Ženy za posledních sto let urazily dlouhou cestu. Názory, že žena patří za sporák a muž je ten, kdo udává tempo nejenom domácnosti, ale i okolního světa, jsou dávno pasé. Podle Global gender gap report 2020, kterou zveřejnilo Světové ekonomické fórum, jsou na tom muži a ženy ve většině zemích světa v oblastech jako je vzdělání nebo zdravotní péče velmi podobně. Propast mezi počtem mužů a žen na vysokých postech velkých firem je neustále aktuální a za posledních pár let se zužuje. Stejně tak je tomu i v politice.
Žebříček se zaměřuje na genderovou rovnost ve čtyřech oblastech: vzdělání, zdraví, zastoupení žen na vysokých postech ve firmách a počet žen reprezentujících danou zemi v politických funkcích. Výsledky jasně ukazují, že jde nejenom o oblast, kde je propast mezi oběma pohlavími nejhlubší, ale zároveň jde o odvětví, ve kterém jsou mezi jednotlivými státy velké rozdíly.
Genderové nůžky se v evropské politice rozevírají
Napříč Evropou je viditelná značná diferencovanost, alespoň pokud jde o aktivní zapojení žen do politiky. Každý stát k tomu ale volí jiný přístup. Francie se snaží zavést poměr žen a mužů v politice 50:50, což se v praxi kvůli komplikovanému volebnímu systému úplně nedaří zrealizovat. Velmi dobře si vedou ženy na vrcholných politických pozicích kromě skandinávských zemí a Německa také ve Španělsku, Irsku, Švýcarsku, Portugalsku, Anglii, Belgii nebo Albánii. Ve všech těchto zemích se setkáváme s výraznou ženskou složkou dané vlády, s premiérkami nebo ženami v jiných vůdčích pozicích, popřípadě s minimálně 30% reprezentací žen v důležitých vládních orgánech. Právě z těchto zemí pochází často jména, která rezonují světovou politikou.
Na druhé straně barikády stojí země jako Maďarsko, Bělorusko nebo Ukrajina. Ve všech třech zmíněných regionech jasně dominují muži. Běloruská vláda má pouze jednu zástupkyni ženského pohlaví. Ta maďarská je dokonce čistě mužská.
Angela Merkel jako symbol Německa
Bratwurst, lederhose a Angela. I tak lze charakterizovat Německo. Angela Merkel je jednou z nejznámějších a nejvýraznějších političek vůbec. Funkci německé kancléřky vykonává už od roku 2005. Ministerské pozice jsou navíc z 40 % obsazené ženami (celkem 6 z 15) a každý třetí člen parlamentu je žena. Německo se tak drží v žebříčku počtu žen v politice velmi vysoko hned za Skandinávskými zeměmi a Španělskem.
Média po celém světě nedávno zaregistrovala výsledky finských voleb. Velkou senzací byla především Sanna Marin. Ta se ve svých 34 letech stala nejmladší předsedkyní vlády na světě. Zároveň sestavila vládu, které dominují ženy (z celkových 20 členů je jich 11). Parlament se z 47 % skládá z poslankyň. Velmi podobně na tom jsou i ostatní skandinávské státy. Ve Švédsku, Norsku a Dánsku platí téměř úplná genderová rovnost nejen v politické sféře, ale i na vysokých postech velkých korporací.
Ještě o stupínek výše se v žebříčku The Global Gender Report 2020 umístil Island. Stejně jako již zmíněné státy má Island genderově vyvážené veřejné činitele a aktivní ženská hnutí. Od roku 1980 až do roku 1996 stála dokonce v čele státu žena. Byla jí Vigdís Finnbogadóttir, vůbec první žena na prezidentském postu. Severským zemím napomáhá kromě dlouhé tradice žen angažujících se v politice a nespočtu ženských hnutí také celkové společenské klima.
