Podcast jako organická součást zpravodajství | E15.cz

Vinohradská 12: podcast jako organická součást zpravodajství

Aneta Poslovská

Na Českém rozhlase začal od dubna letošního roku vysílat nový zpravodajský podcast Vinohradská 12, a to pod taktovkou Lenky Kabrhelové, která má jako zahraniční zpravodajka pro Český rozhlas bohaté zkušenosti z Ruska a USA. Právě po návratu z poslední zmiňované země, kde poslední rok ze svého pětiletého působení pobývala v rámci „Nieman Fellowship“ na Harvardově univerzitě, se i pod vlivem amerického podcastového boomu a zájmu o tento stále oblíbenější formát dostala ke své současné pozici. Co obnáší příprava jedné epizody? Jaké jsou výhody podcastu ve zpravodajství? A jaký je současný stav české žurnalistiky?

Na Českém rozhlase vysílá pod vaším vedením od dubna nově zpravodajský podcast Vinohradská 12. Co bylo popudem k jeho vytvoření?

Český rozhlas už delší dobu uvažoval o tom, že by měl vyjít vstříc posluchačům, kteří odebírají audio jinak než skrze klasické rádio. Podcast je samozřejmě velký fenomén spojený s jiným způsobem distribuce a konzumace audio obsahu – na požádání (on demand). Vedení ČRo už delší dobu přemýšlelo, jakým způsobem integrovat tuto formu do své zpravodajské produkce. Ve stejnou dobu jsem se já vracela ze Spojených států. Poslední rok jsem tam už nebyla jako zpravodajka, pobývala jsem na novinářském fellowshipu (Nieman Fellowship, pozn. redakce). Podcasty jsem se celou dobu docela intenzivně zabývala, Spojené státy jsou podcastová velmoc, tudíž tomu ani nejde uniknout. A tak se spojily dvě věci dohromady a vzniklo moje současné angažmá.

Jaké jsou hlavní výhody podcastového formátu?

Já si myslím, že velká výhoda pro kohokoli, kdo odebírá audio takzvaně „on demand“, je to, že si ho můžete pustit na jakémkoli zařízení chce, kdy chce a při jakékoliv činnosti chce. Nemusíte se vázat na jeden konkrétní pořad, který se vysílá třeba v pět hodin odpoledne nebo ve tři hodiny ráno, ale prostě si ho pustíte, kdy se to hodí vám. To je podle mne veliká výhoda pro lidi, kteří jsou zaměstnanější, než byli dřív, nebo nejezdí do práce autem, kde by si mohli pustit ranní vysílání.

Jedni z prvních, kteří dělali podcasty ve Spojených státech, byli vlastně lidé z veřejnoprávních médií.

Myslíte, že časová flexibilita podcastu je příčinou boomu ve Spojených státech?

Zároveň je to i technologická změna. Určitě hraje roli i to, že dnes nemusíte mít rozhlasovou stanici na to, abyste mohla produkovat audio. Na počítači i na telefonu si nahrajete a sestříháte s pomocí některého z mnoha softwarů velice rychle cokoliv, takže de facto „rozhlasákem“ se může stát úplně kdokoliv. A právě tato technologická změna to celé pošoupla kupředu. Mezi prvními, kdo začali produkovat  podcasty ve Spojených státech, byli lidé z veřejnoprávních médií, kteří třeba neprosadili svůj nápad nebo jim vedení řeklo: „Ne, my tohle nepotřebujeme, nebo tímhle směrem nechceme jít“. S postupem času se kolem šíření audia „on demand“ vybudoval trh a podcastová horečka mohla začít. Ve Spojených státech má dnes téměř každý mediální dům svůj vlastní podcast. Do podcastů se dává hodně peněz, jak je vidět třeba i na příkladu deníků New York Times nebo Washington Post. Je otázka, jak dlouho tato horečka vydrží a jestli je to z hlediska byznysu udržitelný způsob fungování. Mezi lidmi si podcastová produkce rozhodně vybudovává velkou přízeň.

Vy sama podcasty posloucháte? 

Poslouchám, ale teď se přiznám, že není úplně kdy. Poslouchala jsem hlavně zpravodajské podcasty. Velkou inspirací pro nás je The Daily od NY Times. Jim se skutečně podařilo vybudovat velmi unikátní formát, který se v podstatě v klasickém vysílání nedělá. To nás opravdu oslovilo a inspirovalo. Některé věci děláme podobně, některé jinak. Uvidíme, co na to řeknou posluchači, snad si naše forma své příznivce najde. 

