Třiadvacetiletý Ondřej Kania spoluvlastní českou agenturu J&K Consulting se zaměřením na poradenství a zprostředkování studia na internátních školách v USA a Kanadě, která mimo jiné vlastní majoritní podíl v Pražském humanitním gymnáziu „Jsem hrozně intuitivní člověk, byť je to trochu v rozporu s potřebou racionálního řízení firmy, na to máme ale naštěstí společníka Tomáše Jízdného, mně to moc nejde. Mám to tak už odmala,“ říká Ondřej a pokračuje:„Když jsem cítil, že studuji něco, co mě nenaplňuje a nevidím v tom smysl, nehnul jsem pro to ani prstem a naopak jsem se věnoval věcem, které mě bavily.“
Chyběla vám ve škole motivace?
Přesně tak. Já jsem chodil do školy, kde jsem se většinu času musel učit nazpaměť věci, které mě vůbec nezajímaly, a myslel jsem si, že je nikdy nepoužiju. Což si musím dát zpětně za pravdu, protože jsem je ještě nikdy nepoužil. Třeba včera jsem byl na pedagogické radě u nás na gymplu a řešili jsme, že student v 8. třídě se musí naučit všechny prvky v periodické tabulce nazpaměť tak, aby je mohl odvyprávět jako básničku. Mně, aniž bych se nad tím složitěji zamýšlel, to přišlo jako totální nesmysl. Protože to není nic jiného, než že se jeden večer něco nadrtíš do hlavy, napíšeš to do testu a druhý den to zapomeneš. A na tomhle principu je postavený český školský systém. To mi odjakživa nevyhovovalo a říkal jsem si, že bych s tím chtěl něco udělat.
Co se vám zdá na místním školském systému problematické?
Začnu u toho, že byl vytvořen někým v 18. století, kdy bylo potřeba, aby hrozně moc lidí dělalo pořád dokola ty samé úkony, ale třeba s jinými nástroji. Ten proces se nezměnil, byl pořád stejný, klidně po celý život toho člověka. A tahle mašinérie vznikala už ve školách. Jediné, co se měnilo, byl objekt pozornosti nebo práce, ale ne její způsob. Intuitivně jsem cítil, že tohle pro mě není. Ve škole jsem měl trojky nebo čtyřky a všichni si o mně mysleli, že jsem línej lempl. Na jednu stranu jsem uměl velmi dobře mluvit, dokázal jsem lidi přesvědčit a u předmětů, které mě bavily, jsem byl lepší než všichni ostatní. Také jsem třeba nedělal domácí úlohy a místo toho jsem hrál World of Warcraft. A vždycky bych tohle upřednostnil.
Nepramenily ty čtyřky právě z toho, že jste upřednostňoval zábavu?
Taky. Ale v té hře jsem ve dvanácti letech založil gildu, která měla 120 lidí. Všichni byli starší a já jsem je řídil a poprvé jsem se teoreticky ocitnul na manažerské pozici. Tahle zkušenost mi dala víc.
V životě ale nejde dělat jenom věci, které vás baví.
Ano, ale já dělám to, co mě baví, protože za tím vidím nějaký smysl. Záleží mi na tom, i když mě ty věci zavádějí do poměrně intenzivního stresu, nemůžu kvůli tomu spát atd. Ale tohle všechno za to stojí. Pokud vám věci dávají smysl, nemáte pak problém za to něco obětovat. Třeba ve škole pro mě byl problém v tom, že mi nikdo nedokázal vysvětlit, k čemu ty věci potřebuji vědět. Proč má smysl, abych tomu věnoval svůj čas. Byl jsem smířený s tím, že budu mít blbou známku třeba z chemie, pokud se na to doma nepodívám, ale nevadilo mi to. Z matematiky používám, co jsem se dozvěděl na prvním stupni. A tak to rozhodně nemám jen já.
