Všechny lidi automaticky považujeme za heterosexuální, říká psycholog Procházka | E15.cz

Všechny lidi automaticky považujeme za heterosexuální, říká psycholog Procházka

Terezie Kosíková

Jiří Procházka vystudoval psychologii na Univerzitě Palackého a gender a sexualitu na Univerzitě Karlově. Pracuje jako poradenský psycholog. Dále je také členem výkonné rady PROUDu (Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu) a Genderové expertní komory ČR. "U LGBT klientely je důležité vědět, v jakém kontextu existují. Že jejich potíže nepramení tolik z nich, ale z nastavení společností a s tím je pak potřeba pracovat,“ říká Jiří Procházka, se kterým jsme mluvili o terapii LGBT+ klientů, heteronormativní společnosti a rozmanitosti dnešní rodiny.

Co  znamená, že společnost je heteronormativní?

Že je heterosexualita normou. Vztah muže a ženy je vnímán jako norma a ideál a ostatní odlišnosti jsou vnímány jako méně hodnotné. Heteronormativitu pak zároveň máme tendenci předpokládat jako nějaké základní nastavení. O všech lidech už předpokládáme, že jsou heterosexuální. V naší společnosti na ulici útoky na gaye většinou nenastávají, ale když přijde na lámání chleba a „jiné“ vztahy se ozvou, tak to vyvolá pocit, že heterosexuálům něco berou. I když to tak fakticky není. Když se v heteronormativitě vyskytne něco odlišného, tak je to tolerované, snáší se to. Ale nerespektuje se to jako něco plnohodnotného a inspirativního.

Jaká by byla ideální neheteronormativní společnost? Bude přijímat všechny formy vztahů?

V podstatě ano. Protože heteronormativita ovlivňuje i očekávané role ve vztazích, které jsou rozdílné pro muže a ženy. Společnost, ve které by byla větší genderová rovnost, by tak i pro běžné vztahy muže a ženy poskytla větší prostor k osobní seberealizaci. Role by nebyly rozděleny na základě genderu, ale na základě kompetencí a potřeb individuálních lidí. Může se to pak týkat i toho, že norma pro vztah není manželství či že ve vztahu nejsou vždy jen dva lidé.

Potíže LGBT+ klientů nepramení tolik z nich samých, ale z nastavení společnosti

Ne vždy je pro gaye a lesby doba dospívání jednoduchá. V Česku pomáhají s coming outem například organizace S barvou ven či pro transgender lidi Transparent. Vy se ve své terapeutické praxi také zaměřujete na LGBT+ klienty. Proč je taková terapie důležitá?

Nabízím obecně terapii a LGBT klienti a klientky chodí víc až poslední dobou. Do těchto služeb se dostávají obtížněji, protože si nejsou jistí, zda k nim budou přátelské. Trans klientek a klientů mám víc, je tam větší poptávka a v té skupině se kontakty na odbornou pomoc a podporu víc rozšíří. Klientela, která sem chodí, řeší podobná témata. Sebevraždy nebo přinejmenším sebepoškozování a sebevražedné myšlenky jsou stále aktuální. Týká se to hodně mužů, kteří přestože jsou sebevědomí, mají dobré zázemí a věří, že je rodina přijme, stejně pociťují určitá pnutí a nepříjemné stavy, právě proto, že žijí v heteronormativní společnosti. A to je vidět i ve statistikách, kde u mužů až čtvrtina sebevražd souvisí se zažíváním heteronormativity.

Komentář: Česká politika potřebuje sebevědomý coming out

Jak taková terapie probíhá?

Každý terapeut by měl mít povědomí z genderových studií. To je důležité i pro běžnou klientelu ohledně různých rolí, vztahů či seberealizace žen a slaďování rodinného a pracovního života. U LGBT klientely je důležité vědět, v jakém kontextu existují. Že jejich potíže nepramení tolik z nich, ale z nastavení společností, a s tím je pak potřeba pracovat. Předně zvyšovat jejich sebeuvědomění a sebepřijetí, zadruhé vnímat okolí, ve kterém žijí. Věnovat pozornost školnímu prostředí, rodině, sociálním vztahům. Okolí nejde moc změnit. Takže smyslem není, aby se mu přizpůsobili, ale aby mu mohli nějak čelit, popřípadě si pro sebe našli nějaký jiný domov. Aby našli své autentické já a dokázali ho odlišit od kritiky okolí.

