„Atmosféra živého vysílání je podle mě pro posluchače stále hodně přitažlivá. Zároveň je adrenalinová i endorfinová pro samotné moderátory a autory pořadů. Jako posluchač jste součástí této specifické atmosféry a to nic nenahradí,“ říká šéfredaktorka Radia Wave Iva Jonášová. Nabízí rozhlas něco, co ostatní média nabídnout nemohou? Kam rádio posouvá internet nebo možnost videostreamu ze studia?
Jaký smysl má rozhlas ve 21. století?
Stále je to zdroj informací, zábavy, vzdělávání. Je to i „náladotvorný element“, parťák pro chvíli, kdy jste sami. Výrazná je pochopitelně jeho role zpravodajská, pro většinu rádií je zásadní hudba. Takový smysl měl ale rozhlas i v době, kdy poslouchat rádio znamenalo zapnout si klasický rádiový přijímač. V posledních letech přibyla pro rádio a jeho poslech řada nových možností, díky nimž dnes rádio v podobě, jak jej prezentujeme na Radiu Wave, znamená kromě tradičního vysílání výrazný obsah na webu a sociálních sítích, videa, videostream z vysílacího studia, audioarchiv. Máme mobilní aplikaci, pořádáme koncerty, podporujeme nadějné muzikanty a umělce, hledáme talenty. To všechno může být dnes rádio.
Co přinesl rádiu internet?
Internet zbořil rádiové hranice, můžete poslouchat rádia z celého světa. Vysílání se digitalizuje. To znamená podstatně větší nabídku, než jsme si uměli před 15 lety představit. Vznikla řada internetových, komunitních, specializovaných a hudebních playlistových rádií, v některých zemích jsou hodně oblíbené podcasty jako audioformát a k jejich šíření už tradiční rádio vlastně není potřeba.
To znamená, že na internetu dnes může vysílat rádio skoro každý. Neklesá tím prestiž rádií?
Naopak je výborné, že se rozšířily možnosti pro autorskou seberealizaci. Hodně zajímavé je to právě pro studentské, lokální kulturní nebo dobrovolnické aktivity. Nejde ale jen o to vysílat a uspokojovat tak vlastní autorské a kreativní potřeby. Jde taky o to, aby každé takové rádio mělo svoje posluchače. Ty rádio potřebuje a pokud neděláte v nějakém smyslu dobré rádio, těžko vás někdo bude poslouchat.
Připouštím, že rozdíl v kvalitě vysílání jednotlivých rádií může být velký, ale to neznamená, že by se tím degradovala prestiž rádií obecně. Není zásadní, aby komunitní, lokální nebo studentská rádia vysílala profesionálně sestříhané reportáže v kvalitě výstupů Českého rozhlasu.Jejich specifická role může být například ve vytváření pospolitosti nebo lokální informovanosti. Díky nim mohou lidé debatovat o prostoru, v němž žijí, studenti takových rádií můžou prakticky připravit pro některé profese. Za takové možnosti jsem ráda.
Co může rozhlas nabídnout mladé generaci oproti dalším médiím?
Rádio je tradičním médiem v době, kdy mu konkuruje i řada nových mediálních platforem, které se rozšířily díky novým technologiím. Ještě před deseti lety jsme se bavili o konkurenci mezi rádii, ale právě i o tom, čím může být pro mladé lidi rádio zajímavější než televize. Audiovizualita je pro mladé lidi zásadní, ale tím ještě netvrdím, že je pro ně zajímavá televize. K videím se můžou dostat jinak.
Stejné je to i se vztahem audia a rádia. I přes veškerou různorodou nabídku webů nabízejících multimediální obsah, streamovací služby zásobující veřejnost hudbou a mnohé další bych ale na rádiu ani dnes nepodceňovala atmosféru živého vysílání, kde se může leccos přihodit. Atmosféra živého vysílání je podle mě pro posluchače stále hodně přitažlivá. Zároveň je adrenalinová i endorfinová pro samotné moderátory a autory pořadů. Jako posluchač jste součástí této specifické atmosféry a to nic nenahradí.
To je důvod, proč byste, kdybyste byla dnes studentkou z generace Y, poslouchala rádio?
Ano. Ale nejvíc kvůli živému vysílání s hosty. A určitě bych ho poslouchala přes mobil.
Jak si představujete posluchače Wavu?