Na jednu stranu spousta lidí vidí i v těchto předmětech smysl. A připadá jim, že to bude mít v jejich životě význam.
Vidí, a to je super. Ať to dělají. Já viděl smysl ve společenských vědách, v historii, v jazycích, v literatuře, což jsem dělal hrozně rád.
Takže z těchto předmětů jste čtyřky neměl?
Ne, v tomhle jsem byl vždycky jeden z nejlepších. Podle mě by ideální vzdělávací prostředí, ideální škola měla být taková, kde se do určitého věku berou všeobecné základy, ale potom už se lidé mohou profilovat. Někdo humanitně, někdo spíš technicky. Myslím si, že by se takhle předešlo spoustě negativních vlivů a všeobecné frustraci ve školství.
Kdy by měla přijít ta hranice?
Myslím si, že ideálně okolo sedmé třídy.
Jestli jsem to správně pochopila, hlavní podle vás je, aby škola dávala smysl, ne bavila?
Ano, v českém diskursu nebo v debatě o školství figuruje plno zajímavých lidí. Někteří říkají, že škola by měla být o naučení se co nejvíce informací, někteří, že by měla žáky bavit. Já zastávám názor, že škola by nejprve měla žákovi pomoci najít to, co ho bude bavit a pak motivovat. Měla by mu dát vše potřebné, aby v té zvolené sféře nebo zaměstnání měl šanci uspět. Druhá věc, která s tím souvisí, je, že pokud člověk objeví smysl v tom, co dělá, začne dělat i věci, které ho nebaví, ale jsou nutné. Pak děti klidně stráví hodinu a půl večer tím, že budou dělat domácí úkoly, projekty, číst knížky, které s tématem souvisí, i když je to pro ně něco navíc, co musejí udělat.
Jako ideál to zní až dokonale. Kdo by nechtěl, aby ho škola bavila a vše dávalo smysl, ale je to vůbec technicky proveditelné? Školu řídí zase jenom lidé.
Není to jen o lidech, ale dle mého názoru primárně o systému. My máme teď přes šedesát studentů na nejlepších severoamerických internátních středních školách. Příští rok jich tam budeme mít 120 a ti všichni si školy extrémně pochvalují. V USA je problém v něčem jiném. Systém je tam nastaven dobře, ale zase tam chybí dostatek kvalitních učitelů především pro státní školy, školy soukromé jsou na nesrovnatelně vyšší úrovni. Totéž když se podíváte na americké univerzity, které jsou nejlepší na světě, ale jsou soukromé. Na internátních školách, kam vysíláme naše studenty, mají skvělé učitele a pohybují se ve skvělém systému. Třídy nejsou rozděleny na ročníky, ale na úrovně znalostí a studenti mají velkou svobodu při výběru předmětů. To samé Finsko, kde proběhla v 70. letech velká vzdělávací reforma, která se mimo jiné inspirovala školstvím v USA, ale šla dopředu. Spojené státy poté začaly spíše couvat. Ve Finsku se velmi klade důraz na jednotlivé žáky, na jejich individualitu. Podobné reformy proběhly i v řadě dalších států, třeba v Norsku nebo i Estonsku, kde jim to ohromně pomohlo. U nás je zásadní problém v tom, že lidé, kteří o školském systému rozhodují, vůbec neumí anglicky, aby si alespoň přečetli nějakou základní literaturu o zahraničních přístupech.
Na tohle téma jsem měl nedávno debatu na naší pedagogické radě. Jaký je smysl domácích úkolů? Beru, že si žáci doma zpracují třeba nějaký projekt, přednesou to ve škole, pak o něm diskutují. Ale proč se formou domácích úkolů řeší třeba příklady z matiky z témat, kterým nerozumí? Jaký má pak smysl chodit do školy?
Jak jinak se lidé naučí počítat než skrze nějaký domácí trénink, kdy si příklady napočítají?