Pro představu, kolik lidí se podílí na přípravě jedné epizody Vinohradská 12 a jaká je struktura příprav? 

Vy jste dnes vlastně viděla dvě třetiny týmu. Jeden díl vyrábí tři, vlastně čtyři lidé. Kromě moderátora, což je moje role, a editora je tu s námi ještě rešeršista, který dohledává archivní zvuky. Finální zvukovou podobu pak tvoří sound designér, kterému hotový díl posíláme k ozvučení. Ten tým se každý den trochu mění. Jinak se ale samozřejmě na produkci podílí víc lidí – jsme součástí zpravodajství, takže spolupracujeme a konzultujeme témata například s Radkem Kedroněm (šéf iRozhlasu, pozn. red.). Naše domovská platforma je iRozhlas.cz, takže jsme součást organismu zpravodajství. 

Svést všechno na trolly je jednodušší než analyzovat, co se ve vaší společnosti skutečně děje, říká ruský novinář

V jedné epizodě probíráte s kolegyněmi, které byly oceněny novinářskými cenami za rok 2018, postavení žen v žurnalistice. Jak na tom podle vás v současnosti jsme? 

(smích) Tam i zaznělo, že ne moc slavně. I když záleží na tom, jakou perspektivou se na to člověk dívá, jestli skrze manažerské pozice, nebo skrze pozice novinářek. Těch je samozřejmě hodně, ostatně o tom svědčily i novinářské ceny, kde bylo letos množství oceněných žen, což jistě svědčí o tom, že odvádějí skvělou práci. Co se týče manažerské úrovně, a to se netýká jen médií ani pouze České republiky, tam je žen menšina. Často tu v týmu s kolegy o těchto věcech debatujeme a jedna z věcí, se kterou média bojují – a my bohužel také – je nízký počet ženských respondentek. Ženy vám často řeknou: „Ne ne, to úplně není můj obor.“ Přičemž se může jednat o drobnost, která je mimo výseč expertízy dotyčné respondentky. A muž řekne: „Ano, samozřejmě, budu tam.“ My chceme, aby žen v éteru zaznívalo víc. Ale musím říct, že je to těžší, než jsem si myslela. 

Vy sama jste na vlastní kůži zažila nějaký diskriminující přístup ze strany mužů? 

Já si spíš myslím, že to je systémový problém. Jsou to často věci, které se odehrávají nerozpoznané, muži ani ženy si je neuvědomují. Některé momenty také člověk tolik nevnímá, když je mu 25, 28, 30. Najednou je vám o pár let víc a vše vnímáte trošku jinak. Jsem v kontaktu s kolegyněmi ze zahraničí, včetně velkých amerických či britských médií, a stěžují si na podobné věci. Kromě toho, co jsme zmiňovali, že v médiích je obecně méně ženských respondentek, také na to, že se ženy v redakcích méně často dostávají do některých rolí. Leckdy i z praktických důvodů z hlediska zaměstnavatele dostávají přednost muži, protože se předpokládá, že můžou být flexibilnější. Je to začarovaný kruh, ze kterého se nedostaneme, pokud o tom nebudeme ochotní přinejmenším aktivněji a intenzivněji přemýšlet a pak tím pádem i něco podniknout. 

V té samé epizodě padla také teze, že jsou to právě ženy, které podcasty dělají nejlépe. Souhlasíte s tím?

To bylo zajímavé i pro mě, zmiňovala to kolegyně Edita Kudláčová. Když jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě, jestli to nemůže být částečně tím, že za mnoha podcasty jsou nezávislé produkce. Takže to byli lidé, v tomto případě ženy, které byly na trhu a mohly si fungování nastavit tak, jak potřebovaly. Tím, že trh již existoval, odvážily se zariskovat a ukázalo se, že dokáží uspět a že se podcasty uživí. To by bylo takové moje vysvětlení. Ale nemám to nijak ověřené, založené na empirických datech. 

Podcast snese trochu větší experimentální zacházení s nadějí, že vám to posluchači odpustí.

Z hlediska zpravodajských podcastů, jaký si myslíte, že by měl být standard pro jejich tvorbu? 

