Žijeme ve stavu informačního přehlcení, říká ředitel festivalu Jeden svět | E15.cz

Žijeme ve stavu informačního přehlcení, říká ředitel festivalu Jeden svět

Terezie Kosíková

Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět letos oslaví své dvacáté narozeniny. Od 5. do 14. března se uskuteční v 9 kinech v Praze a poté v dalších 36 městech České republiky. O tom, jak se festival pořádaný Člověkem tísni za dobu své existence změnil a co letos nabídne, jsme mluvili s ředitelem festivalu Ondřejem Kamenickým.

Festival Jeden Svět slaví tento rok dvacet let. Jak moc se změnil?

Na úplném počátku šlo o to, abychom přinášeli českému publiku témata, která se v médiích příliš neobjevovala. Promítat kvalitní filmy s aktuálními tématy. Přinášeli jsme svědectví nejen z válek, ale i z různých občanských nepokojů. Od té doby jsme se dramaturgicky a tematicky posunuli do daleko širšího spektra. Zaměřujeme se mj. na filmy se sociální tématikou, filmy o životním prostředí, o problémech „prvního světa“ a další. Myšlenka však zůstává stále stejná. Překračujeme hranice běžné filmové události stále tím, že je pro nás samotný film stejně důležitý jako debata s tvůrci nebo experty, která následuje po každé projekci. Jde nám o edukativní aspekt události, a proto je to neoddělitelné.

V neposlední řadě přinášíme filmy, v nichž jsou specifičtí hrdinové a hrdinky. Často jsou v nelehké životní situaci, žijí v prostředí autoritativního režimu či ve špatné socioekonomické situaci a bojují za vlastní práva nebo práva svého okolí. Takové filmy, které přinášejí silné lidské příběhy, na jejichž pozadí se odehrává nějaké globální dění, se nám v programu opakují každoročně.

Jste největším dokumentárním filmovým festivalem s tematikou lidských práv na světě. Jak se něco takového v Česku podařilo?

Festival Jeden svět vznikl v roce 1999, v době, kdy humanitární organizace Člověk v tísni fungovala pět let a nebyla zdaleka tak velká jako dnes. Hlavním úspěchem bylo nejspíš to, že u zrodu festivalu stál tým plný nadšenců. Ten se postupně rozrostl, změnil logicky i strukturu a dnes je v něm v době vrcholících příprav více než třicet lidí. Pořád jsme bezva parta lidí, kteří sdílejí podobný náhled na svět a podobné hodnoty.

Zároveň v Česku přetrvává odkaz Václav Havla v důležitosti ochrany lidských práv. Sám Václav Havel festival podporoval od samého začátku. Tuto lidskoprávní tradici se snažíme udržovat, hodně to rezonuje u našich zahraničních hostů, kde je Česká republika s tématem podpory ochrany lidských práv stále spojená.

Festival neprobíhá jen v Praze, ale i v dalších městech po celé republice. Jak se vám podařilo v regionech vytvořit tak silnou síť dobrovolníků, kteří se do organizace festivalu každoročně zapojují?

To navazuje na přechozí otázku. Nejsme jenom v Praze, ale i ve spoustě dalších měst, kde to ovšem naši partneři organizují dobrovolně a ve svém volném čase. Nejsou to žádní zaměstnanci, ale fajn lidi, kteří mají rádi dokumentární filmy a cítí, že je důležité šířit tématiku lidských práv a mainstreamovat ji i v menších městech.

Susanne Regina Meures: Jedním z největších omezení svobody je to, když si nemůžete vyzkoušet různé životní styly

Já sám jsem v minulosti koordinoval všechny regionální festivaly. Jezdil jsem vždy během festivalového měsíce po různých městech, krajských i menších, po obcích… Je skvělé vidět úplně jiný typ publika v Polici nad Metují nebo v Brně. Myslím si, že díky Jednomu světu máme v českém kontextu zásluhu na tom, že dokumenty nejsou vnímány jen jako nějaká „low věc“ z televize, na kterou se nedá moc koukat. Každým rokem přinášíme víc a víc filmů formálně i obsahově nesmírně kvalitních. Filmy, které již uspěly na jiných světových filmových festivalech. Pokud chcete divákům a divačkám přinášet ne úplně lehká témata, podstatný je i umělecký rozměr věci.