Já mám dvě mladší sestry. Studují střední školu a když mají úkol z matiky nebo z fyziky, nikdo z rodiny není schopen to s nimi vypočítat, což znamená, že jim musíme hledat nějaké doučování, ale na to třeba nemají čas, protože sportují, nebo je poměrně dost rodin, které na to nemají peníze. Studenti by se to měli naučit na hodinách matematiky ve škole. Podle mě by každý učitel měl mít příležitost látku vysvětlit všem žákům ve třídě. Což v českých podmínkách není možné.
Kvůli počtu žáků ve třídě? Nedostává se tak individuální čas každému?
Také. Dám ilustraci na příkladu třída v České republice a třída v Kanadě. V Kanadě jsou žáci rozdělováni ne podle věku, ale podle úrovně obtížnosti v jednotlivých předmětech. Třídy jsou také méně početné. Tuto změnu udělali kvůli pochopení, že potřebují všechny žáky posouvat nahoru a v předchozím uspořádání to nebylo možné. To znamená, že ve třídě jsou studenti, kteří mají podobné znalosti a nedostatky a učitel se jim tak může mnohem lépe věnovat. Nikdo se navzájem nebrzdí, kdežto u nás máme kupříkladu v hodině matematiky pět lidí, kteří jsou velice talentovaní, deset lidí, kteří jsou průměrní, a deset lidí, kterým to vůbec nejde, ale všichni se navzájem brzdí a vzniká tak frustrace na obou stranách, jak u učitele, tak u studentů. V předchozích letech se mnoho vzdělávacích systémů po světě začalo měnit za účelem individualizace výuky. Takže změna je určitě možná. Na jednu stranu je pro náš byznys perfektní, že to tady nefunguje. (směje se)
Říkal jste, že chyba je v systému. Ale dobrý učitel, který dokáže žáky zaujmout a motivovat, si najde i v tomto systému způsob, jak je podpořit a posunout dále. Nemá tedy celá problematika i ryze lidské chyby?
Věřím tomu, že pokud by učitelé a vedení škol dostali větší svobodu nejen z hlediska způsobu výuky, ale především struktury předmětů, náplně předmětů a snížení byrokracie, tak by najednou dostala velká část současných učitelů dostatek prostoru pro demonstraci své kreativity a celé školství by to posunulo daleko, ale bohužel to úplně celé školství nezachrání. Problém je totiž v tom, jaké typy lidí vycházejí ze systému na pozice učitelů.
Máte na mysli pedagogické fakulty?
Přesně. Když se někoho zeptáte, jací by měli být učitelé, tak jako odpověď dostanete: „Ti nejlepší z nás.“ Absolutní nesmysl. Ti by měli léčit nemoci, vymýšlet nové technologie, řešit problémy společnosti. A i v téhle otázce jde příkladem Finsko, kde to dělají úplně jinak. Na pedagogickou fakultu na Helsinské univerzitě berou 125 studentů, hlásí se jich skoro dva tisíce. Lidi jsou přesvědčeni o tom, že to jsou nejlepší studenti, tak to ale není. Na střední škole je většina z nich naprostým průměrem, co se týče známek, ale vynikají v jiných oblastech. Dělají nějaký sport, chodili do kroužků, do různých oddílů, jednoduše celý život se pohybují v nějaké skupině lidí a umí je motivovat, ví, jak s nimi mluvit, jak je směrovat. Tohle kritérium je jedno z nejdůležitějších. Tři čtvrtiny budoucích učitelů přijatých na univerzitě v Helsinkách měla buď průměrné nebo podprůměrné známky na střední škole. Připadá mi, že u nás si učitelé občas představují, že všechny žáky vychovávají k tomu, aby z nich jednou byli akademičtí profesoři. A téměř bez výjimky si myslí, že jejich předmět je ten nejdůležitější a neexistuje, aby z něj měl někdo špatnou známku. Ale i to se teď zlepšuje s mladší generací, protože mladí lidé jsou více otevření a mají větší rozhled.