Průměrně ženské, za to nadprůměrně pestré Spojené státy
Velmi podobně jsou na tom i Spojené státy americké. Přestože počet žen v Kongresu a na ministerských pozicích mírně oproti předchozím letem stoupl, stále se pochybuje jen mírně přes 20 %. I přesto bylo v minulých volbách zaznamenáno několik „ženských poprvé“. Poprvé v historii USA byly zvoleny do Sněmovny reprezentantů ženy s muslimskými kořeny. Jsou jimi Rashida Tlaib za stát Michigan a Ilhan Omar za stát Minnesota. Původní obyvatelé severní Ameriky mají poprvé v Kongresu své ženské zástupkyně – Sharice Davidsz Kansasu a Deb Haaland z Nového Mexika. Nejmladší ženou v historii byla zvolena do Kongresu tehdy devětadvacetiletá demokratka s portorikánskými kořeny Alexandria Ocasi-Cortez. Prvenství si také vysloužila Ayanna Pressleyová. Je první afroamerickou kongresmankou za stát Massachusetts.
Za svoji dlouholetou historii nestála v čele USA nikdy žena. Velmi blízko tomu ale byla Hillary Clinton, manželka 42. prezidenta spojených států Billa Clintona. Ta byla sice první nominovanou ženou na post prezidentky USA v historii, avšak i přes větší počet hlasů prohrála a hlavou státu se stal Donald Trump, který se pokusí obhájit své prezidentské křeslo v letošních volbách.
Rwanda, Nicaragua a Bangladéš v první desítce
Rwanda na sebe upoutala pozornost již v roce 2003, kdy se konaly první demokratické volby do parlamentu. Z 80 zastupujících členů usedlo do parlamentu rekordních 39 žen. Tato malá země v subsaharské Africe tak přeskočila dokonce i Švédsko. Rwanda se dlouhodobě snaží o zlepšení postavení žen ve své společnosti a jejich účast v politickém prostředí hraje velkou roli. Výrazně jsou zde podporovány ženské výbory, zároveň je Rwanda zapojena do programu Vize 2020, v rámci kterého se věnuje vzdělávacím programům, jež by následně měly ženám umožnit lépe se orientovat v politickém dění země. Zároveň je součástí programu i možnost vzdělávat se v oblasti podnikání nebo počítačové gramotnosti. Tyto dovednosti by měly pomoci ženám v dalším uplatnění na trhu práce.
Rwanda se tak drží na čtvrté příčce hned za Nikaraguou. V té počet ministryň převyšuje počet jejich mužských kolegů a v parlamentu zasedá skoro 45 % poslankyň. Genderová vyváženost se zde daří udržovat i přesto, že se země dlouhodobě potýká s politickými problémy.
Bangladéš má sice oproti dvěma předchozím zmiňovaným zemím velmi nízký počet ministryň a v parlamentu je pouze každá pátá osoba žena, skóre ale výrazně zlepšuje poměrem mužů a žen na premiérské pozici za posledních padesát let, kdy téměř polovinu posledního půl století vedla vládu žena.
Nejmenší zastoupení žen v politice mají země Blízkého východu a jižní Asie. V regionech jako je Jemen, Oman, Libanon nebo Irán zastávají ženy především roli matky a manželky. Tendence emancipovat se je zde jen minimální. Mezi muži a ženami není pouze rozdíl v jejich zastoupení ve vládě, ale značně se liší i vzdělání a pracovní příležitosti, které se obou pohlavím dostávají. Muži zde vedou vládu a jiné důležité instituce, na což mají velký vliv tradice a kulturní a náboženské aspekty dané země a na jejich základě jsou ženy mimo veřejné dění.
Čeká nás Česko v sukních?
Česká republika se umístila na žebříčku Global Gender Gap Report 2020 na 70. místě ze 152 států, těsně za Rumunskem a jednu příčku před Maltou. V křeslech Poslanecké sněmovny Českého Parlamentu sedí pouze 22,5 % žen, což je oproti ostatním státům lehký podprůměr. Nejvíce ženských reprezentantek má ve své straně ANO Andreje Babiše – celkem 20 křesel obsazených ženami. Naopak nejmenší zastoupení má KDU-ČSL. Jejich jedinou poslankyní je Pavla Golasowská.
