Rodiče a učitelé by si neměli jen notovat, že děti nic nedělají, říká Michal Kaderka

Michal Kaderka

Michal Kaderka Zdroj: Osobní archiv

Bohumil Kartous na konferenci Perpetuum 2016
Bohumil Kartous a Kateřina na výroční konferenci Aspen Institute Prague
Stanislav Štech
Stanislav Štech
Kateřina Valachová
10
Fotogalerie

Ke zlepšení kvality výuky je nutné rozvíjet sdílenou kulturu mezi učiteli, aby se dostali k aktuálním vzdělávacím materiálům. Stejně tak by měly být všechny vzdělávací materiály podpořené z veřejných zdrojů přístupné on-line a zdarma. Co je autonomní učící prostředí a proč škola ztrácí vzdělávací monopol, uvedl v rozhovoru učitel mediální výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance a spoluzakladatel Aliance pro otevřené vzdělávání Michal Kaderka.

Co je to otevřené vzdělávání?

Otevřené vzdělávání (dále OV) je způsob, jak snížit nerovnost v přístupu ke vzdělávacím zdrojům. Vezměme si příklad studentů na právnické fakultě: někteří peníze na učebnice mají a jiní ne. Takže už od začátku studia mají nerovný přístup ke zdrojům, ke vzdělání. OV se může týkat zdrojů, kurzů atd. Dobrým příkladem je v dnešní době MOOC (Massive Open Online Courses, pozn. redaktorky), kde máte možnost se vzdělávat pomocí online kurzů, které jsou nabízeny spoustou předních univerzit jako Harvard, MIT (Massachusetts Institute of Technology, pozn. redaktorky) atd. Kurz si můžete udělat zdarma, poplatek vzniká až tehdy, když z kurzu chcete certifikát.

Proč má otevřené vzdělávání smysl v dnešní společnosti?

OV je důležité, protože profese dnes rychle vznikají a zanikají a my nevíme, jaké budou potřeba za dvacet, třicet let. Proto budou lidé čím dál tím víc nuceni vzdělávat se během svého života. Vzdělání nebude končit střední nebo vysokou školou. Musíme se připravit na situaci, že například po patnácti letech budeme muset kompletně změnit svoji kvalifikaci.

Proto je důležité vytvořit něco, čemu se říká autonomní vzdělávací prostředí. To znamená, že když se vy budete věnovat například žurnalistice, budete znát příslušné FB skupiny, fóra, zajímavé lidi z vašeho okolí nebo školy, které nabízejí vhodné a kvalitní kurzy. To je autonomní vzdělávací prostředí, které si každý z nás potřebuje vytvořit, aby se mohl dál rozvíjet.

Já i při své práci vnímám, že některé věci, které umím, stárnou a přestávají být aktuální a požadované. Takže neustále musím hledat příležitosti, a protože jsem na volné noze, neustále přemýšlím nad tím, co mě bude živit za tři, za pět let. A tohle bude v budoucnu řešit celá společnosti.

Proč je důležité prosazovat princip OV u nás v českém prostředí?

Jeho potřeba se projevuje třeba u otázky inkluze, velkého současného tématu. Potřebujeme pro učitele na školách nějaké materiály, se kterými budou pracovat. Otevřený vzdělávací zdroj by měl být právně definován tak, aby se mohl nejen používat zdarma, ale i vylepšovat a sdílet dál.

A autorské právo v ČR je ke vzdělávání velmi štědré. Já můžu jako učitel přijít do třídy, stáhnout nějaký film a klidně ho dětem s didaktickým výkladem pustit. Stejně tak kdybych připravil nějaké materiály pro učitele a měl je s © (Copyright, pozn. redaktorky), může je učitel legálně vzít a využít je v hodině. Ale kdyby tu moji přípravu zadaptoval pro své studenty, protože jsou například jiného věku, a chtěl by jim to sdílet na internetu nebo poslat mailem, byl by to podle autorského práva problém. Ale dokud se zůstává v těch „zdech“, je to v pořádku.

Tyto vzdělávací výhody platí jen pro školy. My totiž jako společnost stále vnímáme, že se vzděláváme jen ve škole, což je nesmysl. Lidé jsou dnes schopni se vzdělat i mimo školu, dokonce mnohem kvalitněji. To vidíte u angličtiny – kdo z těch dětí ji umí nejlépe? Ti, co hrají počítačové hry, a ti, co se zajímají o hudbu s anglickými texty.

