Z turné The Chemical Brothers do války. Mladý fotograf Ray Baseley o své misi na Ukrajině
V pouhých 24 letech má na kontě dvě umístění v soutěži Czech Press Photo, mrazivou dokumentární sérii Linie, ale třeba také evropské turné s kapelou The Chemical Brothers. Ray Baseley mohl jezdit na turné s těmi největšími britskými hudebními interprety, zvolil si však jinou misi: zesílit hlas lidí, kteří žijí a válčí na Ukrajině. Jeho profil vyšel v e15 magazínu.
Když bylo Rayovi Baseleymu patnáct let, dostal od svého táty kameru. Každý v jeho věku chtěl být tehdy youtuberem, influencerem… Ray si na počítači pouštěl Hoggyho, NejFejka nebo Minecrafáka a snil podobný sen jako jeho vrstevníci. Během dospívání ale začal zjišťovat, že ho láká hlavně být za objektivem. S covidem začal fotit testovací stanoviště, zdravotníky nebo protesty proti vládním opatřením. Z demonstrací přešel k živelním katastrofám a nakonec se ještě před takzvanou „velkou invazí“ rozhodl sbalit a vyjet na Ukrajinu. To mu bylo 21 let. Válčící země je dnes prakticky jeho druhým domovem.
I proto, když jsem letos v květnu poprvé jela do Kyjeva, napsala jsem právě Rayovi. Nikdy jsme se neviděli, věděla jsem o něm ze sociálních sítí a od novinářských kolegů. Poprosila jsem ho, jestli by neměl čas potkat se na chvíli v ukrajinském hlavním městě a poradit mi, kam bych se měla podívat a na co si dát pozor. V zemi zasažené válkou jsem nikdy nebyla.
Den před naším prvním setkáním mě na dálku provedl první nocí se sirénami hlásícími nálety dronů a raket: Psal mi co a jak, zatímco já jsem hodinu seděla na zemi v koupelně bez oken a čekala, až se budu moct vrátit do postele. Ve dvě hodiny ráno. Druhý den jsme se potkali na snídani a nakonec spolu strávili několik hodin. Ukázal mi Kyjev svýma očima: Majdan, obchod, kde se dají koupit ponožky s hořícím Kremlem, místo, kam nejraději chodí na kávu… V kontaktu jsme zůstali, dokud jsem nedorazila do Prahy – ujistil se, že jsem se v pořádku vrátila.
Na Ukrajinu jezdí Ray minimálně jednou měsíčně. Kyjev střídá Lvov, jindy Charkov nebo Oděsa. Do Mariupolu se kvůli ruské okupaci už dostat nedá. Samotná cesta do hlavního města trvá z polských hranic kolem deseti hodin vlakem, odtamtud často musí dalších osm hodin na frontu. „Dříve se dalo dojet autem dva kilometry od bojové hranice, dnes to kvůli dronům není bezpečné ani patnáct kilometrů od ní,“ říká. Je to jiná válka než na začátku, vysvětluje.
Bzučení v uších
Ačkoli se snaží od událostí držet co největší odstup, na frontě takový postoj podle něj není možný: S vojáky, se kterými se tam vydá, musejí mít vzájemně naprostou důvěru. „Jde o život,“ říká Ray a na první pohled banální věta nabírá absolutní význam. O život mu šlo několikrát a často rozhodla jen náhoda – například když přespával v jednom hotelu, z něhož jej nakonec odvolali kvůli reportáži jinam. Tři dny po jeho odjezdu spadla na hotel raketa.
Lidská psychika reaguje na dlouhodobý stres nejrůznějšími způsoby, posttraumatická stresová porucha přichází klidně po několika letech. Traumata se nevyhýbají civilistům, profesionálním vojákům ani novinářům. „Ta válka mě změnila opravdu hodně. Úplně na začátku jsme byli s kolegou Romanem Havelkou v Buči. Dostali jsme se tam s vojáky dřív, než bylo místo oficiálně zpřístupněné veřejnosti. Viděli jsme tam naprosto děsivé věci,“ vypráví o městě, kde při masovém vraždění ruskými vojáky zemřelo podle ukrajinských úřadů více než tři sta lidí. Ukrajina masakr z března 2022 označila za genocidu.
