Petr Hladík, mladý aktivista a patriot, studuje na University of Glasgow. Ačkoli daleko od domova, věnuje se dohledávání českého státního majetku a zkoumá důsledky kuponové privatizace. A na Česko nedá dopustit: „Česká republika je skvělá země, která se má kam posunout, a já věřím, že to bude lepší, a zkusím udělat všechno pro to, abych tomu i svou troškou pomohl.“ Co přesně nadšený altruista zkoumá v sáhodlouhých seznamech z databází archivů státních institucí?
Pro začátek na to pojďme od lesa. Oborem tvého zájmu je kuponová privatizace. Jde o události ze začátku 90. let, kdy mnozí naši čtenáři byli ještě dětmi, a později na ZŠ a SŠ se v rámci výuky s tímto tématem málokdy setkali. Pojďme tedy téma nejprve trochu přiblížit – jak kuponová privatizace probíhala?
Kuponová privatizace byla čistě českou cestou jak přejít z komunismu na kapitalismus a proběhla ve dvou vlnách: jedna byla ještě za Československa, druhá už jen za České republiky. Během obou vln byla zprivatizována část českého průmyslu do rukou malých akcionářů, což byli čeští a v první vlně i slovenští občané starší 18 let, kteří si mohli koupit kuponovou knížku a zapsat takzvané investiční kupony na nákup jakýchkoli společností. Těch bylo celkem v obou vlnách 2168 a tvořily základ české ekonomiky.
Teoreticky tedy každý občan mohl vlastnit akcie nějaké firmy, která bývala státním podnikem?
Ano, ale jen těch, které se privatizovaly touto fomou. Nebylo to tak u všech – všichni známe případ Škodovky, která šla rovnou do rukou Volkswagenu, ale z těch, které se privatizovaly cestou kuponové privatizace, mohl opravdu každý občan mít svou trošku. A většina z nich toho opravdu využila, každé z vln privatizace se účastnilo 8 milionů občanů, tedy více než 90 %. Byl to opravdu obrovský úspěch, co se týče množství zúčastněných.
Dozvuky kuponové privatizace
A tvým předmětem zájmu teď je, že dohledáváš, jestli ty akcie ještě stále existují, respektive jestli pořád ještě jsou účty, na kterých lidé mají zbytky z kuponové privatizace?
Dalo by se to tak říct. Lidé si kupony koupili u střediska cenných papírů, a to v tzv. zaknihované podobě. To znamená, že se s nimi dá elektronicky obchodovat, dají se elektronicky převádět, nejsou to takové ty papíry, které si představíme pod pojmem akcie. Co se ale stalo v roce 2010: vznikla jiná organizace, jménem Centrální depozitář cenných papírů, do které byly převedeny všechny původní účty.
Ale došlo ještě k jedné zásadní změně – nyní již nemůže každý občan přijít do zmíněného střediska a své akcie změnit, tedy je prodat. Teď musí svůj účet zařadit, a to u tzv. účastníka CDCP, což jsou většinou banky nebo investiční společnosti, a až přes něj může se svými akciemi obchodovat, manipulovat. Jenže zbylo mnoho účtů, které ještě nebyly zařazeny. V době převodu v roce 2010 jich bylo více než dva miliony. Takže obrovské množství lidí, kteří pravděpodobně zapomněli, že nějaké akcie vlastní, a o své účty se nestarají.
Teď tedy zbývá kolik účtů v nezařazené evidenci?
Poslední údaje, které jsou veřejně dostupné, jsou z března 2017, a tehdy jich bylo téměř 1,3 milionu. Část z toho jsou slovenští občané, asi 60 000 a 8 000 jsou právnické osoby, ale drtivá většina, více než 1,2 milionu, jsou české fyzické osoby, čeští občané.
Pokud si tedy třeba moji rodiče v 90. letech koupili nějaké akcie, jak teď zjistí, jestli je ještě mají nebo jestli akcie firmy, do které investovali, mají nějakou hodnotu?
Existují dva typy akcií – akcie listinné a akcie zaknihované. K listinným akciím je velmi těžké se dostat, pokud člověk nemá žádné důkazy o jejich nákupu a nepamatuje si, jaké si koupil. Ale u zknihovaných akcií existuje velmi jednoduchý způsob, a ten se snažím zpropagovat mezi lidmi. Přímo na stránkách Centrálního depozitáře cenných papírů zadáte své rodné číslo, respektive rodné číslo předpokládaného majitele účtu, a stránka vám sama řekne, jestli účet existuje, nebo ne.