Plní festival i určitou vzdělávací funkci v tom smyslu, že dostává téma lidských práv k lidem, kteří by se k němu jinak nedostali?

Rozhodně. Tuto myšlenku prosazuje náš další projekt Promítej i ty!, což je celoroční distribuce filmů, které byly festivalovými filmy v minulých ročnících – momentálně je v programu 57 filmů. Tento projekt je v něčem ještě zajímavější než samotný Jeden svět v regionech, protože filmy nabízíme celoročně zadarmo a kdokoli si je může z vlastní iniciativy stáhnout, promítnout veřejně, udělat k tomu debatu. Díky Promítej i ty! se můžeme dostat úplně ke všem, ale už to probíhá z iniciativy samotných lidí. V nabídce filmů Promítej i ty! se pak snažíme namixovat lehčí i těžší témata, abychom si pozornost promítačů a promítaček udrželi. Každý měsíc tak probíhají stovky promítání. V Praze je navíc po celý rok přehršle podobných kulturních akcí. Proto je pro nás celoročně důležité dostat naše filmy a debaty primárně do regionů.

Jakým způsobem vybíráte filmy do programu na festival?

Výběr filmů je opravdový maraton, zaměstnává nás dlouhou dobu. Do září hodně cestujeme, objíždíme řadu světových zahraničních filmových festivalů, kde „lovíme“ hity, máme například filmy ze Sundance, Berlinale, Hot Docs atd. Na festivalech se setkáváme s různými distributory, producenty a dalšími lidmi od filmu.

V září loňského roku jsme pak začali koukat na filmy. To už máme nějaký balík filmů a přehled o tom, co dalšího vzniká. V letošním roce jsme měli 1500 přihlášených filmů. Proces výběru filmů začíná u skupiny lidí (tzv. programová rada), kteří filmy nakoukají. Skrze ně to vstřebávají naši tři dramaturgové a ti pak sami během tří měsíců vidí 300 až 400 filmů. Mít jako práci koukání na filmy lidem často připadá jako sranda, ale pokud jich musíte vidět nespočet denně po dobu několika měsíců, stává se z toho až fyzicky náročná věc.

Stíhají dokumentární filmy reagovat na aktuální témata?

S odstupem času je filmů vždy víc a víc, dobře je to vidět na příkladu Sýrie. Když jsem přišel na festival v roce 2012, tak ten konflikt už přetrval, žádný film ale nebyl pořádně hotový. Vím, že jsme se hrozně pídili po tom, abychom sehnali nějaký snímek popisující situaci v Sýrii. Podařilo s nám tenkrát najít takové spíše videoreportáže z Aleppa a Damašku „Boj o Sýrii“ a „Hamá 82-11“. A teď, po pěti letech, existuje skoro subžánr syrských dokumentárních filmů.

Jsou to již hlouběji zpracované filmy, často vyprávěné z různých pohledů, ať už z pohledu oběti, džihádisty anebo rodiny utíkající do Evropy. Takže jsme jich tento rok, přestože jich byla opravdu spousta, vybrali jen pár, tak abychom maximálně obsáhly celou škálu perspektiv. Jsou to například filmy O otcích a synech, Poslední v Aleppu nebo Nové děti z Golzowa. To samé se teď opakuje s Jemenem, kde ČvT zahajuje humanitární misi. O tamní krizi se ve světě nemluví, je složité se tam dostat a žádný film, který bychom mohli promítat a diváky tak o tamní občanské válce informovat, zatím natočen není.

Eli Roland Sachs o islámu: Je důležité pokusit se pochopit věci, kterým nerozumíme nebo se jich bojíme

Pomáháte také novým začínajícím lidskoprávním festivalům, například v zemích s nedemokratickým režimem.  Co takový festival může zemi dát a proč je pro tamní společnost tak důležitý?