Proto otevřený vzdělávací zdroj dovoluje, aby někdo mé materiály na mediální výchovu zadaptoval a šířil je dál, a to jak ve škole, tak i kdekoli jinde. Jedinou podmínkou je uvedení autora. Tím se rozvíjí sdílená kultura mezi učiteli. Já něco vytvářím a rád se o to podělím, a když pak něco potřebuji, tak jsem rád, že to vytvořili ostatní. To je nejlepší nástroj pro zlepšování kvality vzdělávání. A je to také přímá interakce mezi vzdělavateli.

A nefunguje to jen tehdy, když se na věci podílí více lidí (tedy když je databáze otevřených zdrojů rozsáhlá)?

V OV nejde jen o databáze. Ale samozřejmě, že zapojení více lidí by bylo ideální. V České republice bohužel panuje, co se týče učitelské komunity, vnímání pedagogického nebo didaktického „know how“ trochu jako vašeho intelektuálního vlastnictví, o které byste se neměla dělit. Tak jako platíte například právníkovi, když vám něco poradí, tak je to vnímáno i v učitelské majoritě. Ale to se musí změnit, protože vzdělávání je úplně jiná kategorie, vzdělání je hodnota.

V jiných zemích už je učitelské sdílení běžné, v Čechách zatím tolik ne. Ale také je nutné říct, že sdílení je časově náročné, proto ani nejde o to, aby každý učitel zveřejňoval všechny své individuální přípravy. To by myslím bylo dokonce kontraproduktivní. Ale když má nějaké téma, které považuje za výjimečné, tak by ho mohl zpracovat i pro ostatní. To je i mottem otevřeného vzdělávání: Nelze vzdělávat bez sdílení. Vzdělávání je sdílení.

Jak jsme na tom v OV proti zahraničí?

Když pominu, že sdílení materiálů mezi učiteli není u nás příliš běžné, v oblasti OV máme v tuto chvíli unikátní postavení a ve své podstatě jsme na tom skoro nejlépe na světě. Za prvé máme OV definované ve Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020. Ta je sama o sobě dost kvalitní, není to slohové cvičení, ale návod jak učitelskou komunitu povzbudit k používání ICT ve výuce. Je to naprosto realistický dokument, kde se píše, co se má a nemá dělat. A tam je jako první pilíř definovaná právě podpora OV.

Dalším úspěchem MŠMT je, že prosazuje, aby všechny výstupy, které jsou podpořeny z veřejných zdrojů (to znamená například z českých, norských, evropských či vládních fondů), byly publikovány pod veřejnou licencí. Z pohledu autorského práva se české ministerstvo školství zachovalo jako jedno z nejprogresivnějších na světě! Vše vychází z myšlenky, že když vláda něco podpoří a je to z veřejných peněz, mělo by to být dostupné všem.

Do té doby byla totiž praxe taková, že například firma Open Agency dostala dotaci přes dva miliony korun na vytvoření učebnice pro strojaře v angličtině a němčině a ona je začala prodávat přes své kurzy. Dostala peníze od státu, od nás všech, a to, co z nich vytvořila, prodávala a to by se dít nemělo. Vše, co je vytvořené z veřejných peněz, by mělo být také všem dostupné. Klidně i pro firmy a následné komerční užití.

Učitel by měl být průvodcem v digitálním prostředí

Jaká si myslíte, že by v současné době měla být role mediální výchovy ve vzdělání?

Mediální výchova má už v tuhle chvíli roli průřezového tématu. Já nejsem příznivcem toho, aby byla samostatným předmětem, i když ji tak učím (smích). Měla by se posilovat napříč jednotlivými předměty. Mediální gramotnost, tedy například dovednost rozeznat propagandu nebo hoax, je totiž obecné kritické myšlení, není to žádná specifická dovednost, kterou máte jenom pro vnímání médií. Mediální výchovu můžete zapojit i v biologii, když analyzujete články a hoaxy, které se týkají povinného očkování, či v dějepise, když se koukáte na film o historické postavě a hrdinu i filmové zpracování v hodině rozebíráte.