Když zjistím, že účet existuje, dozvím se rovnou, i kolik akcií vlastním a s jakou hodnotou?
Bohužel ne, není to tak jednoduché, a to proto, že by jiní lidé než vlastník mohli zjistit citlivé údaje a tak vlastníka okrádat. Proto se dá zjistit jenom to, že účet vlastníte. Potom vlastník, či na plnou moc kdokoli jiný, musí zajít za účastníkem CDCP, kterým, jak jsem řekl, může být třeba banka, a tam si účet rovnou zařadí. Tahle služba je většinou bezplatná.
Krom toho může požádat o výpis ze svého nezařazeného majetkového účtu, což stojí v řádech desítek, maximálně nižších stovek korun, a na tom výpise zjistí, jaké akcie má a kolik jich je. Nezjistí hodnotu, ale v případě, že je akcie tzv. kótovaná, tedy obchodovaná na burze, není složité se té hodnoty dopídit. V opačném případě (pokud akcie kótovaná není) se dá její cena pouze odhadnout z účetní hodnoty, ale tam už je to složitější.
„Přijde mi nefér, že většinoví akcionáři obírají ty, kteří mají méně“
To, co jsi teď popsal, jsou dost specifické věci. Když se člověk snaží dohledat nějaké články na toto téma, narazí na dva roky starou zmínku v článku ČT, poté na data z IN-SEVERu a na tvůj článek, který vyšel před týdnem (Dozvuky kuponové privatizace aneb majetek, na který se zapomnělo,již od středy bude obsahovat i tabulku hodnotných a nehodnotných akcii, pozn. red.). Informací o této problematice tedy příliš není – jak ses k ní dostal?
Já jsem blázen do akcií od malička (smích). Dělám si legraci. Myslím, že když mi bylo asi třináct, zjistil jsem, že moje rodina přišla řádově o 130 tisíc právě tím, že se o své akcie nestarala. Díky tomu jsem se pak dopátral toho, o jak velký problém jde. Také se poslední dobou zabývám státním majetkem, hlavně dohledáváním ztraceného státního majetku, a tak jsem si řekl, že udělám jakousi studii finančního majetku státu, protože stát stále ještě neví, co vlastní. Je to děsivé, ale bohužel to tak je. V rámci tohoto pátrání jsem narazil na případ tak obrovského počtu nezařazených majetkových účtů, kterých je mnohem více, než jsem původně čekal, že jsem se na to zaměřil.
Účty nevlastní jenom fyzické osoby, ale i osoby právnické. Stát tedy má nějaký majetek v akciích a neřeší to?
Ano. Tady bych rád poděkoval Michalu Bláhovi z Hlídače státu (server kontrolující veřejné smlouvy, čerpání veřejných rozpočtů apod., pozn. red.), který, když jsem se mu ozval, byl velice ochotný mi pomoci. Využil mého zjištění, že existují nějaké právnické osoby, které o svých akciích neví, a faktu, že za kuponové privatizace část majetku dostávaly obce automaticky a zadarmo. Prohnali jsme proto stránku CDCP skrze databázi Hlídače státu, kde jsou zapsány všechny veřejné instituce a všechna města, a výsledek nás velice překvapil. Ukázalo se, že účtů vlastněných právnickými osobami je 1336. To nás vyděsilo. V účetní hodnotě to znamená desítky milionů korun.
V naší republice je tedy několik obcí, které vlastní miliony korun na účtech nezařazených v majetkové evidenci a neví o tom?
S velkou pravděpodobností ano. Mohlo se stát, že o tom ví, ale daná akcie je bezcenná, takže to nikdo nechtěl řešit, ale předpokládám, že akcie přinejmenším části z oněch 1400 organizací pořád hodnotu mít budou, a to velkou. K tomu bych rád dodal, že od roku 2001, kdy postupně začalo vytěsňování akcionářů, si akcionáři nevyzvedli majetek v hodnotě 4, 7 miliard korun, který jim náleží. Je bohužel pravděpodobné, že část z těchto veřejných peněz už je nenávratně ztracena.
Zmínil jsi, že účtů je mnoho, ale některé jsou bezcenné.
