Pokud vás štvou řeči o mladých britských levičácích, kteří (jako jediní oproti všem ostatním demografickým skupinám) volili div ne marxistu, protože jsou naivní a chtějí věcně spoléhat na sociální stát, může vás zaujmout nový článek na jednom z univerzitních blogů LSE. Jonathan White v něm provokativně zpochybňuje stereotypy o Corbynovi a mladých voličích, které se po výsledku voleb ve Spojeném království začaly šířit napříč mediální scénou. Netrvalo dlouho a podobné závěry začala navíc přebírat i česká média. Povolební analýzy by se tak dle Whita měly dělat lépe, to by si však ti analyzující museli být ochotni přiznat vlastní nedostatky. Zeeya Merali zas v Aeonu poukazuje na obavy vědců, kteří se mnohdy ostýchají nahlas mluvit o důsledcích a implikacích své práce, protože by mohli někoho urazit nebo naštvat. Naštvanosti se věnuje i článek na Pacific Standard, konkrétně se jedná o naštvanost seniorů. Výzkumy totiž ukazují, že s pocity osamělosti (jimiž starší lidé trpí nejčastěji) roste i sebestředné, narcistické a vznětlivé chování, které potenciální společnost spíše odrazuje a seniory tak ještě více izoluje. Klíčovou pomocí by mohli být právě mladí lidé.
Jonathan White, profesor politologie na London School of Economics, polemizuje na univerzitním blogu British Politics and Policy se zkratkovitými tvrzeními, které se vynořily po nedávných volbách ve Spojeném království. Nesouhlasí především s generalizujícím tvrzením, že lze britské volby nahlížet pouze prismatem „mladí vs. staří“. Labouristé totiž oproti Konzervativcům slavili úspěch i ve věkové skupině 35-44 let a nemalé množství hlasů dostali také od starších voličů. Autor dále nepovažuje za správnou stareotypní představu, dle které mladí voliči přišli podpořit Corbyna buď díky svému přehnanému idealismu, nebo na základě sobeckého racionálního kalkulu („chceme vše zadarmo“). Podobné stereotypy naopak vznikají i kolem nejstarší skupiny voličů.
Proč se tedy akademici i novináři stále drží této teorie o „youthquake“, když nemá zcela pevné ukotvení v datech? White příliš nevěří v interpretaci politických výsledků skrze post-brexitový souboj „naivního mládí“ a „skeptického stáří“ a zdůrazňuje, že tato optika je pro ty, kteří ji uznávají, vhodným a jednoduchým řešením. Dle Whita tuto teorii zastávají především ti, kteří naopak před volbami v úspěch Labouristů vůbec nevěřili. Pokud pak bezprostředně po volbách přispěchají s poměrně jednoduchou analýzou a důvody výsledků, je to trochu podezřelé. Když je to tak „jasné“, proč tyto motivace nebyly schopni vidět už před volbami? White naznačuje, že v nenadálém chaosu překvapivých výsledků voleb, které si daní lidé neumí vysvětlit, je o to větší snaha narychlo a expost vymyslet nějakou jednoduchou teorii, která těmto expertům vrátí důvěru v to, že politický svět zas hezky dává smysl.
Jak (auto)cenzura brzdí (vědecké) poznání
Popularizátorka vědy Zeeya Merali se ve svém článku pro Aeon věnuje (nejen) etickým důsledkům kosmogeneze. Merali tvrdí, že dle názorů mnohých profesorů teoretické fyziky po celém světě by mohlo být v budoucnu možné vytvořit v laboratoři vesmír, jehož součástí by byl i život obdařený inteligencí. Pokud se vědci v budoucnu budou o něco takového pokoušet, je nutné se začít bavit o možných morálních stanoviscích a důsledcích takového kroku. Tento pohled také vrhá jiné světlo na to, jak my sami vnímáme „náš“ vesmír (Elon Musk si například myslí, že náš svět je počítačové simulace, přičemž podobné názory v poslední době sílí). Zde však Merali narazila na problém – vědci nechtějí mluvit o společenském či morálním kontextu svých teorií a experimentů ze strachu, že by proti sobě popudili náboženské představitele, nebo byli vystaveni výsměchu filosofů.
Merali zmiňuje například kosmologa a profesora na Stanfordské univerzitě Andreie Lindeho, který musel z titulu své práce odstranit nejapnou poznámku o tom, že vesmír mohl ve skutečnosti dát dohromady mimozemský „fyzik-hacker“ – bylo mu řečeno, že věřící by se mohli cítit uraženi tím, že vědci upírají stvoření světa Bohu. V České republice jsou takovéto zásahy téměř nemyslitelné, ale ve Spojených státech, kde se tradičně vede boj mezi náboženstvím a vědou (na školách reprezentovaný např. soubojem evoluční teorie s kreacionismem), nikoho nemohou zcela překvapit. Nejhorší na tomto incidentu je, že Linde vlastně myslel svou poznámku o „mimozemšťanovi“ vážně, i když ji zformuloval do lehce vtipného názvu. Merali se bojí, že podobné snahy o cenzuru neprospívají ani jedné straně, protože mezi oběma skupinami vytvářejí propast a navíc brání diskuzím o těch největších otázkách bytí (což je, bohužel, možná přesně to, co si někteří lidé přejí).
Narcismus roste spolu s osamělostí
Článek na webu Pacific Standard upozorňuje na to, že nárust narcistického a sebestředného chování jde ruku v ruce se zvyšujícími se pocity osamělosti. Alespoň to platí u Američanů, jak potvrzuje několik zmíněných studií. Tyto výzkumy se však překvapivě netýkají dětí a mládeže (takže pokud jste si už přípravovali munici nadávek na volnou výchovu, rozmazlené děti a nedostatečně důsledné rodiče, můžete ji zase schovat). Jedná se především o staré lidi, kteří jsou osamocením ohroženi nejvíce. To pak spouští pocit nebezpečí a obav, že se nemají o koho opřít, který spoustu z nich, alespoň v krátkodobém horizontu, vede k přemrštěnému sebezáchovnému chování. Od slepého upřednostňování pouze svých vlastních potřeb už není k sebestřednosti tak daleko.
Mezi pocity osamocení a fyzickou samotou může být velký rozdíl. To potvrdil v rozhovoru pro Rozhlas.cz i Jiří Pilka, když řekl, že hodina pomoci v domácnosti, narozdíl od hodiny naslouchání a konvezace, pocity osamocení neodbourá. Z podobných závěrů vychází i Tomáš Martínek, který v rámci spolku Hurá na výlet! organizuje výlety pro seniory a hednikepované a se kterým v září vyšel na TST rozhovor. Hurá na výlet! je dle Martínka jakousi alternativou prodejních akcí tzv. šmejdů, přičemž se těchto akcí mnozí senioři účastní právě kvůli pocitům osamění. Jak zmiňuje článek na Pacific Standard – pokud se na vás nepříjemně utrhne starší člověk kvůli (dle vašeho názoru) hlouposti, zkuste mít trochu trpělivost – možná je prostě jen osamělý.