My si stále představujeme mediální výchovu jako rozhlas, noviny, konzumaci zpravodajství atd., ale to je už hrozně starý koncept. Dneska už se zpravodajství jako takové nečte, skoro nikdo už si nesedne k počítači a nejde na idnes. Člověk jde na Facebook a na něm mu algoritmus filtruje zprávy. Do toho ještě vstupují komentáře a na to se nabalují další témata, jako je internetová bezpečnost, stalking, hate speech.

Takže dnes je mediální výchova celý ekosystém předávání informací ve virtuálním prostředí. Nemluvě o tom, že ty zprávy, o kterých se lidi baví na FB, většinou ani nikdo z nich nečte. A o tom to je.

Jaký je podle Vás stav výuky mediální výchovy u nás?

Mohu jen odhadovat, protože žádná tvrdá data na to nejsou. Poslední výzkum provedl Člověk v tísni. Ta čísla, která respondenti uvedli, jsou nadsazená. Podle mě školy vykazovaly více, než ve skutečnosti dělaly. Moje zkušenost, když se bavím s učiteli, je taková, že se toho v oblasti mediání výchovy ve školách moc neděje. Častým principem výuky mediální výchovy jsou projektové dny, ale pak už se s tím kontinuálně nepracuje, neřeší se, jaký mají žáci pohled na to, co viděli atd. Záleží, jak škola s výstupy z projektového dne následně pracuje.

Kritická je situace s dostupnými materiály. Na mediální kauzy musíte reagovat okamžitě, než ji překryje jiná kauza. Navíc média se vyvíjí tak dynamicky, že když se teď rozhodnu napsat učebnici, tak než ji dopíši a vydám, tak už zestárne. Proto je potřeba, aby učitelé mediální výchovy spolu více spolupracovali a podklady do výuky sdíleli. Jen tak lze dětem nabídnout aktuální informace.

Velká část učitelů na FB ani nemá profil, a když už ho má, tak často nevyužívají příležitostí pozorovat, jak se děti na FB chovají: jestli šíří hoaxy, jestli se podílejí na hatespeech atd. V tom je vidět obrovská propast. Žijeme v prostředí, kdy je učitel v hodině těžce analogový, ale děti myslí už naprosto jiným způsobem, opustí školu a jsou už jen v digitálním prostředí. To znamená, že dochází ve vyučovací hodině k nesouladu v předávání informací, protože děti dnes už přemýšlí jinak. V tom zaostáváme. A toto je nutné překlenout.

A o tom je i strategie digitálního vzdělávání – o podpoře učitelů a o tom, jak je vzdělat a udělat z nich „digitálního průvodce“. Například u mě ve třídě mají děti na stole elektronická zařízení a já chci, aby je měly (tablet, telefon nebo laptop). A když něco nevědí, tak si sami vyhledávají informace a pak pokládají další dotazy. Zároveň se je snažím i naučit ta zařízení využívat efektivně pro svou práci.

Takže se v hodinách snažíte vést děti k zodpovědnému zacházení s technologiemi, které je obklopují?

Ano. Ale snažím se, aby používali technologie právě v tuhle chvíli, kdy je používat máme, a aby se s nimi bavili v čase určeném k zábavě. Vzdělání není jen o tom, jestli znáte Ohmův zákon a víte, kdy byla bitva na Bíle Hoře. Skutečné vzdělání je o celkovém rozvoji osobnosti.

Co si myslíte, že by mohlo zlepšit úroveň mediální výchovy u nás?

Těch cest je několik, může být cesta seshora a může být i cesta zezdola. Zezdola je to, o co se pokouším já, sdílet materiály, psát otevřené učebnice, popularizovat mediální výchovu. Cestou je, že si učitelé budou vyměňovat své podklady do výuky. Například přes facebookovou skupinu. Způsobem seshora by ideálně bylo, kdyby na každé škole byl koordinátor pro mediální výchovu, který by se staral, aby mediální gramotnost byla posilovaná jako průřezové téma, a řešil by to s jednotlivými učiteli různých předmětů.

Téma potřebnosti mediální výchovy na školách je poslední dobou velmi diskutované, ale tím by se mediální gramotnost vyřešila jen u generace, která teprve do školy půjde. Přitom problém fake news, hoaxů či ochrana soukromí v online prostředí se týká všech občanů.Myslíte si, že by stát měl v tomto ohledu podnikat nějaké kroky?