Proč by se měl systém přizpůsobovat žákům? Pokud by se jim takto vyšlo vstříc, neztratí pak jakoukoliv motivaci a snahu o něco usilovat?
Neztratí. Právě naopak. Oni ji navíc ztrácí právě v tomto systému. Škola má za úkol připravit studenty na život. Pokud tohle není její smysl, pak nedokážu najít nějaké racionální vysvětlení pro to, k čemu je.
To zní, jako kdyby už teď k ničemu nebyla…
Ne, tak to nemyslím. Dělají se občas studie na to, kolik procent svého vědění zná člověk ze školy. Všechny se shodují na tom, že maximálně čtyřicet procent. Většinu věcí jsme se tak naučili někde mimo školu. Je také zajímavé, že ve společnosti se vyskytuje takový narativ, že současní studenti jsou hloupější než generace jejich rodičů. V roce 1996 se dělaly testy, které se loni opakovaly, a prokázalo se, že tato generace je na tom ve všech ohledech naopak lépe nebo minimálně na stejné úrovni. Vyniká především v jazycích. Nutno dodat, že na tom má obrovský podíl současný rozvoj, dostupnost informací, internet prakticky v každé domácnosti a to nepřeberné množství možností. Sociálně je tato generace také na zcela jiné úrovni, i díky sociálním sítím nebo síťovým hrám. Takže já o ně vůbec nemám strach. Já mám strach o to, že současný vzdělávací systém se, i přes ty všechny možnosti, bude snažit aplikovat stejnou uniformitu, jakou aplikuje už 250 let. Vybije ze studentů individualitu a bude se je snažit dostat do jedné řady přesto, že oni tam nepatří.
Kde se ve vás vzal impulz k podnikání v tak specifickém odvětví?
Studoval jsem střední školu v USA a u ní jsem i pracoval. Od té doby se ve mně mísí porovnání té mojí špatné zkušenosti z Čech s tím, co jsem zažil v USA. Nyní jsem schopný se nad tím zamyslet, kriticky to porovnat a pomoci dalším vidět i jiné možnosti studia, které jsme pak společně schopni přeměnit do praxe.
Nepřemýšlel jste o tom, že byste školství měnil zevnitř? Že byste šel učit?
Ne, ale určitě to nezatracuji. Každý máme jiné ambice.
Podle Boba Kartouse z EDUin jsou proti změnám ve školství sami učitelé a ještě více rodiče. Souhlasil byste s tím výrokem? Chtějí učitelé něco měnit?
Částečně. Řekl bych, že primárně jsou proti rodiče. Učitelé až sekundárně a jen někteří z nich. Učitelé totiž často odvětí, že oni by nějaké změny i rádi zavedli, udělali by výuku poutavější, ale co by jim na to řekli rodiče. Bojí se, aby je proti sobě nepoštvali. Generace rodičů žije v představě, že způsob, jakým byli oni vzděláváni, je nejlepší možný, a hrozně rádi na tu dobu vzpomínají. Hraje v tom zásadní roli i nostalgie. Navíc si tu dobu dost přikrášlují. Četl jsem průzkum, který dělala OECD mezi největšími firmami na světě během let 1972 – 1990, a ptali se, kterých vlastností si nejvíce váží na svých pracovnících. V 70. letech to bylo čtení, psaní, poslouchání, počítání. V roce 1990 to byla na prvním místě týmová práce, kreativní řešení problémů, samostatnost. Za dvacet let došlo k diametrální změně. My jsme nyní o šestadvacet let později, ale ten výstup, který máme ze školství nyní, by byl ideální pro rok 1970. Ale pozor, neříkám, že studenti nejsou schopni pracovat v týmu. Oni toho jsou schopni, ale nenaučili se to ve škole a to je ten problém.
