Mark Ther, český umělec a laureát ceny Jindřicha Chalupeckého (2011), ve své tvorbě často tematizuje problematiku sudetských Němců a jejich odsunu, k čemuž ho vážou rodné kořeny. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, obor malířství a později nová média I. mezi lety 1998–2008. Je jedním z předních představitelů současného krátkého filmu a jeho tvorba byla prezentována na řadě výstav. Přes 11 let se aktivně pohybuje na naší i zahraniční umělecké scéně. Rozhovor vznikl ve spolupráci s mezinárodním filmovým festivalem studentů teorie audiovize Zlatý Voči, jehož se Mark Ther zúčastní jako porotce.
Začněme tvými studentskými léty, původně jsi studoval na AVU malbu a později přešel k novým médiím/videoartu. Dnes se tvá tvorba těžko škatulkuje jedním slovem – výtvarník, filmař. Kam bys sám sebe zařadil? A jaká označení pro svá díla preferuješ?
Nejradši bych říkal, že jsem Marek Ther a mělo by to stačit. Zrovna včera se mě taky někdo ptal: „A co teda děláš? Jsi umělec, ale co děláš? Házíš pudinky po zdech, nebo otevřeš knížku, vyfotíš ji a pak dáš na Instagram?“
Ale musím říct, že nenávidím, když mi někdo řekne, že jsem představitel českého videoartu. To jdu pod stůl. I když je to asi pravda, nemám to moc rád.
Proč?
Nevím. Když vidím videoart, co dělají ostatní lidi na výstavách, tak odcházím. Nenávidím, jak je to nainstalovaný. Radši bych byl třeba kumštýř. To je krásný slovo. Ještě by se mi líbilo, kdyby mi někdo říkal Dr. Marek Ther. To dé er bych chtěl, ale to se tady nedává, na to bych musel do Německa. Pak bych byl pan Dr. Mark Ther z východního Německa. (smích)
Takže nesouhlasíš ani s označením tvé tvorby jakožto videoartu?
Nechci se tady prohlašovat za filmaře. Můj nejdelší film má 46 minut. Někdo říká, že to je videofilm, pro mě to je krátký film. Někdo to má rád v galerii, někdo v kině. Nezáleží na mně, kam to zařadí. To je na kriticích nebo kurátorech a já bych byl nejradši, kdyby mi říkali jménem.
„Uživit se jako umělec je težký a vždycky bylo. A pokud nemaluješ a nesdílíš hodně dobře postýlku, tak je to těžký“
Podporovala AVU tvoje víceoborové a intermediální zaměření?
Ano, ateliér Vladimíra Skrepla byl docela otevřenej. Nezabýval se jen malbou nebo kresbou, ale opravdu se tam dělala i nová média. Jediný problém byl, že nebylo vybavení, takže jsem musel prosit a klečet, aby mi půjčili kameru, abych mohl začít točit to, co jsem chtěl. A byl jsem šťastnej. Takhle to trvalo nějaký dva roky a pak jsem přestoupil k Michaelovi Bielickému (Vedoucí katedry Nová média I). V roce 2001 byl Bielický opravdu zaměřený na nová média, jako je internet. O vytváření nějakých příběhů, filmů nebo videí to opravdu nebylo. Spíš tam šlo o nové technologie. Až pak jsme tuhle hranici trošku zbořili.
Vnímáš po odchodu z AVU nějaké významné změny, které školu zásadně transformovaly?
Já myslím, že dneska už to opravdu záleží na jménech. Kdo vede který ateliér. Podle jména víš, co můžeš čekat. Nový média šly podle mě už trošičku pryč, dneska si už točí všichni, kteří chtějí. Všechno je víc otevřený. Dřív tam třeba byla klasická malba, hyperrealistická, to už tam dnes není... Ale například spolupráce s jinými školami, AVU s FAMU, už není takový problém.
Myslíš, že jsou dnes české vysoké umělecké školy schopné studenta na kariéru umělce dostatečně připravit?
Myslím, že ne. Ale to nikdy nebyly a podle mě to ani není úkol školy. Nikdo ti nezajistí kariéru, vysoký prodej, že jsi režisér nebo umělec. FAMU má asi největší šanci. Tam víš, že kameramani někde skončí. U práce třeba na seriálech, z toho se už asi nevymaní. Jsou v tom určitě krásný peníze, ale už se z toho pak nedostanou.