Mladý člověk, často student nebo studentka, přibližně ve věku 20 až 30 let, kterého zajímá, co se děje v jeho okolí i na vzdálených místech ve světě. Sleduje novinky a trendy, rád objevuje a učí se nové, vytváří si vlastní názor na věc, není stádní, baví se.
Generace Y se narodila do světa možností a je pro ni přirozené si v životě vybírat. Proto se snažíme nabídnout zajímavý obsah v různých podobách, možnost zvolit si k poslechu zařízení i dobu, která bude mladým vyhovovat. Málokdo z této generace čeká u rádia na vysílání svého oblíbeného pořadu v pravidelný vysílací čas, většinou si sami hledají témata, která je momentálně zajímají a na jejichž zpracování je upozorňujeme prostřednictvím sociálních sítí. Kromě toho se můžeme s posluchači potkávat díky pořádání koncertů, eventů, showcastů a debat, takže některé z nich známe i osobně.
Radio Wave ke svému 10. výročí otevřelo nové prosklené studio na Vinohradské třídě, posluchači tak mohou sledovat vysílání a dění ve studiu přímo z ulice nebo na webu díky videokamerám. Pro Český rozhlas jste uvedla: „Není úplně jednoduché přitáhnout mladé lidi k rádiu. A to, že budeme ve veřejném prostoru a že na nás bude vidět, bude jedním z důvodů, proč bychom mohli přitáhnout pozornost dalších posluchačů.“ Proč si myslíte, že je důležité, aby vás posluchači nejen slyšeli, ale i viděli?
Jak už jsem řekla, audiovizualita je dneska pro mladé lidi zásadní. Jen s mírnou nadsázkou se dá říct, že „co není na Youtube, neexistuje“. Rozhodně si nemyslím, že by se tomuto trendu mělo Radio Wave bránit a tvrdit, že přece děláme rádio a do něho vizualita nepatří. Proto děláme hodně videí, ať už jde o živý videostream z vysílacího studia, natáčení obsahových nebo krátkých doplňkových videí vystihujících atmosféru z natáčení nebo v redakci.
V čem vidíte výhody audiovizuality?
Videostream ze studia je takový atraktivní hybrid. Není to televize, nemáme vůbec ambici dělat vysílání, které by se přibližovalo tomu televiznímu, ale spíše necháváme nahlédnout do útrob. Moderátoři se nepitvoří na kameru ani nerovnají záda a moderátorky se nelíčí, jako by šly vysílat do televize. Kamery ve studiu zachycují naprosto přirozený pohyb a dění, ke kterému tam dochází: když se střídají ve studiu hosté, když se tam chystá živé vystoupení kapely a nosí se nástroje, nebo když při speciálních akcích zveme přímo do studia naše posluchače. Sledovat to je docela zábava.
Kromě toho probíhají ve studiu i živá vystoupení kapel, které přijdou zároveň na rozhovor, což jsou takzvané Studio Sessions. Díky kamerám byla možná už i módní přehlídka nebo přetlumočení skladby Železem rty od kapely Schwarzprior do znakové řeči. Po prázdninách chceme rozjet i improvizační divadelní vystoupení za přítomnosti veřejnosti přímo ve studiu i venku za okny.
Myslíte si, že se rozhlas udrží i v budoucnosti? Bude mu stačit pouze internet a všechny další zmiňované možnosti, které dnes rozhlas má?
Věřím tomu, že má budoucnost. Řekla bych, že „pouze“ internet a všechny další možnosti, to je docela dost. U veřejnoprávních stanic pro mladé v Evropě můžeme už bez váhání nazvat trendem spojování značky rádia s událostmi mimo vlastní vysílací studio. Výjimkou v jeho následování není už ani Česká republika – a neplatí to pouze pro Radio Wave. Někteří naši posluchači poznali Radio Wave díky koncertům nebo eventům s českými i zahraničními kapelami, které organizujeme. I to je cesta, jak upozornit na to, že Wave existuje a dělá množství obsahu pro mladé lidi.
Proč je důležité fungování stanic jako Radio Wave?
