Ladislav Kaboš přijel na festival Jeden svět s dokumentárním snímkem Kapela, který mapuje osud začínajících hudebníků z romské osady. Jedná se o volné pokačování Kabošova filmu Všechny moje děti z roku 2013, který divákům zprostředkovával neutěšenou situaci Romů ve slovenských osadách. Film vypráví o nesnadné výchozí pozici muzikantů s empatickým úsměvem, kdy skrz scény prosvítá dlouholetá spolupráce tvůrců s místní komunitou. Právě o blízkém vztahu mezi ním a protagonisty jsme s režisérem snímku Ladislavem Kabošem vedli rozhovor.
Jaký myslíte, že je dnešní obraz Romů na české a slovenské filmové scéně?
Na to jde těžko odpovědět jednoznačně. Určitě registruji dění ohledně seriálu Most!. Jsem velmi rád, že se v jeho souvislosti Romové probírali, že tam byli a získali si ohromné množství fanoušků. To mi připadá velmi dobré. Filmy, které natáčíme, se vlastně nesnažíme dělat nic jiného než trošku vylepšovat současný obraz Romů. Zároveň necítím, že je ten obraz až tak zlý. Tedy, samozřejmě není dobrý. Určitě je zde velké množství věcí, které je nutné řešit. Na druhou stranu, dívám se na to přes prizma filmu Kapela, a to mi dodává jistý optimismus.
Co tím máte na mysli?
Při natáčení filmu jsem si uvědomil jednu věc – že zde jsou lidé, kteří Romy přijímají a kteří se jejich talentem a schopnostmi dovedou nadchnout. Mluvím o mladých lidech. Když se naše kapela dostala na Pohodu (hudební festival v Trenčíně, pozn. red.), překvapilo nás to. Dostat se na velkou stage, to byl sen. Ale nestalo se jenom to. Během koncertu jsme viděli, jak si jej užili mladí lidé a bylo to fantastické, neskutečné přijetí. Mezi návštěvníky nebyl jeden jediný problém, vůbec nic. Soustředili se jen na talent a schopnosti a nic jiného neřešili.
Když jsme si vymysleli tento projekt, tak jsme si říkali, že by bylo dobré, kdyby se kluci dostali na nějaký velký festival typu Colours of Ostrava nebo právě Pohoda. Zároveň se přiznám, že na Pohodě jsem čekal maximálně nějakých padesát nebo sto návštěvníků. A nakonec tam byl tisíc nebo dva tisíce lidí. A nějvětší překvapení následovalo. Michal Kaščák, muzikant a organizátor Pohody, nikdy nezve stejnou skupinu dvakrát za sebou. Tedy kromě té naší, Gypsy band Lomnické Čháve. Michal nás totiž pozval, abychom měli další rok také závěrečný koncert celé Pohody. A tak se Gypsy band Lomnické Čháve před tisícovkami lidí při východu slunce rozloučili s festivalem Pohoda 2018. To byla úžasná věc.
Proto se mi zdá, že situace sice rozhodně není jednoduchá, ale filmů přibývá a romská komunita konečně začíná být vidět. Ano, myslím si, že je to stále málo. Je zarážející, že ještě někoho překvapí, že v seriálu Most! hraje romský herec, který má fanoušky a zároveň perfektně zvládnuté herecké řemeslo. Lidé jsou možná překvapeni, ale takových talentů je mezi Romy spousta, obrovská spousta.
Máte na mysli někoho konkrétního?
Samozřejmě. Dnes přijede z Velké Lomnice Stano Čonka se svojí manželkou. Oni jsou skutečně přirozeně talentovaní. To, jak umí autenticky a velmi pravdivě jakoukoliv scénu ve filmu ztvárnit, je obdivuhodné. Právě ve filmu Kapela jsem dost sázel i na jejich velmi jemnou improvizaci, na ten cit pohybovat se v příběhu. A je neuvěřitelné, že tito lidé, kteří nikdy v životě nehráli, to dělají s takovou lehkostí. Samozřejmě, hrají tam sebe, svůj život a své zkušenosti, ale i tak svou roli zvládají mimořádně, tak, že tomu věříte od začátku do konce.
„Úplně jednoduchoučký příběh“
Já tomu bezpochyby věřila. Do této chvíle jsem nevěděla, že se jedná o hraný dokument.
Ne, nejedná se o hraný dokument, ale některé scény jsme dělali jakoby hrané, ale rozhodně ne tím způsobem, že bychom herce naváděli, jak scéna má vyznít. V žádném případě. Jenom jsme nastolovali situace, které měli oni nějakým způsobem reálně řešit.
