Každý člověk v Česku může ze zákona odmítnout službu ve zbrani z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Kolik lidí by v případě ohrožení státu této možnosti využilo, ale zůstává záhadou. Čistě teoreticky by mohli odmítnout všichni. Někteří odborníci proto volají po tom, aby stát vyvinul nástroj k alespoň orientačnímu zjištění počtu takzvaných odpíračů vojny. Bez toho je totiž takřka nemožné účinně plánovat obranu státu. Jak se ukazuje například v sousedním Rakousku, sloužit ve zbrani dnes odmítá z důvodu svědomí zhruba polovina odvedených mladých mužů.
Každý, kdo musel za socialismu na vojnu, si jistě pamatuje, že odmítnutí nástupu ke „službě vlasti“ bylo kvalifikováno jako závažný trestný čin. Pokud někdo nezískal (nebo různými cestami nedokázal získat) takzvanou „modrou knížku“, která ho zbavila vojenské povinnosti ze zdravotních důvodů, pak do vojenské služby prostě musel. Odmítání nástupu na vojnu třeba z náboženských důvodů (například u Svědků Jehovových) komunisté tvrdě trestali vězením, někdy opakovaným.
Po sametové revoluci a pádu totality Česko po vzoru západních států zavedlo do svého právního řádu institut takzvané civilní služby, který umožňoval vyhnout se „službě“ ve zbrani z důvodu svědomí. Ten, kdo nechtěl do kasáren na klasickou vojnu, si mohl jako takzvaný „civilkář“ místo vojny zvolit práci například v sociálních službách, domovech důchodců nebo v nemocnicích.
Když pak byla v Česku v roce 2004 prezenční vojenská služba zrušena a nahrazena zavedením plně profesionální armády, zmizeli z ní i klasičtí civilkáři. Ovšem možnost odmítnutí služby ve zbrani v zákoně zůstala. „Český právní řád umožňuje vojákovi v záloze neboli občanovi odmítnutí mimořádné služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání,“ napsal INFO.CZ David Polák z tiskového odboru ministerstva obrany.
Případné odmítnutí nástupu na vojnu v případě ohrožení státu a vyhlášení mobilizace má svá přesná pravidla, uvedená na portálu veřejné správy, zákon ale v podstatě dává lidem možnost, aby „nešli bojovat“ a místo služby se zbraní pomáhali ohrožené zemi prací beze zbraně. A to na místech a stanovištích, která jim veřejná správa určí.
Polovina Rakušanů vojnu odmítá
Zásadní otázkou, uvedenou už na začátku textu, ovšem zůstává, kolik Čechů i Češek by v případě napadení naší země, spojeném s mobilizací a odvodním řízením s branci a nástupem záloh, odmítlo jít na vojnu a vyměnilo ji za něco, co by se dalo nazvat nucenými pracemi.
Možnost, resp. povinnost „vzít do ruky zbraň“ má totiž úplně každý, a to včetně takzvaných záložáků – registrovaných vojáků v záloze, kteří absolvovali ještě za socialismu dva roky povinné vojenské služby. Jakmile by je ale stát znovu povolal do zbraně, záleželo by čistě na nich, zda půjdou na vojnu, nebo ji odmítnou z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Jaké procento by zvolilo jednu a jaké druhou možnost?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
