Report ze studijního pobytu v Kanadě: školení o sexuálním obtěžování, hokej a šamanský uvítací ceremoniál | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Report ze studijního pobytu v Kanadě: školení o sexuálním obtěžování, hokej a šamanský uvítací ceremoniál

Anna Kalašnikovová

S prvotní úvahou, že do Kanady bych se sotva podívala jako běžný turista, natož abych měla příležitost v ní několik měsíců žít a studovat, jsem se počátkem loňského srpna vydala v rámci meziuniverzitních výměnných dohod Univerzity Karlovy do hlavního města kanadského Québecu, Montréalu, a to na jednu z nejstarších univerzit v Kanadě – McGill University. Lákalo mě jak bilingvní anglo-francouzské prostředí města a univerzity, tak možnost zkusit si vysokoškolské studium v Severní Americe. Kromě toho, že jsem tam nasbírala nespočet osobních i studijních zážitků a zkušeností, jaké pobyty typu Erasmus obvykle přinášejí, zamilovala jsem se do Kanady jako do otevřené země plné těch nejmilejších lidí, kam se doufám někdy brzy opět podívám.

Dvoumilionový Montréal byl ještě v 60. letech 20. století největší kanadskou metropolí. Poté ho sice předběhlo ekonomicky raketově rostoucí Toronto, zato se ale pravidelně umisťuje vysoko v žebříčcích nejpříjemnějších míst k životu v Severní Americe. Zatímco značně amerikanizované Toronto je centrum kanadského businessu, Montréal zůstává centrem kulturním, městem ve znamení „joie de vivre“. Své francouzské kořeny nezapře a je na ně patřičně hrdé. Montréal je vskutku krásné, čisté a bezpečné město, což, obzvláště co se druhého a třetího přívlastku týče, nebývá v Severní Americe vždy zvykem. Leží na obrovském ostrově mezi dvěma řekami a jezerem a tvoří ho mix různorodých čtvrtí. Mezi nimi je mimo jiné přístavní historický Old Town, britský vilový Westmount, bohémské frankofonní Plateau, Little Italy i Chinatown a v neposlední řadě také klasický severoamerický downtown plný výškových budov. V jeho centru leží rozlehlý kampus McGill University. 

Už na první pohled vykazuje studium na McGillu oproti vysokoškolskému studiu v České republice klíčové odlišnosti. Těmi jsou velmi drahé školné a bilingvní studijní program, ve kterém studenti absolvují povinně předměty v angličtině i francouzštině. Na právnické fakultě, kam jsem jela já, se navíc studenti učí najednou dva systémy práva: prvně právo „kontinentální“, jež platí v Québecu a je historicky vybojovanou výsadou původních francouzských osadníků, a dále „common law“, jež platí v ostatních anglofonních kanadských provinciích. Jak je typické pro studium práv v Severní Americe, předpokladem pro nástup na právnickou fakultu je již absolvovaný bakalářský obor, a to jakéhokoliv zaměření. V prvním ročníku se tak běžně setkávají vystudovaní studenti politologie, organické chemie, fyziky nebo třeba anglické literatury.

Pro mě osobně velice zajímavou přidanou hodnotou pobytu bylo, že jsem během semestru měla možnost blíže nahlédnout do toho, jaká moderní společenská témata v liberální Kanadě a v prostředí severoamerických kampusů rezonují a jakým způsobem. Šlo především o sexuální obtěžování, práva menšin (obzvláště původních obyvatel) a problematiku duševního zdraví vysokoškolských studentů.

To, že sexuální obtěžování bude velkým tématem, jsem si uvědomila již během prvních dní na univerzitě. Už během welcome weeku se studenti účastnili několika školení o sexuálním obtěžování. Jejich primárním cílem bylo rozšířit povědomí o tom, co to vůbec je a jak se proti němu účelně bránit. Učitelé pak v rámci univerzitní politiky na prvních hodinách promluvili ke studentům o jejich právech v případech sexuálního obtěžování. Hlavním účelem bylo poukázat na to, že univerzita bere tuto záležitost vážně a že se studenti nemusí bát obrátit se v případě problému na dané kontaktní osoby. 