To, co na místě před třemi lety prožil a v pouhých 21 letech zaznamenal, stejně jako jeho další zážitky z války, se k němu dnes vrací jako bumerang. Nejednou se v Praze přistihl, že mu v uších bzučí děsivý zvuk útočných dronů. Situace s kapacitami u psychoterapeutů není v Česku dlouhodobě dobrá a u odborníků s případným zaměřením na válečná traumata to platí mnohonásobně. Pomáhá mu proto hlavně jeho partnerka Marie i udržování kontaktů s kolegy, kteří mají podobné zkušenosti a se kterými může otevřeně o svých pocitech mluvit. „Dát si kafe, cigaretu a kecat jako normální lidi.“
Linie
Určitou formou terapie se pro něj v posledních měsících stalo objíždění českých škol s dokumentární sérií Linie, kterou připravil s novinářkami Annou Dohnalovou a Terezou Povolnou. Chtěli dát společně hlas lidem a tématům, jež se do běžného válečného zpravodajství jednoduše nevejdou. Hlavním průsečíkem se stala únava – únava z války, z utrpení a upadající lidská pozornost na Západě, která válku částečně vzala za normální součást běhu světa.
Na vznik série se jim podařilo vybrat necelých 250 tisíc korun prostřednictvím platformy Donio, což jak sám Ray přiznává, sice z produkčního hlediska obvykle není moc, ale o to větší radost z dokončení projektu autoři měli. Mezi více než 170 drobnými dárci byli také například influenceři Kovy, Mikýř nebo Lukefry. „S velkou pokorou jsme to ve velmi skromných podmínkách zvládli,“ těší ho. Tři novináři společně s ukrajinským kameramanem, řidičem a zvukařem natočili v okolí Kyjeva během pěti dnů pět dokumentárních dílů a pořídili přes sedmnáct rozhovorů. Maraton doslova na dřeň se vyplatil. Každý díl viděly desítky tisíc diváků, jejich instagramový účet nabírá počty sledujících a ukrajinský osud mohou díky autentickému materiálu přibližovat mladým lidem na školách.
Věž v Tbilisi
Ray svůj život věnoval pozorování konfliktu v jeho nejrůznějších formách. Čím blíž se k němu v průběhu času dostával, tím víc ho přitahoval. Během covidu ho bavilo pozorovat proměnu jinak klidných lidí v zuřící osobnosti s dlažební kostkou v ruce. Novinářsky vždy dokázal být ve správný čas na správném místě – v Polsku, kde se ženy postavily proti striktní protipotratové politice, nebo v Gruzii během protestů proti kontroverznímu zákonu o zahraničním vlivu.
Gruzie se mu stala profesně osudnou v mnoha ohledech. Za svou loňskou reportážní sérii z protestů proti gruzínské legislativě získal jednu z cen Czech Press Photo. Gruzínská vláda ale jeho novinářský přístup příliš neocenila. Při jeho další cestě do Tbilisi ho policie legitimovala na letišti, odepřela mu přístup do země, a když se proti tomu Ray ohradil, zadržela ho na desítky hodin v letištní cele.
V té se ocitl společně s dalšími cizinci, všichni přiletěli z Moskvy. „Vzpomínám si na moment, kdy přišel jeden z úředníků a řekl:, Tak, vy všichni letíte zpátky domů, do Moskvy. ‘ V tu chvíli jsem ztuhl,“ popisuje dnes již s úsměvem, jak se mu divoce rozbušilo srdce z obavy, že by místo do Prahy nebo Kyjeva musel odjet do hlavního města Ruska, kde by ho jako hlasitého odpůrce invaze na Ukrajinu pravděpodobně nečekalo nic dobrého.
Lehkost, se kterou dnes na zážitek dokáže vzpomínat, ale tehdy necítil. Téměř tři dny strávil v Gruzii v cele s rozsvícenými zářivkami, bez spojení s okolním světem. Jedinou „zábavu“ mu přinášelo stavění věží ze sendvičů se šunkou a salámem, které mu v pravidelných intervalech přinášeli příslušníci bezpečnostních složek. Naschvál. Řekl jim totiž, že je vegetarián, a poprosil o bezmasou stravu. „Celý ten kafkovský moment mě přiměl opravdu přemýšlet nad tím, co bude dál a jestli se dál zvládnu věnovat téhle práci. Byl to katarzní zážitek,“ vzpomíná.
Druhý den začal sílit nátlak na jeho propuštění, o zadržení českého novináře informovala gruzínská média, lidé před letištěm protestovali za jeho propuštění. Pokud ho odmítají pustit do země, chtěl Ray po gruzínské straně, aby mu koupila letenku. „V jednu chvíli v noci, když jsem seděl v cele a vedle mě seděl dozorce, který si několik hodin pouštěl TikTok videa na plnou hlasitost, jsem si ale nakonec v takovém podivném myšlenkovém stavu řekl:, O. k., asi je čas jet domů. ‘„ Rozhodl se, že už dál nebude protestovat, koupil si letenku sám, nastoupil do letadla a odletěl do Prahy.
