Už přes rok a půl Ukrajina úspěšně vzdoruje ruské invazi, a před několika měsíci dokonce zahájila rozsáhlou protiofenzivu. Ačkoli se boje nyní odehrávají výhradně v jižní a východní části země, válečné následky pociťují lidé na celém ukrajinském území. Třeba i ve Lvovské oblasti, kam se aktuálně vypravil redaktor deníku e15.
Při příjezdu do Lvova, největšího města západní Ukrajiny, zdánlivě nic nenasvědčuje tomu, že se nacházíte v zemi, kde probíhá válka. Obchody, hotely a restaurace jsou plné zákazníků. Většina služeb funguje normálně. Zvláštní pocity vyvolává snad pouze přítomnost ozbrojených mužů ve vojenských uniformách, kteří hlídkují v ulicích, nebo naprostá absence cizinců.
Lvov, jehož historické centrum je zařazené na Seznamu světového dědictví UNESCO, patřil před válkou k nejnavštěvovanějším ukrajinským městům, kam zavítaly ročně i dva miliony turistů. Teď tu všude zní pouze ukrajinština. Zdejší gastronomické podniky přežívají zejména díky tomu, že se sem přestěhovaly tisíce uprchlíků z východu země.
Po bližším průzkumu a rozhovorech s několika místními obyvateli ale zjišťuji, že život na západní Ukrajině ani zdaleka idylický není. Například na začátku července zasáhla obytný dům ve Lvově ruská raketa, která zřejmě mířila na nedalekou vojenskou akademii. Při útoku zahynulo deset civilistů a desítky dalších byly zraněny. Při pohledu na trosky obrovské budovy vám přeběhne mráz po zádech ještě dnes. Také spousta domů v okolních ulicích má po explozi stále vysklená okna.
Ruský raketový útok na Lvov si 6. července 2023 vyžádal životy deseti civilistů:
Přestože západní Ukrajinci nejsou přímo vystaveni fyzickým bojům, psychické dopady války jsou na nich poznat na první pohled. „Žijeme v neustálé nejistotě, kdy nevíme, co bude zítra. Prakticky každá ukrajinská rodina má otce, syna, bratra nebo manžela ve válce. A ti, kteří tam ještě nejsou, mohou být povoláni každým dnem,“ popisuje třicátnice Iryna ze západoukrajinského města Stryj, které se nachází zhruba šedesát kilometrů jižně od Lvova. „Sama mám pět příbuzných, kteří jsou nyní v armádě, a několik dalších žije ve válečných oblastech. Bojím se o ně,“ dodává.
Na celé Ukrajině nadále platí zákaz nočního vycházení. Asi nejvíce však komplikují životy místních neustálé sirény. Ty se nad městy rozhoukají třeba i několikrát do týdne. „Představte si, že potřebujete ráno odvézt děti do školky. Najednou se rozezní poplach a všechny školy a školky se okamžitě uzavřou. Vy se tak musíte rozhodnout, jestli půjdete do práce a necháte dítě o samotě, nebo s ním zůstanete doma a přijdete o výdělek,“ stěžuje si další obyvatelka Stryje Sofia.
„Nemyslím si, že je pro děti zdravé, aby trávily několik hodin týdně v protileteckém krytu. Je tam zima a není to pro ně vhodné místo,“ přidává se Sofiina a Irynina vrstevnice Taťjana. Všechny tři ženy přiznávají, že zatímco na začátku války se schovávaly v úkrytu při každé siréně, teď je poměrně běžné, že lidé poplachy ignorují. Dronové a raketové útoky jsou ve většině případů zneškodněny protileteckou obranou a ukrývat se hodiny ve sklepě Ukrajincům zkrátka připadá jako ztráta času.
Sofia dále připomíná, že minulou zimu se ukrajinské domácnosti potýkaly s rozsáhlými výpadky elektrického proudu. „Když máte rodinný dům, dá se to vyřešit nákupem vlastního generátoru. Ale pro lidi v nájemních bytech je to velký problém. Teď jsme na tom dobře, protože je léto a nepotřebujeme tolik elektřiny, ale pochopitelně máme strach z toho, co přijde na podzim,“ říká Sofia. Nemluvě o tom, že výpadky proudu postihují také nemocnice, což může mít tragické důsledky.
Ukrajince trápí též skutečnost, že muži mezi 18 a 60 lety nemohou až na výjimky legálně opustit zemi. Rodinná dovolená v zahraničí tak nepřipadá v úvahu a riskantní může být i ta v domácím prostředí. Jakýkoliv zdravý muž totiž může být vojáky kdykoliv „odchycen“ na ulici a proti své vůli odveden do armády, což se prý v těchto dnech děje často. „Takže pokud mladí muži nechtějí riskovat, že půjdou do války, je pro ně bezpečnější zůstat doma a nikde se příliš neukazovat,“ tvrdí Sofia. Iryna mi dokonce doporučuje, abych při pohybu ve městě u sebe vždy nosil doklady, protože bych mohl být vojenskými činiteli „přepaden“ také.
Navzdory těžké situaci žádná ze tří žen neplánuje odejít do ciziny, pokud ji k tomu nedonutí mimořádné okolnosti. „Ukrajina je můj domov. Mám tady rodinu, přátele, práci. Chci žít tady,“ je rozhodnutá Taťjana. „Kdybych měla syna, asi bych odešla, protože bych se bála, že ho odvlečou na frontu, ale naštěstí mám dceru,“ poznamenává Iryna. Opouštět zemi nehodlá ani Sofia. „Víme, že v zahraničí na nás nikdo nečeká. Samozřejmě, že máme obavy o svou budoucnost, ale někdo tady musí zůstat a pracovat, aby se nezhroutila naše ekonomika,“ míní.
Všichni Ukrajinci podle místních obyvatelek věří ve vítězství. Ukrajinská armáda však k jeho dosažení bude potřebovat větší pomoc západních zemí, hlavně rychlejší dodávky zbraní. „Je to i ve vašem zájmu, protože když Ukrajina padne, Rusové mohou příště zaútočit třeba na Polsko,“ myslí si Taťjana. „Letos ani příští rok ale válka určitě neskončí, nejspíš potrvá ještě několik let,“ uzavírá Iryna.