Celkem 373 z oněch firem je aktivních, takže jejich akcie určitě nějakou hodnotu mají, 137 je v likvidaci, u těch nějaká hodnota být může, ale nemusí, 169 jich je v úpadku, takže je vysoká šance, že jejich akcie jsou bezcenné, a několik desítek firem je mrtvých, což znamená, že nejsou nijak aktivní a jsou postupně likvidovány. O jejich likvidaci pak rozhodne soud, ale nějaký majetek v nich může ještě zbýt.
Tvůj projekt mimo jiné zahrnuje i to, že jsi napsalzmíněný článek pro Hlídač státu. Jakou čekáš odezvu nebo jaká byla tvoje motivace ho napsat?
Moje motivace je, že nechci znovu zažít to, co se stalo mé rodině, a také mi připadá hrozně nefér, že většinoví akcionáři, obvykle milionáři, obírají lidi, kteří mají výrazně méně než oni a kteří si kdysi dávno něco koupili a zapomněli na to.
No jestli myslím, že budu mít nějaký dopad nebo úspěch. Mohu říci jen to, že jsem nedávno byl na pobočce jedné nejmenované banky, která akcie řeší a paní u přepážky mi řekla, že toho dne se asi zdesetinásobilo množství lidí, kteří za ní přišli s tím, že chtějí zařadit svůj účet, že to bylo absolutně nezvyklé. A to se stalo asi dva dny po tom, co jsem článek zveřejnil. To samozřejmě nemusí znamenat, že to mělo úplné spojení, ale rád si říkám, že ano.
Mrtvé pozemky
Krom toho, že ses pustil do rozkrývání mrtvých akcií, provádíš také druhou ve své podstatě čirou altruistickou činnost – dobrovolně zkoumáš zbytky majetku státu v katastru nemovitostí.
Ano, to je relativně zajímavá a mezi většinovou populací neznámá věc, že existuje obrovské množství pozemků, které jsou špatně zapsány – často jsou připsány majiteli, který už dávno nežije. Drtivá většina z nich jsou fyzické osoby. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který to má na starosti, se snaží dohledat potomky těchto osob.
Jsou tam i vyloženě zajímavé případy. Jednou jsme dohledávali osoby žijící v Austrálii, potomky emigrantů z roku 1948. Jiný, pro mě nejvíc fascinující, byl případ pozemku patřícího nějakému pasáčkovi ovcí, který se narodil v roce 1848, a ten pozemek mu byl ještě nedávno připsán.
Valná většina chyb vznikla po komunistickém převratu, po únoru 1948. Jeden z plánů komunistické strany bylo zrušit katastr nemovitostí: ten tedy v padesátých letech vůbec nefungoval a pomalu začal znovu fungovat v letech šedesátých, takže chyby, které vznikly v 50. letech, jsou do velké míry nedohledatelné, a právě ty působí největší množství „překlepů“ v katastru.
Ale máme tam i výrazně starší problémy. Teď zrovna sám dohledávám jednu prvorepublikovou firmu. Někde u Jičína totiž byl pozemek zapsaný na Nadace Ferdinanda II. pro výchovu šlechtických dítek. Ten se tuším nedávno dohledal a v databázi už není, ale ty pozemky, respektive jejich majitele, je třeba dohledat do roku 2024, až potom všechny pozemky zapsané s chybou připadnou státu.
Kolik je v katastru celkem chybně zapsaných nemovitostí?
Přibliýně 210 000 nemovitostí a týká se to 1200 právnických osob, s tím že tak půlka z toho jsou čistě státní právnické osoby a zbytek z toho jsou církevní organizace nebo různé nadace. Zbytek samozřejmě připadá na osoby fyzické.
A k této „kratochvíli“ ses taky dostal jen tak náhodou?
Víceméně zase přes rodinu. Na moje prapraprarodiče je zapsaný pozemek kousek od mého bydliště, a tak jsem požádal ÚZSVM o pomoc a oni byli velmi ochotní. A já jsem si pak řekl, že je to vlastně docela zajímavé a že by mě to mohlo bavit, pomoci dohledat a vrátit státu majetek, který je jeho. Poslal jsem email s žádostí o stáž na plzeňský odbor ÚZSVM a ředitel mi během dvou dní odpověděl. Byl velice milý a okamžitě se mi snažil pomoct.
„Děsí mě přesvědčení, že úřady jsou špatné a nikdo tam nic nedělá“
Nikdy ses nesetkal s ničím podobným jakoJakub Čech, mladý aktivista z Prostějova, kterého úřady kvůli jeho rýpání příliš v lásce nemají?