Mohou necitliví terapeuti LGBT+ klientovi také uškodit?

Neznám konkrétní statistiky, ale znám dílčí případy ze své praxe. Obecně platí, že když si terapeut není vědom svých vlastních hodnot, tak následně může narušit hodnoty, které má klient, či ho poškozovat nebo s ním manipulovat. Špatná zkušenost s psychologem je nejvýraznější asi u trans klientely. Zasáhne je to. Zažívají pocit nepřijetí či hodnocení.

Co prožívá člověk v heteronormativní společnosti, když si uvědomí svou homosexuální orientaci a čelí coming outu?

S coming outem jsou spojené pocity ztráty, přestože ztráta reálně nenastane. I po letech slyším pořád stejné příběhy, zvlášť u kluků. Že přijdou o vztah, který chtěli, že přijdou o rodičovství. Jsou společností naučení, že muži obecně tolik netouží po dětech a péči o ně, že to je výsada ženské role a gayové děti mít „nemohou“. Postupně je třeba přicházet na to, že můžou mít takový život, jaký chtějí. Stejný po jakém toužili.

Vidíte nějaký pokrok v zobrazování gayů a leseb a jejich vztahů v popkultuře? Že například i gay pár může mít kvalitní vztah a rodinu?

Já k tomu mám ambivalentní postoj. Posuny rozhodně vidím. Celospolečensky se genderové uvědomění mění. O to víc jsou ale pak vidět takové protiakce, které to nazývají „genderové šílenství“ a snahu devalvují. Heteronormativita i patriarchální uspořádání jsou strašně rafinované. Genderové uvědomění se musí neustále podporovat. Kdykoli je možnost, že za jeden krok vpřed se udělají dva kroky zpátky, a situace se opět zhorší.

Je to podobné jako s rasismem a antisemitismem. Přestože jsme to ve společnosti odmítli, tak pokud jdete s tmavou barvou pleti někam na veřejnost, tak se na vás může někde vynořit rasista a dehonestovat vás. U neheterosexuality je to ještě výraznější.  Teď to vidíme na institutu manželství. Byl vytvořen zákon o registrovaném partnerství. Když později vznikal nový občanský zákoník, tak z něj registrované partnerství bylo vyňato jako něco extra. Symbolicky je dáno najevo, že to není stejně plnohodnotné jako manželství či jako jiné rodiny.

Takže na těch zakořeněných stereotypech a pudech ve společnosti je nutné neustále pracovat a dokola je probírat?

Ano a myslím si, že ideální je začít na školách. Mám utopickou představu, že by to u nás mohlo být jako v zahraničí, kde k diverzitě podporují již děti. Ukazují jim v učebnicích ten život, který už ony samy žijí, rozmanitý. Já sám se setkávám s klienty, kteří mají různé rodiny. V učebnicích u nás to tak ale většinou není, tam je dán jeden model a další typy rodin jsou zmíněny pod čarou či v jedné poznámce. Pak to nereflektuje reálný život.

Komentář: V čem tkví strasti rodičovství stejnopohlavních párů?

Když se dětem vytvoří otevřené prostředí, tak jsou ochotní vzdát se svých stereotypů spíše než například sedmdesátiletý pán, který to tak vnímal celý život?

Děti jsou víc přizpůsobivé. Ony se stereotypům naopak postupně učí. Platí, že čím mladší děti, tím lépe dokážou přijímat jakékoli genderové odlišnosti. U trans lidí nemají prakticky žádný problém. U homosexuálů je také nezajímá jejich orientace, ale jednoduše jestli jim jsou sympatičtí. Děti z genderově nestereotypního prostředí těží. Holky se ve škole cítí dobře, když jsou povzbuzené, že mohou dělat jiné věci než jen pečovat a být hodné, že jim třeba může jít i matematika.

Rodina je o oddanosti, závazku, přijetí

V nedávné době Česko zaznamenalo bouřlivou diskuzi ohledně garance místa ve školce pro dvouleté děti. V diskuzi byly slyšet hlasy psychologů, které jsou oproti zahraničí často konzervativnější (například Marka Hermana), a zastávaly pozici, že by ženy měly doma s dítětem zůstat nejméně do tří let. Přestože nejnovější zahraniční výzkumy neprokázaly poškození vývoje dítěte dřívějším odchodem rodiče. Když se zaměříme na téma týkající se LGBT+ komunity, jsou čeští psychologové také konzervativní?