Je to stanice rádia veřejné služby pro mladé, která v českém éteru před deseti lety ještě chyběla. Za deset let, co existuje, urazila obrovský kus cesty. Z Wavu se podařilo vytvořit značku, s níž si mladí lidé spojují výběr kvalitní hudby, reflexi aktuálních hudebních trendů, nových desek i vývoje žánrů. A taky vyprofilovanou společenskou a kulturní publicistiku, určitý životní styl, hodnoty a témata. Na Wavu vyrůstají zajímaví publicisté a zároveň u nás vysílají osobnosti z kulturní scény jako Adam Gebrian, Veronika Ruppert, Banán a další.
Musím říct, že Český rozhlas se v posledních letech vyvíjí docela zásadně a rozhodně nepůsobí jako zkostnatělé médium. Pracuje v něm spousta mladých lidí, což se rozhodně nedalo říct v době, kdy jsem v rozhlase začínala já. Radio Wave v době, kdy vznikalo, působilo v porovnání se zbytkem Českého rozhlasu jako dost velká alternativa i underground. Spíše než na narušování zaběhnutých rozhlasových zvyklostí se ale zaměřujeme na „dělání vln“ v obsahu a sledování novinek a trendů v nových médiích a technologiích. Nemá totiž cenu nabízet obsah tam, kde mladí nejsou. A myslet si, že stačí dělat dobrý obsah a posluchači si vás už nějak najdou, to je naivní.
Mezi pořady má Wave i ty, které se věnují kontroverzním společenským tématům, třeba Diagnóza F, Hergot! nebo Kvér. Proč?
Kdo jiný by měl společenská témata otevírat a některá i odtabuizovávat? Radio Wave je v tomto směru otevřené, přitom nemáme potřebu přehánět a vytvářet z některých témat a příběhů senzace, abychom nahnali posluchače.
V pořadu Kvér mluvíte o sexu, intimitě a LGBT komunitě. Proč by o tom měla vysílat stanice veřejnoprávního média?
Jednoduše proto, že média veřejné služby mají odrážet rozmanitost názorů ve společnosti, vyvarovat se diskriminaci a mají být vnímavá i vůči potřebám menšinových skupin. To se týká i menšin sexuálních. A pak taky proto, že je potřeba uvést na pravou míru některá klišé, polopravdy nebo nepravdy, která se v současnosti v souvislosti s určitými tématy českou veřejností šíří – třeba nedávné vyjádření poslankyně Nytrové k homosexuálům a otázce osvojování dítěte druhého partnera v registrovaném svazku.
Víme, že jde o témata – ať už jsou to sexuální menšiny nebo gender – velmi citlivá a zásadní a debata o nich vlastně odráží posuny v celém paradigmatu společnosti. Právě proto by je ale mělo vysílání Českého rozhlasu reflektovat.
Máte zkušenosti nejen s prací ve veřejnoprávních médiích, ale také s neziskovými a komunitními rádii. Chyběla vám někdy v Českém rozhlase volnost nezávislých médií?
Tvůrčí volnost mi nikdy nechyběla. Vždycky je přitom potřeba vnímat a respektovat charakter média, v němž pracujete, jeho poslání i pravidla. Každý pořad nebo projekt musí být nějak definovaný a mít své mantinely, ale to nemusí znamenat, že se tím cítíte nějak omezováni. Pak jde taky o to, co si pod slovem omezování konkrétně představujete. Například tvůrčí volnost má větší průchod, když víte, že máte materiálně zajištěný provoz, než když nemáte čím svítit ve studiu. To je běžný problém komunitních rádií, který vám tu tvůrčí volnost a rozlet může užírat. Teda možná ne jako autorům, ale jako ředitelce určitě.
Před lety jste stála u vzniku rádia StreetCulture. Pro Generaci20 jste řekla: „S partnerem jsme se domluvili, že si nebudeme brát hypotéku na dům, ale vrazíme všechno do nového rádia.“ Čím vám rádio tolik učarovalo?
Mám ho ráda už od doby, kdy jsem byla malá holka. Když jsem vyrůstala, hrálo u nás doma denně, hrálo o prázdninách na chatě, děda si ho zavěšoval i na strom, když chodil pracovat na zahradu. Vždycky mě bavilo mluvené slovo v různých podobách, rozhovory a hudba. Tehdy pro mě bylo synonymem toho všeho právě rádio. Dneska bych neřekla, že mám k rádiu větší vztah než k jiným médiím, poslouchám ho hlavně z pracovních důvodů. Ale myslím, že mi nějak bylo souzeno.
