Když se řekne bezdomovec, většina lidí si nejspíš představí opilého, zarostlého a špinavého muže povalujícího se na lavičce, kterému se raději vyhnou. Lidé, kteří ztratili stálou střechu nad hlavou, tak ale vypadat nemusí. A nejsou to jen muži.
O ženském bezdomovectví se běžně nemluví, protože není moc vidět — je skryté, ženy se na ulici tolik nevyskytují, často o sebe pečují a dávají si záležet, aby na nich ztráta bydlení nebyla znát. Podle odhadů Ministerstva práce a sociálních věcí se přitom bezdomovectví týká více jak 16 tisíc žen, tedy přibližně 23 % všech nebydlících osob.
Není bezdomovec jako bezdomovec
Důvodů, proč se o ženském bezdomovectví bavit jako o samostatném tématu, je celá řada. Počínaje faktem, že rozdíly mezi ženami a muži na ulici v mnoha ohledech jen zrcadlí nerovnosti, jaké panují v celé společnosti. Jak upozornil například výzkum Jitky Kolářové a Elišky Lindovské, kromě toho, že jsou ženy na ulici takřka neviditelné, zažívají také častěji různé formy násilí, stigmatizaci nebo se rovnou stávají předmětem obchodování, ať už k prostituci nebo jiné práci.
„Ženy jsou oproti mužům na ulici a priori zranitelnější a mají také své specifické potřeby,” vysvětluje Denisa Cháberová, vedoucí Komunitního centra Žitná. Právě to je jedno z mála center zaměřených primárně na sociálně vyloučené ženy, kterým se snaží pomoci začlenit se zpět do společnosti. „Muži představují pro ženy bez domova leckdy ohrožující element. Mnoho žen, které spí doslova venku, jsou pod určitou ‚nadvládou muže’, proto je pro ně potřeba vytvořit bezpečný prostor. Naše komunitní centrum ale pracuje i s muži, a to právě proto, aby si na ně ženy zpátky zvykaly,” dodává.
S pomocí ženám se zkušeností s bezdomovectvím začala před několika lety také organizace Jako doma, která vede vlastní komunitní centrum a Jídelnu Kuchařek bez domova. Podle ředitelky Jako doma Lenky Vrbové na ženy, hlavně pak samoživitelky a seniorky, doléhají důsledky chudoby více, a je proto potřeba se jim věnovat zvlášť. K podobnému závěru nakonec dospělo i samotné Ministerstvo práce a sociálních věcí, které se rozhodlo rozdíly mezi muži a ženami v otázce bezdomovectví sledovat.
Dluhy, domácí násilí, nezaměstnanost
„Člověk přijde, něco udělá a nedostane zaplaceno. To je tady docela běžný. Co má dělat? S nájmem pak nikdo nečeká – máš, nemáš, zaplať, nebo běž. Když jeden zestárne, přijde o práci a přidaj se nějaký zdravotní problémy, je na ulici hned,” vypráví za všechny Standa, jeden z mužských klientů komunitního centra v Žitné. Příčin, které k bezdomovectví vedou, je samozřejmě několik a u každého člověka se trochu liší. Kromě stáří nebo nemoci, kvůli kterým lidé z nízko kvalifikovaných oborů mnohdy o práci přicházejí, se ovšem v rozhovorech o bezdomovectví periodicky objevuje také téma zadlužení.
Právě dluhy přitom stály ve zmíněném průzkumu MPSV celorepublikově na prvním místě v žebříčku nejčetnějších příčin ztráty domova; v závěsu se pak držela závislost na alkoholu, nezaměstnanost nebo chybějící nízkonákladové bydlení. Zdroj bezdomovectví žen se v tomto ohledu příliš neliší – „vyšší procento pochopitelně tvoří domácí násilí, ale to se mužů týká také,“ objasňuje Adéla Černá, jedna ze sociálních pracovnic z Komunitního centra Žitná. Dodává, že si ženy častěji nesou také dluhovou zátěž svých partnerů než naopak, nebo si ji dobrovolně tvoří.