Takže pokud je tam Laco, basista, jehož kontrabas skončil v záložně, tak to jsme si nevymysleli. Ten kontrabas skutečně skončil v záložně. A on se skutečně kapele pořádně neomluvil. Proto jsem vyprovokoval situaci, aby to napravil, a konečně chlapcům z kapely něco omluvného řekl. Ale pokud by to celé nedirigoval Stano se svým příslovečným humorem, takovým velmi jemným a zvláštním, tak by to vypadalo úplně jinak. V každém případě Stano, ale i všichni ostatní v kapele, to prožívají od začátku do konce. Je to jejich život, není to něco cizího. Celé je to postavené na autentických faktech.
Jak vlastně film Kapela vznikl?
Nejdříve jsme v roce 2013 natočili film Všechny moje děti. Když pak diváci filmu zjistili, že naši muzikanti nemají vlastní nástroje, tak se složili na kontrabas a harmoniku. Nakonec jsme jim vše slavnostně odevzdali. Po nějaké době nás ale napadlo, co se asi s těmi nástroji stalo. Hrajou chlapci? Cvičí? Kde účinkují? S manželkou, která je spoluscénáristka, jsme si říkali, že by bylo úžasné sledovat ten úplně jednoduchoučký příběh chlapců, kteří mají nástroje, můžou samostatně cvičit a už se nemůžou na nic vymlouvat. A tak vznikl film Kapela.
Pokud člověk film Kapela bere jako pokračování filmu Všechny moje děti, působí to jako velký happy end. Film Všechny moje děti je relativně těžký, sociální dokument, který ukazuje bídu panující ve slovenských osadách Romů, zatímco film Kapela je velmi pozitivní snímek o splnění svého cíle. Máte pocit, že se to doopravdy takto posouvá? Jde situace dopředu?
Jsem velmi rád, že to tak pozitivně vnímáte. Kluky film ohromně nastartoval, chodí z jednoho vystoupení na druhé a velmi se jim daří. Proto pevně věřím, že vydrží a neskončí jako ten Laco s basou. S tím jsme samozřejmě nepočítali. Dokonce jsem měl pocit, že Laco je ten poslední, kdo by dal basu do zastavárny a pak si ji nevybral. To, že Romové dávají předměty do zastavárny a poté si je berou zpět, víme a skoro každý v kapele někdy něco zastaveného měl. Ale já jsem vůbec nevěřil, že to bude zrovna Laco.
Proč jste nevěřil, že zrovna on?
Víte, když jsme mu odevzdávali basu, tak jsem ještě říkal: „Laco, doufám že ta basa neskončí v zastavárně.“ A on mi říká: „Pane Laco! Tak to se u mě stoprocentně něco takového nemůže stát.“ To mi vážně tvrdil. On i působil nejseriózněji. Navíc všichni také věděli, že už jedna harmonika, Romanova, v zastavárně skončila. Tak jsme si říkali: „Jestli něco, tak harmonika.“
Je přirozené, že kluci z kapely zápasí i se zlozvyky z osady, že zápasí se sebou samými. Není snadné to celé nastartovat. Oni chtějí ukázat svůj talent a také přijmout všechny zvyklosti a normy většinové společnosti, do které se plánují začlenit. Ale není to vždycky jednoduché.
„Ani lidé v šílených sociálních podmínkách neztrácejí důstojnost“
Je těžké balancovat mezi romantickým obrazem Roma jako jakéhosi roztančeného hudebníka a mezi, řekněme, tím negativním obrazem nebo negativními aspekty, které mohou doprovázet žití v romské komunitě?
Příběh je skutečně ohromně jednoduchý. Lze jej přeříkat v jedné větě. Ale pro mě je nejcennější to, že jsme ho odvyprávěli s ohromnou empatií. Je tam vidět, že jsme do osady chodili celé roky. Že lidé, kteří tam vystupují, jsou našimi kamarády. Že se jedná o lidi, které máme rádi. Ano, byly tam různé situace, které jsme třeba i nasnímali, a pak jsem si říkal: „Na co? Co s nimi budu dělat?“ U těch záběrů si člověk říkal, že je dáme do filmu a ještě tím někoho poškodí. To není cílem. Nešlo mi o to, abych dělal nějakou investigativní publicistiku. Takže záběry, ze kterých by možná někteří mí kolegové byli i nadšeni, ty věci negativní, věci zlé, v tomto filmu nenajdete.
Ti lidé nás totiž vzali do svých domácností a dovolili nám nakouknout všude, do každého pokoje. A teď byste vy někoho takového, který vám to vše umožnil, chtěla nějakým způsobem poškodit? Já nevím. Vážně nevím. Možná kdyby to byl jiný typ filmu. Ale myslím si, že každý z nás máme dobré i zlé vlastnosti a je úplně jedno, jestli jsme Rom nebo nerom. V tomto případě jsem se jen chtěl držet příběhu a naplnit ho empatií a důvěrou.