Velká spousta dokumentů o lidských právech je natolik univerzální, že nefungují pro publikum jenom v Evropě, ale i v dalších zemích. Proto se poslední roky podílíme na menších filmových festivalech. Pomáhali jsme založit třeba festival v Barmě, Nikaragui či Kyrgyzstánu. Většinou se nám ozve nějaká lokální parta aktivistů, neziskovka nebo občanské sdružení, které se tam snaží něco změnit. Oni sami si shánějí vlastní finanční prostředky a produkčně a dramaturgicky festival zařizují.

My se jim snažíme předat vše, co jsme se za 20 let naučili, celé naše know-how, tipy na filmy, kontakty na různé produkční a distribuční společnosti.

Pokud totiž děláte festival v Nikaragui, nemůžete si dovolit platit stejnou licenci za film, tedy pár set eur, kterou platí např. německý festival. Distribuční společnosti tohle často chápou a dávají jim filmy zadarmo nebo za symbolickou cenu. Pak jezdí na místo vybraný člen našeho festivalového týmu a pomáhá to reálně chystat, radí s organizací na místě. V neposlední řadě jsme jako Jeden svět součástí Human Rights Film Network, sítě téměř 40 lidskoprávním filmových festivalů z celého světa. Vydali jsme společně praktický manuál, jak zorganizovat festival dokumentárních filmů, který pak zájemcům o pořádání festivalu rozesíláme.

Pro tamní lidi to znamená hrozně moc. Například s Festivalem de Cine MÁS v Nicaragui projedete celou zemi. Promítá se tam v různých komunitách: od chudých horníků na severu v horách až po studenty na univerzitách. V takové zemi samozřejmě musíte operovat s tím, že nemůžete promítat film s citlivými tématy, která vyprovokují místní vládu. Spíš promítáte filmy o obecných světových problémech, které se ale týkají i této země. Například filmy o landgrabbingu (landgrabbing znamená zábor půdy, pozn. red.), protože tento problém se zrovna teď na severu Nikaragui řeší.

Samotný dokumentární film by měl ideálně lidi aktivizovat. Ale aktivizaci lze realizovat na spoustě úrovní. Můžeme ji brát i tak, že člověk jde do kina a odnese si nějaký pocit a něco si uvědomí. Uvidí věc, kterou by v televizi nebo v místních masových mediích, často řízených státní propagandou, neměli šanci vidět a udělají si trochu jiný názor. Pak je i aktivizace, kdy lidé po zhlédnutí filmu mají chuť něco reálně udělat, něco změnit a zakládají sdružení nebo budují kampaně, jdou do ulic… To už je sice těžší, ale děje se to taky.

Tématem letošního festivalu je „Aktualizace systému“. Co to znamená? A proč jste si toto téma zvolili?

Jak jsem říkal na začátku, festival vždy přinášel témata, o kterých se v médiích mluvilo málo, nebo dokonce vůbec. A postupem let se ukazuje, že je potřeba dávat do kontextu i témata, která jsou naopak v médiích, na internetu, na sociálních sítích přítomná až příliš. Dostali jsme se ze stavu nedostatečné informovanosti do stavu naprostého informačního přehlcení. Situace se tedy obrátila v jiný extrém. Cítíme, že žijeme v závalu každodenních neověřitelných zpráv, nebo spíš dezinformací. Kdy už se sami sebe ptáme, co je pravda a co je lež.

Tuto situaci jsme metaforicky spojili s hláškou Aktualizace systémů, když se vám v počítači nebo na mobilu objeví oznámení: „Může to trvat pár minut. Paměť vašeho zařízená je plná. Je třeba aktualizovat systém.“ Chceme tím říct, aby lidé zpomalili, pozastavili se, šli do kina na film, dali si po něm debatu a aktualizovali „svůj vlastní systém“. A aktualizují ho právě tím, že si téma dovedou zasadit do různých kontextů a mají vlastní názor…

Můžeme vůbec dokumentem proti dezinformacím bojovat? Jak?