Chápu, že se lidé někdy dostávají do konfliktu s úřady, ale vzhledem k tomu, že já pracuji vlastně v jejich zájmu, nikdy jsem neměl potíže. Jakub Čech dělá věci, které se některým lidem nelíbí, kdežto já vlastně dělám práci za ten úřad.
Děláš to všechno dobrovolně bez jakéhokoli nároku na odměnu, kolik jsi tím už strávil hodin?
Uffff, desítky, určitě desítky. Už jsem dohledal prakticky všechny organizace v plzeňském kraji, které se daly dohledat jednoduše, a teď mi tam zbývají ty, u kterých popravdě zatím netuším, jak je dohledám.
Tam se jedná i o poměrně bizarní případy a staré právnické i fyzické osoby, respektive často již osoby zesnulé a firmy dávno zaniklé. Jak je dohledáváš?
Jednou se mi stalo, že mi nedokázali pomoci ani na archivu krajského soudu v Plzni, protože potřebné dokumenty shořely. Většinou mi ale pomáhají právě v archivech a v jednom případě jsem se obracel na pamětníky a svědky. Šlo o organizaci, která vznikla někdy ve 20. letech, a my teď dohledáváme, jestli má připadnout státu, nebo ne. Jde tam o nějaké lesní majetky v řádu milionů korun.
V některých případech postupuješ i podle starých právních zákonů.
To se děje v případě fyzických osob. Když se řeší dědictví, řídí se soud dědickým řádem z roku, kdy daná osoba zemřela. Moje vlastní rodina bude v případě jednoho dědického řízení fungovat podle Císařského občanského zákoníku.
„Dobrovolnictvím vracím, co jsem dostal“
Ještě zpátky k dobrovolničení. Ty studuješ ve Skotsku, v Glasgow, kde jsou životní náklady mírně vyšší, než by byly v Čechách, i když studentský život je drahý obecně. Přesto sis místo brigády vybral neplacenou práci, která se navíc děje de facto v Čechách. Kde bereš motivaci a elán pro všechny své aktivity?
Já věřím, že za to, že jsem se dostal do Glasgow a že tu jsem spokojený, vděčím částečně tomu, jak mi pomáhali moji učitelé na střední škole v Čechách a jak Česká republika funguje. Ačkoli to většině lidí tak nepřipadá, Česká republika je skvělá země, která se má kam posunout, a já věřím, že to bude lepší, a zkusím udělat všechno proto, abych tomu i svou troškou pomohl. Moje rodina je vysokoškolsky vzdělaná a má snahu a možnost mi se studiem pomoct ve finančních záležitostech, ale já vím, že u hůře situovaných rodin to tak není, že spousta lidí nemá možnosti, jaké mám já. A tak věřím, že když budu pomáhat státu, aby lépe fungoval nebo abychom vyřešili zapomenuté finance, bude se to pak moct využít na věci či programy které by mohly pomoci třeba studentům.
Proč jsi vlastně odešel studovat z Čech?
Plánuji se vrátit, ale zrovna ten obor, který studuji, což jsou Central and Eastern European Studies, mi dává možnost podívat se na problematiku našeho regionu z jiné perspektivy. Třeba budu díky tomu objektivnější.
A jaký mají na naši zemi profesoři pohled? Nepřijde jim, že v tom máme humbuk, když se zmíníš o svých aktivitách?
Takový humbuk má skoro každá země, u nás je to jenom o něco horší, ale je pravda, že každá postkomunistická země má v této oblasti velké problémy. Moje univerzita mě ale podporuje, dokonce onu stáž na ÚZSVM mi posvětila.
Nějaký bizarní pohled na Čechy jsi zažil? Musel jsi někdy vysvětlovat „ano, to se v Čechách opravdu děje“?
No zrovna u kuponové privatizace, když jsme brali, jakým způsobem docházelo k ekonomické transformaci v regionu, a vysvětloval jsem případ Harvardského průmyslového holdingu. To nikdo nechápal.
Můžeš ho objasnit?
Jde o to, že Viktor Kožený a Boris Vostrý dokázali přesvědčit stovky tisíc lidí, že když jim dají peníze, budou mít obrovskou návratnost. Dopadlo to tak, že tito lidé udělali obrovské finanční machinace v době, kdy naše zákony nebyly úplně ideální, vytahali podle oficiálních zpráv ČNB ze systému několik miliard korun a převedli je na Bahamy. Takže teď je Kožený na Bahamách a Vostrý pravděpodobně v Belize, v zemích, se kterými ČR nemá smlouvu o vydávání.