Dobře, ale pokud to umí, tak je výsledek stejný. Není to pak jedno? Má škola skutečně učit tyto věci?
Jedno to není. Kdyby to studenti uměli ze školy, tak by to mohli umět lépe. Především by ale tyto vlastnosti ovládalo daleko více lidí. Neříkám, že není důležité umět číst, psát a počítat. Jednoznačně je, jen to už nestačí. Škola nerozvíjí schopnosti svých žáků, nedává jim k tomu prostor. Dnešní žáci mají mnoho možností, ale ne všichni je mají stejné. Panuje tu určitá nerovnost. Je prokázáno, že žáci z bohatších rodin mají daleko větší šanci dostat se na lepší univerzity. Kdo je z dobrých poměrů, bude mít vždy dobré učitele, dobré základy pro další studium, bude moct cestovat, bude pravděpodobně mít větší přehled a je prakticky jedno, a to myslím nadneseně, v jakém školském systému bude. Jádro problému je u dětí, které tyto možnosti nemají.
V rozhovoru pro Hospodářské noviny jste řekl, že byste chtěl zprostředkovat a pomoct se studiem v USA co nejvíce lidem. Zároveň ale vlastníte soukromé gymnázium. Nepřipadá vám, že to jde proti sobě?
Ne, podle mě to nejde proti sobě. Příští rok budeme mít asi 120 studentů na nejlepších internátních školách v USA a Kanadě, ale myslíme si, že kvalitní vzdělání by mělo být zajištěno co největšímu počtu studentů, a proto jsme se i sami angažovali a provozujeme soukromou školu. Od příštího roku budeme provozovat ještě jednu střední školu. Školné je nastavené ve výši do čtyřiceti tisíc korun, což je v Praze brutálně pod průměrem. Tyto školy chceme provozovat pro lidi, kteří nejsou schopni zaplatit milion za studium na prestižní internátní škole v USA nebo Kanadě, ani dvě stě až tři sta tisíc za jinou soukromou školu. Vždy se chceme držet toho, aby školné bylo minimální překážkou i s ohledem na výši platů v regionu. Teď máme na škole minimálně jednu studentku, která neplatí žádné školné, kvůli tomu z jakých je sociálních poměrů. Měli jsme představu, že bychom založili fond, kam bychom sbírali peníze na studium pro talentované žáky, kteří si ovšem nemůžou dovolit platit takovéto částky. Byli jsme s tím už za řadou podnikatelů a já osobně jsem mluvil i s pár poslanci, ale není tu vůle pro takový projekt. Lidé na tento typ věcí nepřispějí.
Jste pro to, aby vysokoškoláci platili za studium?
Nejsem si úplně jistý. Vidím tam několik problémů. Mám celou řadu kamarádů, se kterými jsem chodil ve Státech do školy, kteří se dostali na dobré univerzity a museli se zároveň s tím zadlužit. Museli si vzít studentskou půjčku, což není příjemné. Na druhou stranu, až tu školu dostudují, mají velkou motivaci a drive najít si dobrou práci a pracovat tvrdě, aby tu půjčku splatili.
To je ale dost negativní motivace.
Je, ale určitě to má i pozitivní aspekty. V Česku znám také dost lidí, kteří například studují dvě fakulty najednou a nic jiného nedělají. Každý večer jsou někde v hospodě, jdou na pár přednášek a tím to končí. Myslím, že tohle je druhý extrém. Kdyby se zavedlo třeba i nějaké minimální školné, jsem pro to, aby peníze z něj šly do fondu, ze kterého by se platilo studium žákům ze sociálně slabších rodin. Pokud by se za to stavěly kavárny ve školách, tak s tím bych nesouhlasil. V principu tedy nejsem proti, ale peníze za školné se musí někde rozumně využít a musí mít účel.