Zadlužení přitom nejen lidi do sociálního vyloučení vede, ale také je tam drží. V současném systému složitého a dlouhého procesu oddlužení si totiž lidé s legálním zaměstnáním kvůli strhávaným částkám spíš přihorší, a raději proto volí nezaměstnanost nebo šedou sféru ekonomiky, což je ovšem z ulice nevyvede.
Na ulici musí být člověk odvážný
„Nejdřív jsem bydlela v dětským domově a od šestnácti u pěstounky. Když jsem se vrátila k mámě, bydlení nějak nedopadlo, tak jsem šla na internát a do domu na půl cesty,” vypráví rozesmátá mladá baristka Nikol z Jídelny Kuchařek bez domova. Další roky strávila s mámou na ubytovnách. „Nakonec jsme se dostaly do normálního bytu, a to díky bývalý provozní tady z bistra,” pochvaluje si. Ve smíchovském bistru, které funguje s přestávkami už několik let a zaměstnává výhradně ženy v sociální tísni, by prý nejradši zůstala. Oceňuje také fakt, že jde jen o ženský kolektiv, který je podle jejích slov daleko bezpečnější než prostředí ulice.
Podobnou cestou si prošla také Linda, která v bistru pracuje za pokladnou i v kuchyni. V osmnácti se prý chtěla osamostatnit, ale „kvůli své blbosti” skončila bez domova. Bydlela proto na ubytovnách a v azylových domech, kde ale člověk může být jen omezenou dobu. „Není to vždycky lehký najít ty služby. Už se mi i párkrát stalo, že jsem musela spát venku ve spacáku. Člověk musí bejt v takový situaci trochu odvážnej a bláznivej.”
Nejdřív pes, potom pán
A jak takový život na ulici vypadá? O přátelství se prý mluvit nedá – budovat si vztahy v takovém prostředí může být riskantní. A ačkoliv většina oslovených tvrdí, že je lepší být sám, když je člověk v opravdové nouzi, spousta bezdomovkyň a bezdomovců je přátelská a ochotná poradit. Nejlépe se ale údajně lidé bez vlastního domova starají o své psy — nejen, že svým pánům můžou vydělat dobré peníze, ale jsou jim také vždy věrní a nesoudí je. Majitelé jim proto zajistí očkování i dostatek jídla a, pokud je to nutné, také peníze na operaci. Jana, jedna z klientek komunitního centra v Žitné, tak například vzpomíná na svou kamarádku, která zaplatila vážnou operaci svého psa, přestože sama neměla peníze ani na ubytovnu a spala přímo na ulici.
Ubytovna: 12 tisíc za pokoj
Navzdory zažitým představám, bezdomovectví neznamená jen spaní pod mostem jako spíš trvalou nejistotu a přesouvání se z jedné ubytovny nebo azylového domu do druhého. V Praze existuje takových služeb relativně dost — od nejrůznějších ubytoven přes Armádu spásy, noclehárny jako loď Hermes až po azylové domy. Většina lidí tak dočasnou střechu nad hlavou najde, otázkou ovšem je, za jakých podmínek.
Podle Nikol je občas bydlení na ubytovně pro ženy „masakr”. Na pokoji byla dvakrát s mužem; jednou s kamarádem, ale podruhé s cizím. Nastěhovala se proto radši vedle k mamince a její kamarádce. „Platily jsme 12 tisíc za jeden malej pokoj, ale aspoň jsme si na sebe zvykly,” směje se.
Také podle Lindy to pro ženy na ubytovně často moc příjemné není. Někteří muži umí prý být dost dotěrní a hledají si vztahy. Navíc se tam pohybují lidé, kteří měli problémy se zákonem, byli třeba ve vězení a vědí, že ve společnosti právě kvůli svému trestnímu rejstříku moc šancí nemají. I proto existují azylové domy speciálně pro ženy, případně ubytovny s oddělenými patry. Těch však není moc a, jak upozorňuje Martina Mossóczy, další pracovnice z tzv. komunitka v Žitné, samostatnou kapitolu pak tvoří azylové domy pro rodiny s dětmi, kterých je skutečně pomálu. Vybudování takových specializovaných služeb je totiž velmi organizačně a finančně náročné, smíšené prostory proto někdy zůstávají jedinou možností.