Spatřuješ nějaké rozdíly na zahraničních uměleckých školách?
Možná, že je rozdíl v UdK v Berlíně (Universität der Künste Berlin). Tam je větší šance. V oborech jako videofilm nebo video dostáváš kontakty na větší studia a místa, kde můžeš různě vypomáhat, a dostávat se tak mezi různé zakázky. Nechci to zjednodušovat, ale myslím, že tohle tady není.
Čím to je?
Ten Berlín je prostě sociálnější. Jsou na to víc zvyklí. Co jsem slyšel, většinou směřují studenty ke známým umělcům. Ke komu chceš jít tady? K Hřebejkovi? Ne, to vůbec nejde. Tady nemáš ke komu jít.
„Chalupeckého nikdo nezná. Přejedeš hranice do Německa a nikdo o tom neví. Je to lokální cena. I když je důležitá, ví o ní jen omezené množství lidí“
To také znamená, že se mladým umělcům nedostává nových inspirativních osobností. Odkud ty čerpáš inspiraci? Máš nějaké tvůrce, kteří tvůj styl významně ovlivnili?
Hodně čerpám z operní pěvkyně Maria Callas. Ta mě doprovází od mých 14 let. Představuje pro mě nevyčerpatelný téma. Rád bych ji jednou napodobil v jejích devadesáti nebo sto letech, jak zpívá někde u piana. Pak samozřejmě John Waters a jeho Divine, Andy Warhol. U Warhola konkrétně to, jak žil. Se spoustou koček a s parukou, i v létě. Co nosil, jak mluvil. Jeho život byla sama o sobě performance. Byl skvělej, prostě šáša New Yorku.
Kdo je tvůj favorit na české umělecké scéně?
Pro mě byl skvělej Vladimír Skrepl. Z mých spolužáků Ondřej Brody, Václav Kyrza, ale je toho strašně málo. Spíš než že by mě inspirovali, mám je rád a baví mě, co dělají. Z FAMU je fakt těžký si v současný době vybrat. Škoda, nevím, co říct. Všechno je takový divný.
V roce 2011 jsi byl prvním umělcem vůbec, který získal cenu Jindřicha Chalupeckého za dílo ve videoformátu. Jak se tvůj život změnil díky této ceně a následnému pobytu v zahraničí?
Nezměnil. Jedině reakce lidí. Studenti z uměleckých škol mi píšou, že se o mně učili a že se se mnou chtějí setkat. Nebo když jsem byl na Ministerstvu zahraničních věci s kamarádkou, nějaký zaměstnanec se jí pak ptal: „Prosím tě, ty provádíš po ministerstvu laureáty cen Jindřicha Chalupeckého?“
Myslíš, že tahle nebo podobné ceny uvolňují umělcům cestu na zahraniční trh?
Myslím si, že ne. Chalupeckého nikdo nezná. Přejedeš hranice do Německa a nikdo o tom neví. Je to lokální cena. I když je důležitá, ví o ní jen omezené množství lidí. Když by ses zeptala na FAMU, zase nikdo nebude vědět. V zahraničí určitě ne. Tady jsi akorát laureát něčeho.
A lze se tedy jako umělec uživit jen v Česku?
Teď je na to lepší doba. Je mnohem více sběratelů a hodně vede malba. Socha nebo fotografie jsou na tom hůř. Kresby zase frčí v zahraničí, protože nemusí být tak drahé jako malba. Nákup je teď mnohem lepší než třeba koncem devadesátých let. Stává se z toho trend středních vrstev. Úředníci nakupují a sbírají umění. Když to neděláš, tak jsi prostě póvl.
Uživit se jako umělec je těžký a vždycky bylo. A pokud nemaluješ a nesdílíš hodně dobře postýlku, tak je to těžký.
„Myslím, že si neuvědomujeme, co jsme vlastně zničili po roce 1945. Sedm set let tu s námi žili naši Němci. Byli s naší kulturou propletení…“
Množství tvých děl je považováno za kontroverzní. Je provokativní tvůj záměr, nebo spíš vzniká nevědomky a automaticky při práci s takovými tématy, jakými se zabýváš?
Pro mě provokace určitě záměrná není. Chtěl jsem ukázat to, co jsem nikde jinde moc neviděl, nebo o tom lidi moc nemluvili. S cílem, že to někoho obohatí. Jasně, když necháš ve svých věcech několikrát zabít mimino, tak to asi tabu bude. Ať si tomu lidi říkají, jak chtějí.