Vaše gymnázium dostalo nový název, nyní je to Pražské humanitní gymnázium. Mám si to představit tak, že máte zvýšenou dotaci hodin humanitních předmětů? Co na něm učíte jinak?
Ano, název tomu napovídá správně. Gymnázium je převážně určeno pro studenty, kteří mají rádi humanitní vědy. Myslím, že jsme obecně hodně jiní. A nejen v tom, že na chodbách máme vylepeného Havla a Obamu. (směje se) Gymnázium jsme přejali s tím, že podle zákona nemůžeme příliš měnit strukturu předmětů, v tom se nelišíme. Ale můžeme měnit způsob výuky, což jsme přesně udělali. Nechali jsme si většinu učitelů a vysvětlili jsme jim, že bychom rádi aplikovali nové postupy učení, které se třeba vyučují v USA a Kanadě, konkrétně projektovou výuku. V některých předmětech to běží úspěšněji než v jiných, ale realita je taková, že to funguje. Jsme možná nároční a přísní na učitele, ale dbáme na to, aby výklad nebyl suchý, aby učitel jen nestál před tabulí a mluvil, naopak, aby studenti do určité míry diktovali tempo hodiny, aby byli zapojeni do problematiky a pracovali v týmech na projektech různých zadání, tím pádem prostřednictvím osvojení si různých vlastností lépe memorují i tvrdé informace.
Máte nějaké vnitřní kontroly? Chodíte na hodiny?
Ne, učitelé nám posílají sami výstupy z projektů, které dělají, a poté to dokládají i krátkou esejí o přístupu studentů a o tom, co se osvědčilo a co se nepovedlo. Samozřejmě pokud studenti něco nepochopí na hodině, jsou jim učitelé k dispozici po škole nebo o přestávkách v rámci konzultačních hodin. Ale to si myslím, že není nic neobvyklého. Dále se snažíme propojovat školu s firmami a s různými jejich projekty, kdy se přímo naši studenti zapojují do celého kreativního procesu, ať už jde o vytváření plakátů, log, sloganů atd. Ale pracujeme s nimi také na internetové gramotnosti, učíme je jak nastavit Google AdWords, jak udělat facebookovou kampaň, rozšiřujeme jim obzory i na tomto poli a zapojujeme je do praxe.
Jaké máte plány do budoucna?
V současné době máme 109 studentů a nemůžeme mít víc kvůli kapacitě budovy, takže hledáme místo, kam bychom ji mohli přestěhovat. Ideálně takové, kam by se vešla ještě jedna škola, kterou chceme založit. Máme partnerskou internátní střední školu ve Vermontu, která má zájem udělat sesterskou školu v Praze. Budeme mít jejich akreditaci a větší svobodu, nebudeme vázáni na český vzdělávací systém. Nebudou zde muset učit jenom vystudovaní pedagogové, ale ekonomii bude učit ekonom, politologii politolog atd. Na českých školách je tohle nemyslitelná věc. Již nyní vidíme obrovský zájem od rodin a studentů, nejen na tom, aby se přihlásili do prvních ročníku osmiletého, respektive čtyřletého programu, který na PHG máme, ale také je mnoho studentů, kteří k nám chtějí přestoupit z jiných škol. Chceme nicméně omezit ten počet studentů pro školní rok 2017/2018 na číslo kolem 170 žáků, byť jsme určitě schopni „získat vícero studentů“. Na americké škole, kterou nazveme „American Academy in Prague“, budeme limitovat první rok počet studentů na čísle padesát. Pražské humanitní gymnázium bylo pro nás vlastně experimentem, jestli bude fungovat, že někam přijdeme a učitelé budou ochotni změnit způsob výuky.
A povedlo se to? Jak to zpětně hodnotíte?