Anita Hill – oběť sexuálního obtěžování, které nikdo nevěřil

Na začátku welcome weeku, známého pro své divoké párty, jsme taktéž obdrželi uvítací balíček, který mimo jiné obsahoval prezervativy a lubrikační gel. Během celého školního roku navíc fungovala noční studentská autoslužba, kterou si mohl student v noci kdykoliv zavolat, pokud se necítil bezpečně, a která ho zdarma odvezla domů. Na jednu stranu se to vše zdá poněkud přehnané, na druhou stranu musí univerzita reagovat pružně na témata a požadavky, se kterými přicházejí studenti. Díky tomu, že za své studium škole platí, se k ní nacházejí v trochu jiném, více klientském vztahu a svá práva hlasitě prosazují. 

Další kontroverze, která hýbala (nejen) univerzitou, byl spor o změnu či zachování názvu univerzitního atletického týmu „McGill Redmen“. Redmen je v dnešní době chápáno jako hanlivé označení původních „indiánských“ obyvatel. Situace je poměrně komplikovaná. Byť je shoda v tom, že název má původ ve 20. letech 20. století, kdy byl odvozen od červené barvy dresů týmu, v 50. a 80. letech už tým často používal „indiánskou“ symboliku a často byl přezdíván právě „McGill Indians“. O to je citlivější, že kampus McGill University leží na kmenové půdě, kterou po staletí obývali původní obyvatelé. Tuto půdu a pozemky věnoval univerzitě James McGill, bohatý obchodník s kožešinami a vlastník otroků. Univerzita si toto uvědomuje a snaží se původním obyvatelům vzdávat hold mimo jiné tím, že jsou například již tradičně zváni na první den školního roku. Jeden z představitelů původního kmene při té příležitosti provádí svého druhu šamanský uvítací ceremoniál pro studenty nastupující do prvního ročníku.

A v neposlední řadě se děkan fakulty v úvodním projevu pro první ročník dlouze věnoval problematice duševního zdraví studentů. To byl v porovnání s českým univerzitním prostředím celkem úkaz. Tuším, že na Univerzitě Karlově sice máme nějaké psychologické služby, ale většina studentů o jejich existenci nemá ani zdání. Já sama si za více než čtyři roky studia nevybavuji situaci, kdy by s námi toto téma kdokoliv z univerzity řešil. Naopak není neobvyklé se setkat s tím přístupem, který tento problém značně relativizuje až zesměšňuje. Přitom snad každý má v okolí někoho, komu kvůli značnému tlaku a stresu během studia vznikají nebo se zhoršují nemalé psychické problémy. Tématu duševního zdraví na VŠ se v článku The Student Times věnovala Sára Matušová.

A tlak a stres na McGillu může vznikat značný. Třída je známkovaná dle křivky vyjadřující úspěšnost celé třídy, což znamená, že nejste hodnoceni čistě dle vašeho individuálního výsledku zkoušky, ale teprve dle vašeho výsledku v porovnání s výsledky vašich spolužáků. Tedy i pokud získáte z testu 97 % bodů, ale zbytek třídy dostane 99 % bodů, dostanete v porovnání s nimi o dost horší známku. Ve zkratce – čím více se bude dařit vašim spolužákům, tím méně vám. V důsledku toho vzniká poněkud soutěživá atmosféra. České vysokoškolské prostředí je naopak poměrně altruistické, spolužáci si vzájemně dost radí a pomáhají a bez mrknutí okna například sdílí se svým ročníkem vypracované zkouškové otázky, nad kterými strávili i několik týdnů. Zato tady převažuje individualistický přístup, kdy si každý pracuje na svém. Aby to neznělo tak drsně, tak je dobré říct, že díky známkovací křivce dostanete většinou známku B a například na rozdělení vypracování výtahů soudních rozhodnutí se se spolužáky snadno dohodnete. Nikdo vám však zadarmo nic nedá, tím spíš, pokud nejste kamarádi nebo se lépe neznáte. Známky jsou navíc pro budoucí zaměstnavatele, na rozdíl od Česka, dosti zásadní a studenti si tak na nich musí dát záležet.

