Na Robina Hertschecka jsem narazil během své reportáže na polsko-ukrajinské hranici. Tento čtyřiatřicetiletý německý podnikatel, humanitární pracovník, sportovec a cestovatel přijel do Medyky na vlastní pěst s cílem pomáhat válečným uprchlíkům. Nabízí jim odvoz na nádraží, rozdává lidem jídlo, vodu a krmivo pro psy, když je potřeba, nechá je klidně přespat u sebe v autě. Když jsme se loučili, odjížděl se zásobami potravin a topiva na Ukrajinu.
Proč jsi se rozhodl pomáhat přímo tady na polsko-ukrajinské hranici?
Když jsi na místě, vidíš na vlastní oči, co konkrétní lidi zrovna potřebují. Pomoc je tak rychlejší a efektivnější. Samozřejmě, že by bylo pohodlnější jen poslat peníze nějaké profesionální organizaci, ale to není můj životní styl.
Jak dlouho tady plánuješ zůstat?
Celkem čtyři dny. Zastávám názor, že je lepší přijet pomáhat na kratší dobu a dát do toho úplně všechno, než tady být týdny a jet na půl plynu. Stejně to dělám i když jezdím pomáhat do Afriky. Taky se tam zdržím třeba jen pět dnů, ale během těch pěti dní jedu na maximum. Skoro nejím ani nespím. Většinou zhubnu tak čtyři kila. Výsledek ale stojí za to.
Co konkrétně v Africe děláš?
Před pěti lety jsem odstartoval v Keni takový osobní projekt. Vybral jsem si vesnici, ve které žije devět rodin. Každé z těch rodin jsem koupil dům, kuřecí farmu a kus půdy na pěstování zeleniny. Díky tomu mohou být zcela soběstační. Mají pro sebe dost jídla a peníze, které vydělají zvládnou ušetřit na studia pro děti a díky tomu se ta komunita může dále rozvíjet. V Keni jsou totiž strašně drahé univerzity a jen málokdo si je může dovolit.
Nejhorší výbuchy války: Chrakov
Kolik tě to všechno stálo?
Celkem jsem do tohoto projektu za pět let investoval asi 25 tisíc eur (643 tisíc korun - pozn. red.). Další prostředky obstarali různí dárci, většinou moji osobní přátelé.
Jak jsi se vůbec dostal k humanitární práci a co tě k ní motivuje?
Před pár lety jsem se rozvedl a byl z toho psychicky dost na dně. Hledal jsem nový smysl života a našel jej v pomáhání druhým lidem. V Keni jsem začínal jako dobrovolník. Učil jsem ve škole keňské děti matematiku a tělocvik. Když každé ráno přijdeš do třídy a šest stovek dětí tě s úsměvem pozdraví: „Dobrý den, pane Robine“, je to neskutečný pocit. Vidět děti nadšené, že mohou chodit do školy, to je největší motivace.
Čím se jinak živíš?
Jsem podnikatel. Vlastním v Mnichově velký supermarket Edeka. Ale není to jen klasický supermarket, ale takový obchod budoucnosti. Vedle toho, že tam lidé mohou přijít nakupovat, je tam i lezecká stěna a posilovna. Já sám jsem fitness trenér, takže tam vedu různé kurzy. Zájemci mohou cvičit přímo v obchodě. Do budoucna bych ještě rád na místě otevřel veganskou restauraci.
Koronavirová pandemie tvé podnikání nijak nenarušila?
Naopak. Supermarkety na koronakrizi neskutečně vydělaly. Naše tržby vyrostly z 3,5 milionu eur ročně na sedm milionů eur. Profit se od začátku pandemie zvedl asi o třicet procent. Je to pro mě taky motivace, proč pomáhat druhým, když se mi jako jednomu z mála dařilo i během ekonomické krize. Cítím, že bych měl něco vrátit zpátky.
Plánuješ své obchodování rozšířit třeba do dalších lokalit?
To ne. Moje profesionální krédo zní, máš jen jedno srdce, ne víc. Když vložíš veškerou svoji energii do jediného podniku, tak bude vynikající. Pokud jich budeš mít více, tvoje úspěchy a energie se budou štěpit. Proto mám jen jediný obchod, kterému chci věnovat sto procent svého úsilí.