Povedlo, ale samozřejmě ne tak, jak jsme si to úplně představovali, ale do velké míry opravdu ano. Učitelé od nás dostali určité mantinely, do kterých se museli vejít, a zatím to dělají velmi dobře. Příští rok budeme nároky stupňovat, abychom se dostali tam, kam se chceme dostat. Tedy vyrovnat se top školám v zahraničí. Nezapomínáme ale, že všechno ve školství má setrvačnost. Předpokládám, že nám to bude trvat tak pět let.
Jste také politicky aktivní za stranu TOP 09.
Možná ne nadlouho. (směje se)
Zatím stále ano. Podle článku v týdeníku Respekt (42/2016 – pozn. red.) jste vypracoval reformu školství, ale nikoho z vedení to příliš nezajímalo. Školství není zajímavé politické téma?
K tomu mám pár poznámek. Zaprvé bych řekl, že čím déle se politici v politice pohybují, tím více ztrácejí kontakt s realitou. Bohužel i ve straně, jejíž jsem členem. Já mám práci, kde se každoročně potkávám se stovkami a stovkami rodin z různých ekonomických situací a z různých škol i měst. Mám tak poměrně dobrý přehled o tom, jaká je situace na českých školách. Za druhé, když jsou v opozici, jsou značně pasivní a nechtějí přijímat nové návrhy, především ne od někoho mladého. Snažil jsem se vysvětlovat, že mám poměrně zajímavé vlastní zkušenosti ze zahraničí, dennodenně se tomuto tématu věnuji ať už ve své práci nebo pak třeba na pedagogických radách přímo ve škole, navíc mám stále kontakt se studenty a vím, jak by si to představovali oni. Nedostal jsem ale žádnou odezvu, takže už jsem asi rezignoval na nějakou politickou aktivitu a přesvědčil jsem se o tom, že aktivita zdola, když máte prostředky a lidi, může být efektivnější, než se snažit něco měnit dvacet, třicet let seshora. Ze své pozice mi připadá, že mám větší dosah i než bych měl třeba jako poslanec. Doufám, že budeme svým příkladem inspirovat další lidi a školy, aby třeba zkusili učit jako my a někam se posunuli.
Ve zmíněném článku vám bylo vyčítáno, že máte ideály a zápal, ale nevíte, co je realita a jak je těžké vypracovat třeba jen jednu novelu vysokoškolského zákona. Není to právě kámen úrazu? Implementace ideálů a vizí do reality nikdy nebude stoprocentní. Není to skoro nemožné?
Nemůžeme udělat reformu školství najednou, to je jasné. Ale politicky zároveň není nemožné, aby se školství nějak neposunulo. Myslím si, že je to absolutní nepochopení situace ze strany oné paní poslankyně, kterou citujete, a stejně tak předsedy Kalouska, který v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že nemůžu mít zkušenost se vzdělávacími reformami ve dvaadvaceti letech. Jednak je to arogance těchto lidí, ale především totální nedostatek střetu s realitou. Nemusíme se koukat někam daleko, stačí se podívat třeba jenom do Norska nebo do Estonska. Tam před několika lety udělali sérii reformních kroků, které jim dnes zajišťují úplně jinou výchozí pozici. Finsko tyto kroky dělá neustále. Oni mají nejlepší vzdělávací systém na světě, ale pořád ho reformují. To se mi hrozně líbí. Přečetl jsem spoustu knížek od opravdových kapacit z těchto zemí o vzdělávacích systémech, v Norsku jsem se dokonce byl podívat na některé školy a v Americe a Kanadě jsem několikrát do roka, nemluvě o tom, že máme opravdu velké množství studentů na desítkách a desítkách různých prestižních internátních školách a máme tak z první řady kontakt s tím, jak to chodí tam. Stejně je to nepřesvědčilo. A to je další problém – ani jeden z nich neumí anglicky, aby si aspoň ty přečetli nějakou knihu. Politici v koloběhu vláda-opozice-parlament-hlasování neumí příliš přemýšlet o skutečných věcech a problémech. Opravdu mi to tak přijde. Upřímně řečeno, pro náš byznys je to dobře. Protože se můžeme chytit nedostatků, které vidíme a se kterými nikdo nic nedělá, a začít si to dělat po svém.