Jestli něco bylo tabu, tak možná v roce 2007 téma transgender. Ale nemělo by se všechno brát tak vážně.
Je možné v dnešní době online přenosů z teroristických útoků, brutálních her ve virtuální realitě nebo volně přístupné pornografie ještě někoho zobrazováním násilí nebo sexuality šokovat?
To je hezká otázka, protože možná jsme všichni trošku zastydlí. Máme přístup k obrovskému množství dat a to je možná důvod, proč se společnost stává konzervativnější a uzavřenější. Nikdo z nás ale neví, jaký úchylárny si kdo kutí doma. A pak přijdeme my a jednou za pár let to ukážeme nějaký tisícovce lidí z umělecký scény. V Americe cvrnkneš prstem po zadečku holky a jdeš pomalu k soudu. Člověk se dneska jenom směje.
Film Putující hvězdička ti přinesl cenu Jindřicha Chalupeckého, ale i negativní reakce diváků na výstavě v pražském DOX. (Film zobrazoval zneužití malého chlapce v Německu během druhé světové války, pozn. red.) Jak jsi reagoval na takovou dvojí odezvu?
Pamatuju si, že mi psali z DOXu, kde to bylo vystavený, že mám připravit DVD, které se musí odnést na policii, protože někdo nařkl DOX z promítání pornografie. No tak jsem vypálil DVD, poslal to do kanceláře, ti to poslali na policii a nic. Nic tam není. Není tam, co napadnout. Aspoň to bylo vzrůšo. Líbilo se mi, když jsem dostal tu cenu, a ještě ten večer jsem šel do DOX a tam na mě lidi volali: „Půjdeš do tepláků!“ Ale já nechápal. Do jakejch tepláků? A ono to znamená, že půjdeš do vězení. To jsem nevěděl.
Podobný rozruch vzbudilo také promítání tvého snímku Was für Material! z roku 2008 zobrazujícího dva mladé hochy skotačící na louce v uniformě Hitlerjugend.
Spíš to byla podpásovka ze strany Galerie hlavního města Prahy, která tu výstavu dělala. Měl se tam promítat Was für Material! a sama kurátorka s tím měla problém. Říkala, že je to propaganda nacismu a homosexuality. Myslel jsem si, že si dělá srandu. Nakonec se to promítalo s omluvným textem, že to může vyvolat nějaké já nevím co a že je to mládeži nepřístupno.
Ovlivnil tento útok ze zákulisí výstavy pozdější vnímání filmu?
Jasně. Ta negativní odezva vlastně nebyla ze strany diváků, ale zevnitř. Já jsem ukazoval dvě děti, jak mají radost. Měly na sobě uniformy, ale nebraly to politicky. Hrály hry a bavilo je to. Prostě lítaly s vlajkou a měly z toho hroznou radost.
I zde jsi tedy chtěl divákům ukázat něco, co jsi sám nikde neviděl nebo to není hojně zobrazováno?
Spíš jsem spojil různé podmínky za nacismu, co mě zajímaly. Například nezáleželo na tom, jestli jsi demokrat nebo židovskýho původu nebo gay nebo lesbička. Tam šlo o to, že pokud byl nějaký vysoce postavený důstojník homosexuál, nestíhali ho. Funkcionář si mohl žít, jak chtěl. V té době byli homosexuálové komunisti i umělci.
Letos v dubnu jsi měl slavnostní premiéru nového krátkého snímku Mitsu v pražském Ponrepu. Film je opět situován do období odsunu sudetských Němců, kde je nepřízní osudu nucena žít mladá japonská šlechtična. Stejně jako tvé předchozí snímky, je i tento založen na skutečných historických faktech. Vztah k česko-německé historii je pro tvé snímky společným jmenovatelem. Odkud se bere pnutí tuto tématiku stále reflektovat?
Protože je to naše historie. Stále chodíme po stejných ulicích, žijeme ve stejných bytech. Můžeme číst literaturu, co napsal Kafka. Byl to sice židovský Němec, ale bylo to u nás. Myslím, že si neuvědomujeme, co jsme vlastně zničili po roce 1945. Sudety byly naše pohraničí. Sedm set let tu s námi žili naši Němci. Byli s naší kulturou propletení. Tohle mě prostě zajímá. Pro mě jsou Sudety důležitá část naší země. Opravdové potrestání našich Němců by bylo nechat je tu s námi. To by byl hardcore.