Když je někdo progresivní či moderní, tak mě to spíše překvapí. Je to také tím, které psycholožky a psychologové jsou víc slyšet. V médiích, ale i v časopisech a knihách převažují konzervativní výstupy. Ať už se to týká péče o nejmenší nebo norem vztahů. Psychologové a psycholožky jsou lidově řečeno „normální lidé“, takže mají stejné představy a zvyky, které tradují dál. Proto mohou být imunní i vůči novým moderním empirickým poznatkům, což mě osobně dost frustruje.

Výmluvné je už to, že právě Marek Herman není ani psycholog, ač ho tak některá média označují. Ale už to, že je označován za „uznávaného českého pedagoga“, je mediální manipulace. Navíc jeho pedagogické vzdělání se netýká péče o děti. Vyučuje na Fakultě tělesné kultury Univerzitě Palackého v Olomouci obory Public relations a Osobnostně sociální výchova. Dle informací je také lobbista pro hazardní společnosti a podílel se na legalizaci internetového sázení v ČR. Média ho ale pasovala na odborníka v péči o nejmenší přesto, že výslovně uváděl, že ho ani nějaké studie v této oblasti nezajímají a řídí se jen svým osobním názorem.

Co toto konzervativní nastavení u českých psychologů způsobuje?

Lidé mají raději zvyk než pravdu. Piaget říkal, že jsou různé způsoby, jak se vyrovnat s tím, že nové podněty neodpovídají mému vnitřnímu konceptu. Buď můžu ten koncept změnit, nebo, což je asi častější, podněty změnit tak, aby koncept zůstal zachován. K tomu v psychologii u nás dochází. Když je nový objev v jiných vědách, tak se asi více zavede. Ale v psychologii, která se týká společenských a rodinných hodnot, jsou větší tendence si to staré chránit, protože nové může vyvolat pocit ohrožení.

Mám zkušenost, když jsme chtěli pouze reflektovat pojem rodina. O čem rodina je a jak ji vnímáme, vyvolávalo to velké reakce typu „Neberte nám rodinu.“ či „Že všichni přece víme, o čem to je.“. Ani se o tom nedá mluvit, a to je strašně symptomatické. Diskuze je hned vnímána jako zpochybňování, přestože debata by samu rodinu a hodnoty naopak upevnila.

Minulý týden v sobotu v Praze proběhl Pochod pro život, který měl být protestem proti umělým potratům a zároveň žádostí o podporu manželství s více dětmi. Rodina je v tomto smyslu pojímána jako rodina tradiční, tedy muž, žena a děti. V Česku a v zahraničí však v současnosti můžeme vidět mnoho forem rodin, nejedná se jen o homosexuální páry s dětmi, ale i o svobodné rodiče či patchworkové rodiny vytvořené z rozvedených párů a jejich dětí z předchozích svazků a mnoho dalších. Myslíte si, že je důležité, aby pojem rodina byl v dnešní době více integrační, aby pojal všechny tyto druhy?

Rodina, tak jak ji vnímám já, je něco pestrého. I v psychologii a sociologii je rodina víc založená na určité dynamice než na nějaké struktuře. Spíš na typech vztahů, které tam fungují. Už dětský psycholog Zdeněk Matějček říkal, že není důležité pokrevní pouto, ale to, kdo se dítěti jako rodič fakticky věnuje. I definice rodiny ve slovnících jsou na několik stránek. Rodinu totiž nemůžeme vystihnout jednou větou. Rodina je o oddanosti, závazku, přijetí, investici do druhého. To mi přijde důležité, bez ohledu na to, jak ta rodina vypadá, kolik je tam dětí či jestli jsou v manželství nebo jestli jsou biologičtí rodiče.

Bojovat proti hoaxům trollením nebo šikanou je špatná strategie, říká Marie Škardová z HateFree Culture

A čím to je, že jsou ve společnosti stále netradiční rodiny brány jako rodiny „neplnohodnotné“?

Na stereotyp tradiční rodiny jsme asi zvyklí. Je to nějaká jistota a jsme moc pohodlní na to ji měnit. Možná, že jsou také nejvíc slyšet lidé, kteří jsou proti změně a někdy i strhnou veřejnost. Nevím, kolik je opravdu tradičních rodin, ve smyslu muž, žena, jejich biologické děti a první manželství. Odhaduji, že takových rodin je zhruba 25 %. To znamená, že většina lidí má s rodinou jinou zkušenost.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!