Bezpochyby z vašeho filmu postavy vystupují mimořádně lidsky a lze se s nimi snadno ztotožnit. A určitě je možné cítit, že jste mezi sebou měli velmi blízký vztah. Přišla během natáčení někdy chvíle, kdy jste museli ustoupit z této intimní sféry třeba do více formálního vztahu, protože už to celé bylo za hranicí?
Ta otázka je velmi přesná, protože bylo hned několik situací, kdy se přiznám, že jsem už nezvládnul své emoce držet na uzdě. Ale to se může stát. Například jednou, když mě kluci nemile překvapili opět problémy s basou. Tehdy jsme tábořili ve Slovenském ráji a basa už byla druhá, nově koupená. Ten den byl tak náročný, že kluci hned po zaparkování auta utekli do nejbližší hospody sednout si na pivo. A basu nechali nahoře na autě. Pak přišla průtrž mračen. Basa dostala zabrat a popraskaly struny. Přiznám se, že bude lepší, když sám sebe nebudu citovat, to by se asi nehodilo. Tu basu jsem jim totiž sám kupoval v Prešově. A obal jsme dováželi z Rakouska. Ve svojí škodovce jsem ji vezl do osady a potom odešla do záložny. Dobře, koupila se druhá basa. A oni neměli pět minut, aby ji uklidili z auta dolů.
Nic není černobílé a během natáčení občas vznikne situace, kterou dopředu nemůžete předpokládat. Myslím, že je dobré, když se to nějak dořeší. Kluci se omluvili a tvrdili mi, že pět minut po tom, co začala průtrž, už pro basu utíkali. A nakonec basu měli, jen neměli struny. Takže nevím, jestli to bylo pět minut, ale v každém případě to byl šok.
A je nějaký příběh, který se vám nejvíce zapsal do paměti?
Tam je spousta příběhů. Spousta. Třeba Edo. To je dlouhovlasý muž s vousy a dlouhou bradou. Rozhodně nevypadá jako někdo, kdo by se nějak zvlášť staral o své děti, pravděpodobně byste řekli, že musí pít. Přitom je to právě naopak. Každý den chodí se svými dětmi do školy do Lomnice, která je několik kilometrů od osady, a odpoledne je zase vyzvedá. Manželka má operované koleno a nemůže chodit a pracovat. Skoro stále jen leží nebo sedí a Edo tak musí tahat celou rodinu sám. Přitom je to člověk, kterého kdybyste potkali na ulici, tak přejdete na druhou stranu. Ale on si nevypije ani flašku piva a stará se jen o svoje děcka.
Nebo taková Editka ze sousední osady, která má deset dětí. Její manžel se dvakrát pokusil spáchat sebevraždu. Tato Editka se stará o těch deset dětí tak, že jsou perfektně oblečené a perfektně najedené. Každé euro, které dostane, si přesně rozpočítá, kdy za něj co může nakoupit. Člověk vidí, že i lidé v šíleně těžkých sociálních podmínkách neztrácejí svoji důstojnost nebo hodnoty. Ona se stará o každé své dítě a celý její život je jen v nich. Je vidět, jak jí to úplně vysálo, ale ona pro ně dál žije.
Nebo Stano, náš hlavní účinkující. Ten pomáhal stavět domy v osadě, maloval tam lidem byty, obkládal je kachlíky a všechno možné. Umí vyrobit na co si vzpomenete. Je nesmírně manuálně šikovný. Nešlo mu najít si práci, tak si teď se svým synem založili v osadě vlastní potraviny. A v nich pracuje celá jejich rodina. Nikdo jim nedal ani euro na podnikání. Všechno, co do toho vrazili, si vydělali sami.
Já vím, že právě ve filmu Všechny moje děti asi nejsilnější částí je, když v domě jedna matka z osady se svými dvěma dětmi nešťastnou náhodou uhoří.
Ano, Mirka.
Zároveň film trhal rekordy v návštěvnosti. To muselo asi relativně velké části společnosti otevřít oči, nebo ne?
Víte, od té doby, co se film Všechny moje děti nebo Moje romské děti, což je slovenská varianta, začal promítat, tak se desítky a desítky lidí z celého Slovenska hlásí, aby jim mohli poslat dary. A to nejsou desítky, to jsou stovky dárců. Kdybychom chtěli mluvit jen o tom, tak bychom tady strávili hodiny. Třeba v Litoměřicích je nějaký zubní lékař, který do osady pravidelně posílá ponožky. Spousta a spousta věcí se dala do pohybu. Není to jen tak, že se natočí nějaký film a zavře se nad ním hladina. Je tady ohromná odezva. A za to jsem rád.