V porovnání se studiem v Česku je pak po studentech vyžadován několikanásobný objem práce během semestru. Schválně jsem si zapsala jeden mezinárodněprávní předmět, který jsem již absolvovala na své domovské fakultě. U nás je považován za jeden z nejlehčích povinných předmětů. Studentům stačí se štěstím i na jedničku 3 dny učení vypracovaných zkouškových otázek o rozsahu šestnácti stran. Oproti tomu na McGillu se konal seminář 2× týdně, na každou hodinu byla zadána povinná četba základního materiálu o délce několika desítek stran a během semestru jsme museli vypracovat 2 seminární práce, přičemž jedné člověk věnoval několik dní čistého času. Předmět byl završen závěrečnou zkouškou, kterou jsme si sice mohli stáhnout a vypracovat doma, ale na kterou jsme během semestru museli přečíst 50 soudních rozhodnutí a která trvala 6 hodin, během nichž se člověk sotva stihl rychle nasvačit, natož si něco dodatečně nastudovat a po jejímž skončení jsem si říkala, zda jsem po tom všem ten předmět vůbec udělala. 

Sára Matůšová: Titul za duševní zdraví?

Ze studentů, kteří byli na McGillu jako já na studijním výměnném pobytu, jsem byla jediná studentka ze střední a východní Evropy. Naopak bylo mezi námi mnoho Skandinávců a Nizozemců a taky Britů a Francouzů, u kterých je to logické jak kvůli velikosti populace, tak u Francouzů i kulturní spřízněnosti s Québecem. Co mne zaujalo právě na studentech ze Skandinávie a Nizozemska, byla jejich naprosto perfektní angličtina, i když nikdo z nich v cizině nežil a všichni navštěvovali veřejné školství. V tom okamžiku jsem si poprvé uvědomila, jak jsou v tomto čeští studenti znevýhodnění. Schopní naučit se skvěle anglicky jsou úplně stejně, ale oproti studentům z těchto zemí musí sami od sebe vyvinout mnohonásobně větší vůli a úsilí. A na jazykových znalostech pak často záleží i chuť vydat se do světa, získat zahraniční zkušenosti a neméně také vlastní sebevědomí jak ve studiu či práci, tak i v mezilidské komunikaci. 

Co mají Češi a Kanaďani společného, tak to je láska k outdoorovým aktivitám a hokeji. Tu první umožňuje praktikovat univerzitní Outdoor Club. Ten organizuje několikadenní výlety do přírody, kdy se chodí na tůry, kempuje, jezdí na kánoích nebo raftech a v zimě zase lyžuje nebo běžkuje. Navíc půjčuje svým členům veškeré nutné vybavení jako stan, karimatku nebo loď. Klub dokonce vlastní chatu v divočině, kterou si jeho členové mohou za menší poplatek pronajmout. No a hokej, ten je všudypřítomný. Pokud řeknu, že 50 % mužské populace nosí v Montréalu merchandisové oblečení místního NHL teamu Montreal Canadiens, tak to možná ještě podceňuji. Navštívit zápas NHL na stadionu Canadiens v centru města je i pro nefanoušky hokeje díky tamní atmosféře životní zážitek.

A k čemu to vše bylo dobré? Během jednoho semestru jsem zažila kanadské horké léto, barevný podzim a mrazivou zasněženou zimu. Mohla jsem cestovat a podívat se do Toronta, Ottawy, Quebéc City, New Yorku a národních parků a měla jsem šanci studovat na jedné ze skvělých zahraničních univerzit. Získala jsem jedinečnou možnost odjet na půl roku na druhý konec světa, dát si pauzu a zažít změnu od domova, školy a práce v Česku, a to navíc za studentské stipendium, které mi na to značně přispělo. Všemi deseti doporučuji jet na Erasmus nebo výměnný pobyt také. Vždyť při letošním výročí 30 let od sametové revoluce by byl hřích nevyužít podobnou příležitost, o které se našim rodičům ani nesnilo!

Autor: Anna Kalašnikovová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!