Česká vláda se skládá z 10 mužů a pouze 4 žen (Alena Schillerová, Jana Maláčová, Marie Benešová a Klára Dostálová), navíc v jejím čele nikdy nestála premiérka. Stejně tak je to i s hlavou státu. Tou byli od založení Československa výhradně muži. A to i přesto, že se v první přímé volbě prezidenta v roce 2013 mezi kandidáty na prezidenta objevily tři ženy – Taťána Fischerová, Zuzana Roithová a Jana Bobošíková. Všechny získaly méně než 5 % a ani jedna z nich tak nepostoupila do druhého kola. Na české politické scéně jsou ženy zastoupeny především v regionální politice. Obecně platí, že čím menší město, tím větší šance, že na radnici bude sedět starostka. S vyššími funkcemi nepřímo úměrně klesá počet žen, které je obsazují.
Kvóty jako řešení
Výše zmíněné země s vysokým počtem zastoupení žen v politice mají jedno společné – genderové kvóty. Ty legislativně upravují minimální poměr obou pohlaví v politickém prostoru daného státu, mezi ně patří například Španělsko, Belgie nebo Slovinsko. Jiné země naopak nemají plošně dáno, jaký poměr mužů a žen má působit ve veřejných funkcích, ale genderovou vyváženost si upravují jednotlivé strany svými vnitřními nařízeními. Stejný nástroj používá i Bangladéš, Rwanda a Nikaragua (v Nikarague jsou kvóty používány jednotlivými stranami dobrovolně), které se pro mnohé překvapivě vyskytují v první desítce zemí, ve kterých funguje genderová rovnost v politice, a to i přesto, že v mnoha jiných oblastech (třeba ve vzdělání) nemají ženy stejné možnosti jako muži. Kvóty v těchto zemích zařídily rychlý nástup žen do světa politiky.
I ve Skandinávii kvóty fungují. Dánsko ty své zrušilo v momentě, když se genderové rozdíly mezi jednotlivými veřejnými činiteli začaly výrazně snižovat. Podpořilo tak ženy v tom, že mají své místo ve veřejném prostoru a patří do něj. Mechanismus se sám nyní „udržuje“ a ženy opakovaně kandidují a jsou voleny.
Finsko žádný oficiální typ kvót nemá. Podle zákona o rovnoprávnosti z roku 1995 je nezbytné, aby ve státních výborech a exekutivě bylo zastoupeno alespoň 40 % jednoho pohlaví. To dává nejen prostor ženám dostat se do světa politiky, ale zároveň nabízí místo mužům ve feminizovaných pozicích. Za poslední čtvrt století tak Finové dosáhli toho, že ženy na pozicích veřejných činitelů nejsou raritou, ale samozřejmostí. Genderové kvóty jsou kromě evropských zemí využívány také v jižní Americe nebo některých státech Asie.
Česká republika doposud nepřijala žádný typ genderových kvót. V minulosti již proběhlo několik návrhů o jejich zavedení, avšak vždy skončily neúspěšně. Vnitrostranické kvóty měla ještě do minulého roku jako jediná strana ČSSD. Tyto kvóty měly zaručovat minimálně 40% účast kandidátů do sněmovny a zastupitelstev krajů opačného pohlaví, než je většina. I přes některá zvučná jména, která jsou momentálně slyšet na české politické scéně, máme ke genderové vyrovnanosti ještě daleko. Podle Českého statistického úřadu křivka ukazující počet veřejných činitelek v českém politickém prostoru s každými volbami roste, ale pořád jejich celkový počet nepřekročil ani jednu třetinu.
S touto problematikou vyvstává nejenom otázka Proč tomu tak je, ale také zda mají ženy vůbec zájem být součástí vrcholné politiky, co se pro jejich podporu v systému dá dělat a jak by bylo možné celé situaci pomoci. Letos nás čekají senátní a zastupitelské volby, v příštím roce dojde na volby do parlamentu a bude sestavena nová vláda. I v roce 2023 půjdeme k volebním urnám. Tentokrát půjde o volbu prezidenta. Přestože svoji kandidaturu doposud oznámili pouze muži, času ještě zbývá dost. Třeba se konečně dočkáme první prezidentky nebo premiérky.
