Povinná literatura: Odsuzují češtináři svůj předmět k roli zatuchlé mrtvoly?

Zdroj: Ludwig-Maximilians-Universitaet in Munich

Filosofický sál, Strahovská knihovna
Teologický sál, Strahovská knihovna
Filosofický sál, Strahovská knihovna
knihovna
Česko není pouze pivní či hokejovou velmocí, ale i velmocí knihoven
8
Fotogalerie

Stačí k maturitě, když si žáci na amatérských webech prohlédnou obsah stovky knih? Nebo od nich máme chtít i vlastní analýzu a postřehy? Co by se mělo ve výuce literatury změnit?

„Přinutit“ studenty číst a milovat literaturu je v dnešním světě Facebooku, chytrých telefonů a počítačových her čím dál obtížnější. Na středních školách úvod do světa knih obstarávají seznamy povinné četby, které letos CERMAT, mající na starost zajištění českých státních maturit, doplnil ještě o jeden list. Ten obsahuje 120 autorů a děl, jež se mohou objevit v didaktických testech z českého jazyka.

Nový seznam, který leckdo odsoudil, získal ovšem u středoškolských učitelů zastání. Nebudou se muset obávat – nebo se jim to tak alespoň předkládá – opakování trapasu s Jidášem Iškariotským z loňského roku. Seznam jim zkrátka garantuje, že pokud svým studentům „nahustí“ všechna tato díla do hlavy, u testů nebudou žádné stížnosti a vyhnou se takovým protestům jako loni. Kantoři jsou spokojeni a studenti budou nejspíš také. Musíme se ovšem ptát, jestli se má dále ustupovat lenosti obou skupin, nebo se máme pokusit s tím něco dělat. Zdá se mi, že zveřejnění nového seznamu je ze strany CERMATU alibismus, jako kdyby společnost říkala: „Dobře, nemusíme nikoho nutit číst, jen ať si napíšou didaktické testy a je kolem toho co nejmenší rozruch.“

Místo toho, abychom učili studenty lásce k literatuře, jim teď předkládáme kánon děl, která si pro úspěšnou maturitu nebudou muset ani projít. Stačí, když si zjistí základní informace jako hlavní postavy a stručný děj na internetu. Žádné rozbory, pochopení díla nebo srovnání s dalšími knihami nebudou potřebovat.

Literaturu vtiskneme do 120 položek. Věřím, že seznam obsahuje kvalitní díla. Jsou ale knihy dnes jediným médiem, které přináší literární příběhy? Mnozí učitelé češtiny, často ti sami o sobě přesvědčení, nejenže nedokáží k výuce využít moderní technologie, periodika ani třeba internetové deníky, ale dokonce ani film. Jako by měli pocit, že pohyblivé obrázky zabíjejí knížky. Myslím, že je tomu přesně naopak. Jsou literaturou přenesenou na filmové plátno.

V zahraničí mají systém

V porovnání s některými evropskými zeměmi – z nichž většina má systém výuky literatury, kterého se drží po celou školní docházku – vypadá Česká republika jako chudá příbuzná. Švédská odnož Eurydice unit, sledující kvalitu vzdělání, si v roce 2006 nechala vypracovat zprávu, díky níž se můžeme podívat na srovnání výuky literatury a kánonů povinné četby v 17 zemích. Mnohým z nich jsou vyčleněny celé stránky, zatímco u Česka ve zprávě jen stručně stojí: „Učitelé rozhodnou, které knihy jsou pro studenty vhodné“. Od publikování zprávy uplynulo víc než 9 let a zatím se u nás nic nezměnilo.

Zatímco v sylabech středoškolských učitelů z Velké Británie, Francie nebo Spojených států jsou podrobné a přehledné plány četby na každý rok (obsahují i periodika!), v těch českých začínáme i pokračujeme čtenářskými deníky. To by se sice mohlo zdát systémové – jenže já se ještě nikdy nesetkal s žákem nebo studentem, který by si ho vedl skutečně poctivě a neopisoval z www.ctenarskydenik.cz, kde studenti sdílí svoje mnohdy nedůsledné zápisy.

Systém, na který jsem narazil například u britských učitelů, je přitom jednoduchý. Každý student má během roku přečíst určité množství literatury (např. 4 odborné články, 4 beletrické knihy, 2 sbírky poezie), přičemž náročnost literatury se postupně každé pololetí zvyšuje. Následuje příprava prezentace nebo rétorického cvičení a diskuze celé třídy.

Na britském systému je také zajímavé časté propojení knih a filmů. Každý žák zkonzumuje obě díla a společně si třída filmy, jejichž scénář byl inspirován knihou, probere. Následuje analýza, porovnání a mluvní cvičení před třídou, kde dítě ukáže, které pasáže se mu líbily více v knížce a které ve filmu. V tuzemsku k něčemu podobnému slouží semináře z českého jazyka, ty jsou ale pro zájemce. Domnívám se, že rozbor knih a filmů by se měl stát součástí i „normálních“ hodin, aby o to ostatní studenti nebyli ochuzeni. Podotýkám, že když mluvím o seminářích literatury, jsou to moje zkušenosti – a nevím, jak kurzy literatury probíhají na jiných školách.

Na mnoha zahraničních středních školách je také čtení propojeno s psaním. Například každý půlrok mají studenti vypracovat jednu esej na zadanou knihu. Něco podobného fungovalo i na mé škole: na druhém stupni osmiletého gymnázia jsme ovšem napsali maximálně jeden podobný článek.