Nevím, jestli stát, můžou to dělat různé organizace, klidně i podporované státem. Určitě lze vypozorovat, že některé složky společnosti jsou zranitelnější, například lidé s nižším vzděláním nejvíce sdílí hoaxy. Ale máme samozřejmě i experty v parlamentu a vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří vypouští fake news a propagandu.

Nejzranitelnější skupinou jsou senioři, jimž by problematiku měla vysvětlit rodina. Také by to mělo být součástí sociálních služeb, které seniorům pomáhají. Sociální pracovnice by měly umět reagovat na obchodní nabídky zasílané seniorům a měly by své klienty poučit o případných rizicích. Otázkou je, jestli si člověk chce nechat poradit, ale od toho máme právě rodinu.

Dále se o vzdělávání v mediální gramotnosti pokouší i Česká televize a například DVTV, které v pořadech vysvětlují, co se v této oblasti děje a jak lidé podléhají hoaxům, a dělají to na neformální úrovni. Dokonce jsem optimistický, dříve totiž po mediální výchově neštěkl ani pes, dokud se neukázalo, že nízká mediální gramotnost ohrožuje bezpečnost našeho státu. Doufám, že se tím teď začnou zabývat i politické strany a další organizace a že do toho bude investováno více soukromých peněz.

Posilování této gramotnosti by mělo být flexibilnější a nebýt jen centrálně řízené státem. Ale samozřejmě i stát by měl podniknout další kroky. Dám příklad Finska, kde vláda prohlásila, že Sputnik a Russian Today (média zřízená ruskou vládou, která jsou považovaná za formu ruské propagandy, pozn. redaktorky) jsou nástroje propagandy, a vypla je. A my na to musíme mít odvahu taky. To není cenzura, ale schopnost bránit se cílené propagandě cizí země.

Ale právě proti omezování alternativních webů se staví velká část veřejnosti.

Sledování alternativních zdrojů má u nás historickou tradici. Lidi už před rokem 1989 byli naučení, že oficiálním zdrojům se nesmí věřit, že lžou. Takže se poslouchala alternativní média. A těmi tehdy byla Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Češi jsou zvyklí na to, že je v pořádku primárně médiím nevěřit. A teď přichází novodobé alternativní zdroje.

Když dělám focus groups se studenty (jedna z metod získávání dat, spočívající v moderované diskuzi, pozn. redaktorky) a bavíme se o médiích, ptám se jich, jaké jsou podmínky pro založení online zpravodajství. Nikdy to nikdo neřekne správně. Lidé vidí AC24 a Aeronet a mají pocit, že zpravodajský portál si přece nemůže založit každý, ale opak je pravdou. Online zpravodajství si totiž můžete založit úplně sami a nic k tomu nepotřebujete, jsme ve svobodné společnosti.

A je to v pořádku, že si ho může otevřít každý. Nešťastné je to, když lidé nerozlišují, jestli je informace na serveru správná, nebo ne. Lidé mají tendence považovat informace na alternativních webech za stejně důvěryhodné jako třeba v České televizi. Samozřejmě, že i Česká televize a Český rozhlas dělají chyby, pracují v nich lidé. Ale nelze o nich říct, že vytvářejí záměrně pokřivený obraz reality, což některé alternativní weby dělají záměrně.

Výchova je vždy k hodnotám

Dokáže být mediální výchova vedena neutrálně? Narážím na názory některých odpůrců výuky mediální výchovy na školách, kteří argumentují tím, že by mohlo docházet k názorové indoktrinaci ze strany učitelů (potažmo státu) či cenzuře a zneplatnění určitých alternativnějších médií?

Je správné se ptát, jestli se lze odstřihnout od politizování. Samozřejmě je to velmi těžké. Zaprvé je to výchova a výchova je vždy k hodnotám. V tomhle nikdy nemůžete být objektivní, výchovou vždycky někoho ovlivňujete. Problémem také je, když víte, že propagandu sdílí hradní mluvčí, poslanci nebo senátoři. Ti lidé jsou významní a ostatní jim věří. Je těžké s tím pracovat. Je to chůze po tenkém ledě, a to především kvůli rodině.

V každé době je něco, u čeho se řeší, kde je hranice mezi rodinou a školou. V devadesátých letech bylo tématem debat náboženství: nakolik se má ve škole učit o monoteistických náboženstvích (židovství, křesťanství a islámu), pokud vůbec. Dneska se nám tohle téma po patnácti letech vrací kvůli islámu. Rodiče si nepřejí, aby se ve školách nějakým způsobem vyučoval.

