Zdraví politiků – věc veřejná? | E15.cz

Zdraví politiků – věc veřejná?

Simona Petrů

Asi všichni se shodneme, že podrobnosti o našem zdraví bychom nechtěli nosit vypsané na čele. I podle evropské legislativy je zdravotní stav citlivý údaj patřící do soukromé sféry a zasluhující zvláštní ochranu před sdělováním třetím osobám. Musí to tak však být vždy?

Na zdravotním stavu našich i světových politiků závisí mnoho, někteří z nich mohou ostatně jedním pokynem vyvolat válku či jinou katastrofu. Pro jejich kontrolu tu máme veřejnost, která zároveň rozhoduje o tom, jak dlouho politici v dané funkci setrvají. A právě zdravotní stav politických představitelů může v rozhodování lidí hrát roli. V takové situaci by tedy bylo vhodné, aby informace o zdravotním stavu předních politiků nebo kandidátů na vysoké funkce byly veřejně dostupné. Máme na to však právo?

Odpověď není jednoduchá. V této otázce se totiž střetávají práva dvě: na jedné straně tu máme politiky, kteří jsou sice veřejnými osobami, ale stále osobami s právem na soukromí, a na druhé straně je zde právo veřejnosti na informace, a to samozřejmě i na ty, které jí umožní se při volbách poučeně rozhodnout. 

A komu tím prospějeme?

Kandidáti na prezidenta ve Spojených státech svůj zdravotní stav často dobrovolně zveřejňují, aby veřejnosti prokázali svoji způsobilost pro vedení země. Jakmile se však kandidát jednou stane prezidentem, údaje o jeho zdravotním stavu jsou přísně chráněny, a to i z důvodu státní bezpečnosti. V této praxi lze nalézt jistou logiku, v otázce informování veřejnosti má však svoje mouchy – ani před volbou nezaručuje právo na podstatné informace a po zvolení ho dokonce přímo vylučuje.

Dnes všechno řešíme tím, že si na to uděláme názor, ten má ale každý blbec, říká Petr A. Bílek

Bylo by řešením zveřejňování zdravotního stavu politiků pravidelně či na vyžádání? Zásah do soukromí politika je v takovém případě už opravdu vysoký a přínos pro společnost je přinejmenším spekulativní. Pokud se volič o stav svých reprezentantů skutečně zajímá, jejich vážné zdravotní obtíže může postřehnout i bez lékařské zprávy. Pokud se nezajímá, taková zpráva pravděpodobně s ničím nepomůže. Tak či tak, pravděpodobnost, že se výhradně díky zveřejňování zdravotních záznamů odhalí závažná komplikace bránící vrcholnému politikovi ve vykonávání jeho činnosti, je opravdu malá. Jediný přínos by mohl spočívat v tom, že by na politiky byl vyvíjen tlak, který by je nutil více přemýšlet nad svými fyzickými či psychickými možnostmi. To je ovšem také jen hypotéza.

Mimo jiné by podobná praxe přinášela mnoho obtíží. Lékaři by se mohli nechat ovlivnit náklonností k politickému přesvědčení nebo naopak nesouhlasem s názory dané strany, zdravotní zprávy jsou zfalšovatelné a navíc bychom si museli určit hranici mezi zdravým a nezdravým člověkem. Celá věc by mohla dospět až k neopodstatněné diskriminaci.

Ještě důležitější než fyzické zdraví

Psycholog Ashley Weinberg ve své knize The Psychology of Politicians zdůrazňuje další důležitý aspekt. Vlivem velké zodpovědnosti, dlouhé pracovní doby a obecně náročnosti práce dochází u politiků oproti běžné společnosti ke zvýšení hladiny stresu s odpovídajícími fyzickými a psychologickými projevy. Svoji roli v tom hraje i to, že se politikům při jejich práci dostává malé emoční podpory, spíše naopak, za svoje kroky jsou často kritizováni.