Není to přinejmenším zvláštní dělat byznys se školstvím? Je to dost neobvyklá komodita.
Co si budeme říkat, je hodně soukromých škol, které dostávají dotace třeba od krajů, které jdou daleko za rámec toho, co mají dostat. My jsme do té naší školy také „nalili“ dost peněz. Teď chceme v Praze vybudovat další školu, na což potřebujeme větší prostory a nalijeme do toho ještě více peněz. Já ale počítám, že se nám to do pěti let vrátí. Teď je to pro nás spíš aktivismus, peníze vyděláváme jinde. Důležité je, že nás to baví, vidíme v tom smysl, žijeme tím každý den. Čtvrtým rokem neděláme nic jiného, než že radíme lidem se vzděláváním jejich dětí, děláme to od 19 let a děláme to nejlépe v republice. Logický krok, kam směřovat, byl pořídit si vlastní školu. Nejde jen o to, že nás to baví a že z toho jednou budeme mít prachy, bereme to také jako určitou službu.
Česká společnost funguje přece jenom jinak než finská nebo americká. Netkví problém s přijímáním změn do našeho školského systému v tom, že tyto způsoby výuky nejsou kompatibilní s naší společností? Že to tu prostě nebude fungovat?
Možná teď, ale myslím, že se to bude postupně měnit. Jeden z největších problémů, které naše školství má, a je to společné pro většinu postkomunistických zemí, kde nedošlo k reformě, je, že podceňuje individualitu člověka. Ostatní systémy dokážou studentům pomoci najít to, co je zajímá a v čem vidí smysl. Pokud se studenti tou cestou vydají, jsou většinou šťastní, i když nemají největší příjmy. Myslím si, že pokud člověk nemá existenciální nouzi, raději si vybere to, co ho naplňuje. Školství v minulosti nevychovávalo lidi k tomu, aby je něco naplňovalo. V tom systému byli frustrovaní a jsou frustrovaní i po celý svůj život. Tenhle aspekt se pak promítá do fungování celého společenského systému nebo třeba i do voleb. Podívejte se, co máme za politiky. Točí se to pořád dokola.
Tomáš Bederka, zakladatel studentského spolku Agora, tvrdí, že na to, aby se změnilo školství, by se muselo změnit myšlení lidí. Souhlasil byste s tím? Jak lidé o školství přemýšlejí?
Tak to je naprosto očividné. Je to primárně o tom, jak lidé přemýšlí. Ale když to člověk takto pojmenuje, měl by zároveň dodat, co by mělo to myšlení změnit. Já si myslím, že změna je možná tak, že generace po generaci budou ze škol vycházet studenti s pocitem, že jim celý systém dal zase něco víc než generacím předešlým. Vím, že to má obrovskou setrvačnost a výsledky neuvidíme hned. Reálně třeba až děti našich dětí budou těžit ze změn, které se tu můžou uskutečnit. Je taky strašně důležité, aby lidé vycestovali, aby si zkusili studovat v zahraničí, aby věděli, že to jde dělat i jinak. Poslední dobou vidím trend, že se u nás začínají objevovat rodiče, kteří mají na věci nový pohled a většinou buď pracují pro zahraniční firmy, jezdí po světě nebo už sami studovali v zahraničí. Očekávají pak jiný přístup od škol a často buď sami zakládají nějaké soukromé školy, nebo do nich posílají své děti. I to je způsob budování nějaké změny zdola, o které jsem předtím mluvil. Předpokládám, že by to mělo mít pozitivní efekt na celou společnost, kde bude čím dál více rodičů vyžadovat pro své děti jiný způsob výuky. Bude to sice „ošklivá“ kapitalistická reakce na poptávku, ale bude to měnit školství.