Volejme „hoří“, třeba literaturu někdo zachrání

V konečném důsledku tedy nejde o kánony, ale o výuku literatury jako celek. Dostali jsme se do fáze, kdy maturantům stačí k úspěšnému splnění finální zkoušky přečíst stručné info o knížce a tu češtinu už nejhůř na tu čtyřku doklepou. Myslím, že v případě literatury snad byla i původní školní maturita lepší, když se studenti museli „nadrtit“ alespoň literární historii a zkouška trvala 20 minut. Dnešní desetiminutové zkoušení u pracovních listů (vytáhl jsem si Pána prstenů) považuji za parodii na „zkoušku dospělosti“ z českého jazyka.

„Trefně to komentoval na nedávné debatě o literárním kánonu jeden kolega, když poznamenal, že češtinářům se může velmi snadno stát to, co se stalo učitelům matematiky. Pokud budou trvat na nezměněné konzervativní podobě svého předmětu a jeho výuky, bude napětí mezi ním a reálnými preferencemi studentů narůstat. Výsledkem je, že jsme světovými šampióny v nenávisti k matematice a od toho se odvíjejí i nízké kompetence velké části studentů. A průvodní jev tohoto procesu? Matematika přestala být u maturity povinná. Postupně se z ní stává specializovaná znalost jen pro někoho, byť na ní stojí základy evropské civilizace a i v praktickém životě je to velmi užitečná znalost. Může něco takového hrozit i literatuře? Onen kolega soudí, že ano. Pokud se bude její pojetí a výuka i nadále stále více míjet s realitou společnosti a života studentů, může být za pár let u maturity povinná jen angličtina,“ komentuje výuku literatury a maturitu z ní Tomáš Feřtek.

Myslím, že problém středoškolských učitelů češtiny je hlavně ten, že sebe a svůj předmět považují za jakési nedotknutelné božstvo. Neumí literaturu učit jinak, protože nechtějí. Se současným systémem jsou spokojení a nechtějí ho měnit. Musím se ptát: co by dělal náš češtinář, kdyby musel do výuky zapojit i něco jiného než svůj notýsek, který pamatoval ještě Gustáva Husáka? Kdyby musel na počítači pustit prezentaci? Jenže pokud se učitelé českého jazyka nechtějí zlepšovat a nechtějí jít s dobou, potom sami odsuzují svůj předmět k roli zatuchlé mrtvoly. S takovým přístupem by byl nudný i Stieg Larsson.

Stará literatura studenty odrazuje

Podle vedoucí katedry české literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy Dagmar Mocné je otázkou, zda by měly seznamy četby vůbec existovat. „Je to vždy záležitost diskuse. Já se domnívám, že by existovat měly. Otázkou je, jací autoři by v nich měli být,“ řekla pedagožka TST s tím, že to, jaké autory školství na seznam četby zařadí, by se mělo odvíjet od koncepce celé výuky literatury na střední škole a jejích cílů. Docent Jiří Poláček z Katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity považuje seznam děl z dílny CERMAT za vyhovující. „Chybí tam ale literatura 20. století,“ upozorňuje.

Za významnou považuje literaturu posledních staletí i Mocná. Katedra se podle ní soustředila na významné posílení literatury 20. a 21. století a navýšení výuky světové literatury, zejména té moderní. „Zjistili jsme, že přílišný důraz na starší vývojová období studenty odrazuje, ztrácejí motivaci k četbě. Jakmile se tak stane, zmizí základní předpoklad k jejich úspěšnému vzdělávání.“ Její katedra nedávno revidovala svůj studijní plán a seznamy literatury. V úvahu přitom brala i názory studentů. Myslím, že podobně by se měli zachovat také CERMAT a kantoři na středních školách.

Podle Poláčka by střední školy neměly tolik ustupovat od literární historie. U studentů, kteří přichází na jeho katedru, jsou znalosti v tomto směru velmi neuspokojivé. „Na druhé straně je třeba do budoucna zvažovat, zda vzhledem k místu literatury ve společnosti, kdy ustupuje z dřívějších pozic, paradoxně spolu s nepřehlednou nadprodukcí knih, se její výuka neomezí a nebude se učit spolu s dějinami divadla, výtvarného umění či filmu,“ přemítá Poláček. „Za velký současný problém považuji malou propojenost češtinářů a světa literární vědy, ale třeba i kulturních periodik,“ dodává Poláček.

Literatura podle Mocné vždy „žila zejména ve svých současných podobách“. Poznávání literatury by nemělo spočívat výhradně na literární výuce a to ani přesto, že studenti by měli znát svou kulturní minulost. „Základním cílem výuky literatury na všech stupních škol je podle našeho názoru výchova poučeného a kultivovaného čtenáře s důrazem nikoli na kvantitu, nýbrž na kvalitu,“ tvrdí Mocná, která je jedním z největších specialistů na výuku literatury v tuzemsku. Střední školy se podle ní příliš věnují literárně-historické výuce a opomíjí teorii literatury. „To je stav dlouhodobě neudržitelný,“ podotýká pedagožka.

Co s ní?

Myslím, že bez změny celého systému se úroveň středoškolské výuky literatury nezlepší. Modlím se za každého čtenáře, kterého tak trochu uráží, když mu CERMAT předkládá maturitu jak na stříbrném podnose.

„Jen vyvázání se pocitu, že střední škola je nalejvárna, a postupné zlepšování vzdělávacího systému nám umožní orientovat se modernějším směrem. Pak můžeme do kánonu přidat takřka cokoli z moderní literatury,“ říká předseda České středoškolské unie Štěpán Kment.

Souhlasím s ním – a doufám, že do té doby literatury nepřejde do „režimu spánku“. Ze středoškolských hodin češtiny si pamatuji výborného kantora – taky všechny knížky, které mi doporučil a já se do nich s chutí pustil.