Základem je udržet si důstojnost
Jaruška s Janou, které do komunitního centra v Žitné docházejí už delší dobu, se ale shodnou, že vždycky záleží na jednotlivých lidech. „Krade se, to jo, ale to taky závisí na tom, jak je třeba ta ubytovna drahá. Nakonec jde jenom o to, jak se ty lidi se svojí situací dokážou vypořádat.” Jana prý dělí bezdomovce na „čisté”, kteří se o sebe starají, myjí se a chovají slušně, a „špinavé”, kteří na sebe rezignovali a teď jen pijí a padají na dno. „Kolikrát se mi stává, že se bavím v metru s paní a když řeknu, že jsem taky bezdomovec, kouká na mě: ‚Vy? Vždyť na to nevypadáte!’ – základem je, že nesmíš ztratit svoje já, svou hrdost,” říká upravená světlovlasá žena. Minimálně ze způsobu, jakým o současné situaci mluví, by Janu, Jarušku nebo další klienty centra málokdo podezíral, že stálý domov nemají. Působí vzdělaně a slušně, prozradily by je jen detaily.
Charita v Žitné ulici, kde se scházíme, otevírá ženám bez domova každý pracovní den nízkoprahové centrum, otevřené všem ženám bez vstupních podmínek, kde mají možnost se umýt, najíst a vyměnit si prádlo. Za úzkou chodbou se potom skrývá světlá místnost plná různých výtvarných a pracovních potřeb: komunitní centrum. To má vyšší práh — na klienty jsou zde kladeny vyšší nároky a musí se v rámci svých možností účastnit alespoň některých aktivit, jako je angličtina, vaření nebo arteterapie (terapie uměním). Skrze ty získávají zdejší ženy i muži bez domova nové kompetence, zlepšují si své komunikační schopnosti a učí se vzájemnému respektu, který se na ulici rychle vytrácí. „Je to vlastně návrat k lidství. Umožňujeme jim být samy sebou a pečovat o jejich sebeúctu,” shrnují zdejší pracovnice.
Stát bezdomovkyně a bezdomovce spíš vyrábí, než aby jim pomáhal
Komunitní centrum Žitná nebo organizace Jako doma jsou jen příklady snah o zlepšení situace žen bez domova s ohledem na jejich specifické postavení. Ke skutečně plošnému a dlouhodobému řešení problému je kromě odstranění obecných nerovností ve společnosti zapotřebí také strukturálních změn, které by zabraňovaly nejen samotnému propadu (který dnes hrozí víc jak 100 tisícům lidí), ale zejména dlouhodobému setrvávání na ulici.
Jedním z nástrojů může být kromě nyní projednávané novely insolvenčního zákona také sociální bydlení, jež momentálně v Česku chybí. Úspěšnost a potřebnost tohoto konceptu potvrzuje již třetím rokem brněnský projekt Rapid Re-Housing, který dosáhl 96% úspěšnosti. „Věříme, že speciálně ženy, ale i muži, kteří k nám chodí, by se dokázali se zajištěným bydlením a konceptem tzv. Housing First (zajištění standardního bydlení lidem v nouzi jako první krok k jejich vysvobození z bezdomovectví a sociálního vyloučení, pozn. red.) dostat nahoru a ve společnosti se udržet,” tvrdí společně sociální pracovnice.
Na nedostatek levného sociálního bydlení si stěžuje celé osazenstvo v Žitné. Nízkonákladové bydlení by prý situaci výrazně zlepšilo a usnadnilo lidem, kteří na ulici zůstávat nechtějí, nový start. „Podle mě je velký problém, že stát ty sociální byty promrhal. Například Ženské domovy fungovaly léta a dneska jsou z nich kanceláře a hotel,“ doplňuje Jaruška. „Stát bezdomovce spíš vyrábí, než aby jim pomáhal. To je můj názor,“ tvrdí Jana.
Všichni oslovení uznávají, že se lidé na ulici většinou neocitnou jen tak. Neměli by ovšem za svouchybu trpět trvale. „Komunitní práce stojí na principech subsidiarity — pojďme si pomáhat navzájem. A to je možná to nejtěžší, přesvědčit společnost, že by mělo určité skupině naslouchat, dát prostor a druhou nebo třeba třetí šanci,” uzavírá Martina Mossóczy.