My jsme součástí Českého rozhlasu, takže je pro nás klíčový jeho kodex a hodnoty. V tom jsme na jedné lodi se všemi ve zpravodajství. Pro podcast žádná jiná pravidla neplatí, co se týče obsahu a ověřování informací, exaktnosti, preciznosti, akurátnosti a podobně. Co se týče formy, tam už je to trochu jiné. Myslím si, že podcast snese trochu experimentálnější zacházení. Je možné si tam vyzkoušet víc věcí s nadějí, že vám to posluchači odpustí (smích). Já například pokaždé na konci epizody říkám, že nám posluchači můžou psát. Chtěla bych, aby to byla obousměrná komunikace, ne jenom že my někde sedíme v nějaké buňce a odtamtud cosi hlásáme. Hrozně fajn by bylo vidět, jaký z toho lidé mají pocit. A oni se ozývají, což je zajímavé. Někomu vadí hudba, někomu nevadí hudba, někdo je za ty zvuky rád. Ze začátku třeba nebyli posluchači zvyklí na to, že neohlašujeme úplně klasicky jednotlivé aktéry, celé to probíhá trochu jinak. Lidé z toho ze začátku byli trochu zaskočení, ale pak říkali, že jim to vyhovuje, že je to takové rychlejší. Co člověk, to názor. Ale myslím si, že tím se dá trochu posouvat laťka experimentu. Vlastně je hezké vědět, že i ve zpravodajství to jde. 

V rámci toho, že cílíte na obousměrnou komunikaci, plánujete také od svých posluchačů čerpat nová témata?

Rádi bychom. Je pravda, že jsme trochu limitovaní tím, že jsme zpravodajský podcast, takže to nemůže být téma úplně z jakékoli oblasti. Na druhou stranu se ale snažíme být flexibilní a do široka rozkročení v tom, jaké oblasti se snažíme obsáhnout. Takže se vlastně nevyhýbáme ničemu: pokud se to bude dát kvalifikovat jako zpravodajsko-publicistické aktuální téma, tak jsme pro. Čímž ale neříkám, že nikdy nemůžeme udělat věc, která je úplně nadčasová. 

Co podle vás českému zpravodajství chybí? 

To je dobrá otázka. Já si paradoxně myslím, že je tu spoustu dobrých věcí. Je pravda, že jsem zpátky v České republice teprve rok, za posledních deset let, co jsem pozorovala Česko zvenčí, mi leccos mohlo uniknout. Určitě existuje obrovské množství problémů, ale také si myslím, že je tu spousta projektů a kvalitních novinářů, kteří fungují profesionálně a odvádějí skvělou a obdivuhodnou práci. Nedávno jsem psala pro jednu americkou publikaci, Nieman Reports, článek o středo- a východo-evropských médiích a obecně je to v našem regionu, co se médií týče, smutná a neradostná situace, hlavně co se týče Maďarska, Polska a pochopitelně Slovenska, kterým otřásla vražda novináře Jána Kuciaka. V tomto směru z toho Česko vychází ještě dobře. Na druhou stranu mají novináři obrovskou vůli pracovat. Média mají určitě velké finanční problémy a je těžké začít fungovat jako nějaký malý sólo projekt. Na druhou stranu mě velmi potěšilo, že je spousta novinářů, kteří do toho jdou a je za nimi skvělá práce. 

Ptám se právě i vzhledem k vaší praxi a k tomu, že máte jistý odstup, dlouho jste žila v zahraničí…

Mně samotné chyběl právě takový podcast, který by nabízel kontextuálnější obsah a trochu jiný formát. Přičemž vůbec nezpochybňuji, že mají existovat ve zpravodajství krátké zprávy. Ale tohle byla třeba věc, která mně chyběla na denní bázi. 

Poláci si zvykli slepě věřit v autority, říká polský novinář deníku The Guardian

Myslíte si, že za to do jisté míry může i přehlcení informacemi? Jak proti tomu sama bojujete? 

Je to boj. Sleduji stále hodně americká média. Určitě sleduji i klasické zpravodajské agentury,. A také se občas stihnu kouknout na nějaké ruské deníky, pochopitelně Twitter. Čím víc toho člověk sleduje, tím je to větší konzument času. Takže se snažím najít nějakou rovnováhu. 

Co byste si přála do budoucna pro podcast Vinohradská 12, kam byste ho chtěla rozšířit nebo posunout?

Já bych si hrozně přála, aby si opravdu našel svou posluchačskou základu, aby se kolem V12 vytvořila komunita. To se mi hrozně líbí na podcastech, že se kolem nich velmi často formuje velká skupina inspirativních lidí. A teď nemyslím, že by to měli být přímo oddaní fanoušci, ale lidé, kteří komunikují, něco sdílí, navzájem se motivují a někam to celé posouvají. Hlavně doufám, že ho bude možné posouvat i invenčně a v rámci formy. Ale především mu přeju, aby se protnul se svými posluchači.

Autor: Aneta Poslovská
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!