Když se v devadesátých letech tvořily tyto vzdělávací plány, rodiče nezajímal islám nebo židovství, ale to, jestli se při výuce křesťanství řekne, že církev je zlá, že upálili Jana Husa a Giordana Bruna a že jsou to všechno zloději. To je stejné, jako když se dnes rodiče dožadují, aby se při výuce monoteistických náboženstvích u islámu řeklo, že Mohamed byl pedofil a že je to náboženství války.

Občas se vám objeví situace, ve kterých se dostává do konfliktu společnost s rodinou. A mediální výchova je zrovna v tuto chvíli v centrem tohoto konfliktu. Je regulérní se ptát, kde končí vzdělávací hranice mezi rodinou a školou. Stejně jako o výuce o sexu – necháte to na rodičích, nebo na škole?

Jak tedy předcházet tomu, aby učitel byl jakkoli zaujatý? Má to být ponecháno na osobní odpovědnosti každého?

Je to těžké. V první řadě je nutné, aby měl učitel velmi silnou oporu ve škole, v řediteli. Učitel má autonomii a je vzdělávacím profesionálem, měl by být tudíž chráněn před vlivy rodičů. Součástí profesionality učitele však je i to, že rodičům vysvětlí, proč tak postupuje. Že to není indoktrinace či politické ovlivňování, ale jen posilování kritického myšlení na mediálních příkladech.

Dotkl jste se komunikace s rodiči. V dnešní době pedagog ztrácí půdu pod nohama, protože rodiče si na něj mohou snadno stěžovat a prestiž ani plat učitelského povolání nejsou příliš vysokéMyslíte si, že by se komunikace mezi rodiči a učiteli měla zlepšovat?

Nevím, jestli je nízká prestiž učitelů. Učitelská profese je spíš špatně placená, a to má dopad i na terén. Co se týče rodičů, myslím si, že stejně jako se emancipuje společnost a zakládá více spolků, tak se emancipují učitelé a děti (existuje například Česká středoškolská unie – pozn. redakce). Stejně je to i s emancipací rodičů. A má to dvě stránky: velká část rodičů skutečně chodí do školy a zajímají se, ale pak máme druhou stranu mince, a to jsou hulvátští rodiče, kteří toho využijí a jdou vás do školy seřvat.

Ale to, že lidé do školy chodí a dožadují se kvality, je prostě dobře, ať už se chovají hulvátsky, nebo kultivovaně. Myslím si, že školy dostatečně nevyužívají všechny nástroje ke komunikaci s rodiči. Omezují se na e-maily a třídní schůzky, přitom komunikace by měla být spíš o vysvětlování vizí školy.

Stojíme před změnou vzdělávání, a proto nemůžeme učit to samé jako před dvaceti lety. Doba se změnila, ale rodiče stále chtějí to staré vzdělávání. Pokud se chceme v dějepise bavit o dvacátém a dvacátém prvním století, nemůžeme věnovat jeden celý rok antice – musíme ji osekat. A pak musíme vysvětlovat rodičům, že tam nemůžeme mít ty úžasné příběhy, a jestli chtějí, aby je jejich děti znaly, tak jim je musí říct oni sami.

Škola by měla také plnit roli jakéhosi informačního centra pro rodiče. Vysvětlovat jim, jaké jsou možnosti pro jejich děti. Když dítě baví hrát počítačové hry a rodiče na to nadávají, učitel by měl navrhnout, jak se v té oblasti může dítě rozvíjet. Doporučit, aby ho poslali programovat hry nebo naučit psát o hrách recenze. Protože se tím jednou v budoucnu může živit. Smysl školy by měl být i v implementaci kariérního poradenství. A ne aby si rodiče a učitelé společně notovali, že děti nic nedělají a jen sedí u počítače.

Twitter Michala Kaderky: https://twitter.com/MichalKaderka

Výukový twitterový účet Svět médií: https://twitter.com/svetmedii

Otevřená učebnice mediální výchovy pod veřejnou licencí Creative Commons: https://www.slideshare.net/MichalKaderka

Web k otevřenému vzdělávání: http://otevrenevzdelavani.cz/