Před dvěma měsíci Rusko napadlo Ukrajinu se zjevně maximalistickými cíli. Po neúspěchu Moskva pochopila, že se svými omezenými silami nemůže uspět na více frontách najednou. A vcelku racionálně se nyní soustředí na jihovýchod Ukrajiny. Jaké jsou předpoklady jejich úspěchu? A mohou se Ukrajinci ubránit?
Nabízejí se dva cíle nové fáze války: Obsadit oblast Doněcku a Luhansku a obklíčit a zničit ukrajinské síly. Úspěch v prvním bodě umožní Rusům říci, že dosáhli jednoho z klíčových cílů invaze, tedy zajištění teritoriální integrity samozvaných republik na východě Ukrajiny v jejich původních hranicích. Úspěch v druhém bodě by vedl k hluboké krizi ukrajinské obranyschopnosti, protože by došlo k neutralizaci nejlepších útvarů ukrajinské armády.
Otázka ale zní, zda vůbec a případně jak rychle jsou Rusové schopni obklíčení provést. Odpověď na tuto otázku ztěžuje omezené množství informací o nasazených silách obou stran a není ani jednoduché odhadnout, jak moc jsou tyto síly bojeschopné po dvou měsících války.
Kde se válčí na Ukrajině - Průběh bojů a místa největších masakrů
Naše řešení této otázky stojí na formálním modelu teoretika války Stephena Biddla. Model je sice deterministický, ale protože neznáme přesné hodnoty klíčových proměnných, provedeme pět tisíc simulací s hodnotami klíčových proměnných náhodně generovaných v předem stanovených intervalech. Na základě generovaných výsledků získáme rámcovou představu o šancích útočníka na dosažení jeho cílů.
Co je to průlom a proč je tak žádaný
Biddlova teorie se snaží v extrémně zjednodušené podobě vystihnout dynamiku moderního bojiště. Cílem je předpovědět „průlom“. Průlom představuje v moderním vojenství klíčový koncept. Jde o situaci, kdy se útočníkovi podaří překonat poslední obranné postavení a může začít poměrně volně manévrovat za zónou obrany.
V moderních válkách (rozuměj od 1. sv. války) obránce staví obranu obyčejně do několika sledů. Obránci tedy neokupují jednu souvislou linii, ale jsou rozptýleni v řadě polosamostatných postavení často rozprostřených mnoho kilometrů od pomyslné frontové linie. To sice znamená, že útočník může poměrně lehce získat kus obráncova území, ale probojovat se celým obranným systémem je velmi náročné a vyžaduje nemalé schopnosti. Například kvůli malé hustotě sil obránců nelze plošně plýtvat dělostřeleckou podporou, ale je třeba ji cíleně využívat v koordinaci s pohybem útočících sil.
Když se však útočníkovi podaří překonat poslední obranou pozici obránce, může začít manévrovat v týlu protivníka a přetínat jeho zásobovací linie. A jelikož jsou moderní mechanizované armády závislé na nepřetržitém toku zásob, bez přístupu k těmto zásobám se během několika desítek hodin stanou nemobilními a posléze i nebojeschopnými.
Alternativně lze obránce postupně vytlačit z určité oblasti, nebo jej vyčerpat v opotřebovávací válce. Tyto strategie však obvykle trvají dlouho, znamenají velké ztráty a nelze vyloučit, že protivník v mezidobí dokáže připravit nové síly, které změní rovnováhu na bojišti. Průlom obrany je tedy obvykle kýženým – nikoli však snadným – cílem útočníka. Otázka zní, kdy má útočník šanci na průlom.
Biddlův model
A právě Biddlova teorie nabízí elegantní vodítko k pochopení předpokladů úspěšné obrany, či naopak úspěšného průlomu. Teorie pracuje samozřejmě i s počty obránce a útočníka, stejně jako s technologickou úrovní. Tyto však interagují s řadou dalších proměnných, které odráží taktické zasazení sil.
Konkrétně, obránce si musí zvolit hloubku obrany. Hlubší obrany ztěžují dosažení průlomu. Jenže díky nižším hustotám sil se může útočníkovi podařit o to snadněji získat některé významné body ležící uvnitř obranné zóny. Zároveň si obránce musí zvolit, kolik z jeho sil ponechá v mobilní rezervě a jak rychle budou jeho rezervy putovat k místu průlomových operací. Obvykle je vhodné nechat alespoň pětinu sil v mobilní rezervě. Pokus přesouvat rezervy příliš rychle, v moderních podmínkách zhruba nad 30 kilometrů za den, vede k progresivně větším ztrátám těchto sil. Příliš pomalý pohyb záloh však může znamenat, že nedorazí včas do místa bojů.
Obránce je do určité míry také schopen ovlivnit odkrytí jeho sil. Logickým cílem je samozřejmě maximalizovat maskování sil, a to jak z pohledu pozemních, tak leteckých sil útočníka. Jenže dokonalé maskování nemůže jít na úkor schopnosti ničit protivníka. Jen takticky velmi vyspělé jednotky jsou schopny bez dlouhé přípravy maximalizovat úroveň svého zamaskování a zároveň si udržet schopnost palebně působit na útočníka.
Útočník činí v zásadě dvě klíčová rozhodnutí. Za prvé, na jak široké frontě chce postupovat. Model preferuje co nejužší frontu útoku, v praxi je však nutné zajistit, aby jednotky druhého sledu, či zásobovací jednotky postupující vpřed nebyly přímo ostřelovány protivníkem. To vede k tendenci rozšiřovat osu útoku.
Za druhé, útočník volí rychlost postupu. Útočník by jistě rád maximalizoval rychlost postupu, jenže to s sebou však nese extrémní rizika. Rychlý postup v řádu desítek kilometrů denně si žádá využití sevřených a velkých formací útočících přes otevřené prostory. Jenže podobné masové útoky, není-li obránce extrémně slabý, jsou na moderním bojišti sebevraždou. Obránce lze sice výrazně oslabit údery dělostřelectva či letectva, ale ne vždy mají tyto údery efekt, který se od nich čeká a velmi často jde o efekt jen dočasný.
Co můžeme čekat?
Aby Rusové obklíčili bránící se Ukrajince, potřebovali by přinejmenším přetnout silnici E50 a paralelní železnici spojující Pavlohrad a Doněck. Tato klíčová spojnice je cca 50 km od Velké Novosilky (jižní část fronty), ale přinejmenším 80 km od obcí jižně od Izjumu (severní část fronty). Ani přetnutí této významné komunikace neznamená totální obklíčení ukrajinských sil, jednalo by se však o mimořádně kritickou situaci. Pro naše potřeby to znamená, že útočník potřebuje průlom.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
