně, obává se ale někdo možného návratu totality?

Je pro nás listopad důležitý?

V průběhu prvních listopadových dnů jsem se věnovala rozhovorům na toto téma. Ptala jsem se, zda lidé považují 17. listopad 1989 za důležitý milník, jak jsou spokojeni s vývojem demokracie a naší země po třiceti letech a zda se bojí, že by se totalita v nějaké formě mohla do Česka vrátit.

Všichni respondenti jsou za jedno v odpovědi na první otázku, považují tedy 17. listopad 1989 za důležitý milník v historii naší země, to platí i pro slovenské respondenty pobývající v České republice. Student politologie Adam se ovšem pozastavuje nad tím, že ne všichni mladí to mohou cítit stejně. „Já osobně ho za důležitý považuji, nicméně nejsem si úplně jistý, jestli listopadové události jsou takto vnímány napříč celou českou společností, hlavně mezi mladými. Byl bych rád, kdyby to byla právě mladá generace, která by dokázala ocenit a zároveň opečovávat plody znovunabyté demokracie.“ 

Jsme spokojeni?

Druhá otázka se zdá být o mnoho kontroverznější. Dotaz ohledně spokojenosti s vývojem naší země a současnou politickou situací mnohé přivedl k většímu zamyšlení a také nesouhlasnému pokyvování. Lektorka angličtiny Kateřina mluví o tom, jak se při formování nové politiky do popředí dostaly osobnosti, „…u kterých osobní zájmy převážily nad zájmy země, na což teď doplácíme.“ 

Daleko optimističtěji vidí situaci studentka historie Karolína. „Vždycky se dá něco zlepšovat, ale když se podíváme na progres, který naše republika za těch 30 let udělala, jsem celkem spokojená – můžeme cestovat, můžeme se svobodně vyjadřovat, můžeme podnikat, můžeme, co jen chceme. Záleží teď na naší generaci a generacích následujících, kam chtějí nadále směřovat, a je to jenom o tom začít u sebe a uvědomit si, co já dělám pro to, aby u nás společnost a míra demokracie rostla a zlepšovala se.“ 

Podobně mluví i student politologie Adam, který se zamýšlí nad postupným vývojem demokracie v naší zemi a přirovnává ji k dítěti, jehož imunita se taky musí postupně vytvořit. „Toto dítě má sice již 30 let, ale z historického pohledu jsme velmi mladou demokracií, buďme trpěliví, ‚imunitu‘ si teprve budujeme a jde nám to celkem rychle, i když se to nemusí zdát.“ 

Podle manažera Hynka z Ostravy, který v období Sametové revoluce studoval na střední škole, se demokracie vyvíjí podstatně pomaleji, než by sám očekával. Hlavní brzdou vývoje je podle něj všudypřítomná korupce. U jeho vrstevníků jsem se ve většině případů setkala s podobnými myšlenkami a celkovou nespokojeností se současnou politickou situací dětí Husákovy generace. 

Bojíme se totality?

Při povídání se staršími lidmi, kteří jako jediní velkou část dosavadního života prožili právě v totalitě, naopak převažoval optimismus ohledně budoucího vývoje. Největší starost ovšem dělá sedmašedesátiletému Miroslavovi z Řepišť složení vlády, konkrétně účast KSČM, a výroky, kterými znevažují a přepisují události roku 1968, jež s manželkou Oldřiškou na vlastní kůži prožili. Ta pak vzpomíná na aroganci vojáků a strach nejen ze šedesátých let minulého století. Totalita se ale podle nich do Česka nevrátí. Jak Oldřiška doufá, „snad se mladí poučili.“ 

V této otázce zůstávají skeptičtí především mladší lidé, kteří se obávají vzrůstu populismu. I Kateřina má z návratu totality strach. „Mohlo by se to stát a děsí mě to.“ Adam připomíná, že především ostražitost by se ze společnosti neměla nikdy úplně vytratit. „Totalita může přijít vždy, je to přirozené, ale dá se tomu bránit. Abychom nebyli svědky opětovného nástupu totality, tak je důležité ‚nezaspat‘. Ten, kdo spí v demokracii, se nutně probudí v totalitě.“ 

Podobně přemýšlí i Karolína, když uzavírá rozhovor lehce filozofickou myšlenkou: „Doufám, že jsme se natolik poučili z historie, že takhle hluboko už před sebou samými klesnout nechceme. To, co se děje dneska na politické scéně, je ukázka lhostejnosti a samolibosti veřejnosti, která, pokud stále cítí blahobyt, nemá potřebu až tak zasahovat do veřejného dění. Je to o tom, že nejsme zvyklí stát si za svým a neochvějně hájit právní normy. To jsme se ještě od listopadu nenaučili.“

Spokojenost v číslech

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) a sociologického ústavu z roku 2019 je 73 % Čechů se změnou režimu a Sametovou revolucí spokojeno. U Slováků je to potom pouze 59 %. Jak moc jsou tato čísla alarmující a o čem vypovídají, by bylo dobrým námětem pro veřejnou diskuzi. Nyní je především na mladších generacích naslouchat, připomínat si a debatovat nejen o minulosti, ale také o současné politice, protože čím více lidí se bude zajímat, tím zdravější naše demokracie bude.

Autor: Andrea Daňová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!