Jenže mentální zdraví člověka je pro jeho práci velice důležitým faktorem. Například obyčejná nespavost významně ovlivňuje schopnost činit důležitá rozhodnutí, což znamená v případě předních politiků velký problém pro nás všechny. O těchto problémech leaderů se společnost dozví s mnohem nižší pravděpodobností než v případě fyzických obtíží, přitom mohou být nebezpečnější. Monitorování psychického zdraví politiků by však bylo nejspíš ještě komplikovanější než v případě fyzických potíží, nemluvě o tom, že by mohlo tlak a psychickou zátěž na politiky ještě zvyšovat.

Weinberg mimo jiné navrhuje, abychom se o mentální zdraví politiků spíše starali, než abychom ho monitorovali, a to například prostřednictvím větší emocionální podpory (například větším zapojením terapeutů). Psychické zdraví se dá podpořit i zákony – například zákazem jednání parlamentu po určité hodině, díky kterému si budou moci zákonodárci lépe odpočinout a následující den efektivněji pracovat.

Případ Zeman

V České republice jsme se s tématem zveřejňování zdravotního stavu politiků setkali poměrně nedávno v souvislosti s prezidentem Milošem Zemanem. Ten se dříve svými problémy nijak netajil, ovšem v období vrcholící prezidentské kampaně před volbami v roce 2018 se na veřejnosti začal objevovat pobledlý, pohublý či na vozíku. Vypadal nemocně, ale veřejnosti se nedostávalo žádného vysvětlení. To samozřejmě vedlo k nejrůznějším spekulacím o Zemanově schopnosti zvládnout další mandát.

Brněnský politik Svatopluk Bartík přispěl do této diskuze prostřednictvím sociálních sítí s informací, že Zeman trpí rakovinou a zbývá mu 3 až 7 měsíců života, kterou doprovodil prohlášením, že za normálních okolností by cizí zdravotní stav nezveřejňoval, ale v případě důležitého ústavního činitele má veřejnost právo tuto informaci znát. Hrad podal na Bartíka civilní žalobu i trestní oznámení a celá situace prozatím nemá svoje rozuzlení. Zeman svoji zdravotní zprávu odmítá soudu dodat a chce, aby svoje prohlášení dokázal Bartík bez ní.

Souboj ideologií dnes lidi nezajímá, chtějí dobrou správu, říká politolog

Bartíkův pokus o to, aby byl Zeman donucen ke zveřejnění svého opravdového zdravotního stavu, je sice přinejmenším pochybný, nicméně musíme připustit, že v této situaci by byla pro voliče informace o zdravotním stavu prezidenta skutečně vysoce důležitá. Mohly by pravé a podložené údaje ovlivnit volby? Odpověď na tuto otázku se již nedozvíme, nicméně stojí nám minimálně za úvahu. Pokud by totiž byl zdravotní stav pro voliče natolik důležitý, že by ovlivnil jejich úsudek při volbách, potom na tuto informaci za dané situace opravdu právo mají, nebo by minimálně mít měli.

Inspirace Západem

Kde potom tedy najdeme hranici, kterou v tomto případě nutně potřebujeme? Monitorovat zdraví každého poslance, senátora, starosty či zastupitele by nejspíš k ničemu nevedlo, ale na druhou stranu informace o zdravotním stavu prezidentského kandidáta může být tak důležitá, že by si zveřejnění zasloužila.

Řešením na prakticky všechny výše uvedené problémy by mohla být obyčejná poctivost politiků. Například premiérka Spojeného království Theresa May na veřejnosti o své cukrovce (a životě s ní) mluví otevřeně, svůj zdravotní stav od zvolení prezidenta Hollanda pravidelně zveřejňují i prezidenti Francie a dalších západních zemí. Tyto činy nejsou ničím jiným než gesty vstřícnosti vůči veřejnosti a částečně ukázkou vysoké morálky předních západních politiků.

Nakonec, ne všechno musí rozhodovat voliči prostřednictvím za všech okolností dobře dostupných informací. I sami politici mohou mít svoji soudnost a pokud určitý úřad z důvodu fyzických obtíží či příliš velkého psychického nátlaku nezvládají, mohou se ho vzdát. Pokud váhají, mohou informaci zveřejnit a nechat voliče, ať rozhodnout za ně. Ve výsledku přijdeme na to, že spíše než dokonale zdravé politiky bychom ocenili ty, kteří jsou jednoduše poctiví.

Autor: Simona Petrů
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!