Nejprve musíme zmínit, že dokument není a nikdy nebyl objektivní. Dokument vždy přináší určitý pohled na věc. A pokud má uměleckou hodnotu a zobrazuje silné téma, tak objektivita ani není jeho cílem. Film je spouštěčem debaty a debatou se zase vyjasní otázky, které v divácích vyvstaly. Během festivalu JS promítáme filmy i na školách, a právě tam může film přispívat také k mediální výchově studentů. Navíc debatou se studenti dále učí – třeba kultivovat komunikaci s ostatními, vnímat druhé lidi, neskákat si do řeči a podobě.

Z našich letošních filmů se dezinformací týká například film Rudá duše. Ten je nejen o dezinformacích a propagandě, ale také o nastavení současné ruské společnosti. Spoustu tamních lidí má stalinistickou éru za něco, co nebylo až tak špatné. Snímek ukazuje, že zatímco v 80. letech si to myslelo pár procent ruského obyvatelstva, v roce 2017 je to okolo 52 % lidí. Najednou se události padesátých let rozklížily a lidé se koukají na svoji minulost jinak. Je to zvrat ve společnosti a film se snaží porozumět tomu, proč lidé, jejichž příbuzní zemřeli v gulazích, říkají, že to vlastně tak špatné nebylo.

Umějí Češi po filmech debatovat?

Myslím, že to je čím dál lepší. Lidi mají podle mě větší rozhled, otázky jsou propracovanější a více se ptají. Samozřejmě záleží na tématu a na debatě. Pokud promítáte film o Izraeli a Palestině, tak tam to vždycky bude spíše hodně o emocích. Moderovat něco takového a zvládat emoce diváků je pokaždé docela velký úkol. Já chodím rád na školní projekce, kde jsou otázky mladých lidí často opravdu zajímavé a jdou rovnou k jádru problému.

V čem má smysl v dnešní době stále organizovat festival dokumentárních filmů? Proč by měli lidé přijít osobně, když si mohou v době internetu najít film za pár minut na Youtube nebo si je stáhnout do počítače?

Myslím, že ty naše filmy si nestáhnou. (smích) Často to jsou totiž filmy, které se nedají dopátrat, tyhle snímky mají jen některé online platformy.  Z našich 128 letošních festivalových filmů (z toho jich je 9 jako projektů pro virtuální realitu, která je také součástí letošního programu) by se vám podařilo najít a stáhnout možná jen pár.

Hlavním důvodem by však mělo být, že filmový festival je zážitek. Sdílet film s dalšími pěti stovkami lidí a slyšet jiné názory je strašně důležité. Navíc máme vedle filmů doprovodný program, letos třeba k filmu Ultra, který je o účastnících Spartathlonu, uspořádáme běh do Stromovky. Také připravujeme Mluvící kino, tedy duely a talky s významnými zahraničními hosty. K tomu budeme mít i aplikaci, kam lidé mohou posílat dotazy během debaty a ty se pak budou objevovat na plátně. Je toho spousta.

Snažíte se během posledních let festival přizpůsobit současným trendům?

Festival Jeden Svět je za posledních dvacet let takovým barometrem globálního dění a mění se s tím, co se ve světě děje.  O letošním tématu „Aktualizace systému“ máme i zahajovací film Čističi. Pojednává o tom, jak Facebook, Google nebo Twitter regulují svůj obsah na sítích.

Úspěch nic neznamená, říká dokumentaristka Sara Broos

Čekali byste, že práci, jež zamezuje rasistickému, násilnému či pornografickému obsahu, dělá nějaká skupina expertů. Ale ve filmu vidíte, že to promazávají tisíce lidí z rozvojových zemí, například Filipínci. Tito „čističi“ se musí celý den koukat doslova na ten největší odpad. Často jsou to džihádistická videa plná vražd či dětská pornografie a oni to musí všechno projít a mazat a logicky jsou z toho psychicky zničení. Doufejme ale, že nás světlá budoucnost čeká i v oblasti sociálních sítí a kyberprostoru. A ona utopická představa, jak s přístupným internetem budeme vzájemně propojení a budeme se navzájem jako lidé více chápat, se jednou opravdu vyplní.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!