Na nótu ministerstva zahraničních věcí, v níž Česko žádalo o vysvětlení, proč nebyl český novinář do Gruzie vpuštěn, podle Raye nikdy nepřišla odpověď.
Něco na sebe k narozeninám
Rayovo občanské jméno je Narayan, pro zjednodušení ale používá zkratku Ray. Jeho matka je Češka, otec Brit. „Táta odjakživa pracuje v hudebním průmyslu jako produkční nebo tour manažer zahraničních kapel,“ říká. Pracoval pro kapely jako Massive Attack či Asian Dub Foundation. Pojítkem mezi kapelami, jimiž byl Ray od dětství obklopován, jsou politická témata a aktivismus. Ray sám byl dlouhou dobu jedním z fotografů The Chemical Brothers.
Protože pro práci v hudebním průmyslu jsou často nejdůležitější známosti, měl Ray nakročeno dobře. Ve šlépějích svého otce mohl jezdit na turné s těmi největšími hvězdami a vydělávat stovky eur denně. Rayův táta ale takhle snadnou cestu pro syna nechtěl a místo toho ho podpořil v tom, aby si tu vlastní našel sám. Ačkoliv se dnes o syna bojí, pro jeho misi má pochopení. V hledání vlastního místa sehrála podle Raye velkou roli i škola – devět let alternativního vzdělávání ve waldorfské škole. „Učili jsme se tam hodně jazyků, dalo mi to prostor pro přemýšlení. Byl to jiný přístup ke vzdělávání, který mě formoval stejně jako ta hudba doma.“
Zatímco k patnáctinám dostal na začátku své cesty k novinařině kameru, ke svým čtyřiadvacátým narozeninám si přál něco úplně jiného. Novou neprůstřelnou vestu. Sbírku zorganizovala jeho přítelkyně, která je jednou z jeho největších opor v těžkých chvílích a která ho svými neúnavnými telefonáty na ministerstva a do médií „vysekala“ z gruzínského zajetí. Přispěl i táta – i když s výhradami. „Řekl mi, že to nedělá úplně s radostí a že by byl rád, kdybych už na tu Ukrajinu přestal jezdit.“
Jeho podporu přesto Ray zmiňuje jako jednu z nejsilnějších. Podobně to podle Raye cítí i ostatní členové rodiny – chápou, že jeho práce má smysl, zároveň se však o něj bojí. Obavy se naplno ozývají zejména ve chvílích, kdy jim v noci z Kyjeva píše zprávy o raketových útocích. Od svých blízkých a přátel dnes nejčastěji slýchá jednu jednoduchou větu: Stay safe, Ray.
„Nikdy jsem nebyl věřící, nepraktikoval jsem žádné náboženství. Ale čím častěji jezdím do válečných zón a čím víc mám za sebou momentů, kdy jsem přežil doslova o vlásek, tím víc se mění moje vnímání,“ říká.
Reportérská práce z války pro něj neznamená jen setkání s frontovou linií, ale hlavně s lidmi, které zde potkává – od vojáka dronaře Artema u Pokrovsku až po paní Nadiu z Chersonu. Ptá se, co je drží nad vodou, co je zraňuje a co jim dává sílu zvednout se a jít dál. „Je pro mě klíčové předat českému čtenáři příběhy těchto lidí,“ vysvětluje s tím, že měl vždy tendence v práci spíš naslouchat než mluvit. „Možná proto že když někdo vypráví svůj příběh upřímně, přestává být cizí – najednou je nám blízko.“
Sen o bistru
Na dotaz, co ho podle něj odlišuje od jiných novinářů, odpovídá, že dokáže propojovat více profesí. Umí fotit, točit, stříhat, produkovat hudbu, pracovat se zvukem i grafikou. Kde je jindy nutný celý produkční štáb, tam stačí jeden Ray. Když například s kameramanem natáčeli reportáž o situaci na Slovensku – Ray stál celý den před kamerou, následně všechno sestříhal, udělal zvuk, vytvořil upoutávky na sociální sítě. „Díky tomu, že mám zkušenost i s marketingem, dokážu, myslím, celý projekt dotáhnout do podoby, kterou dnes média potřebují.“
Ve volném čase rád vaří. Fascinuje ho japonská kuchyně, miluje mexické chutě, často připravuje také italské recepty. Smysl nachází ve chvílích, kdy může hostit přátele, prostřít stůl, otevřít víno a mluvit o tom, co kdo zažil. „To vytváření domova mě naplňuje asi nejvíc. I když je Ukrajina dnes možná mým druhým domovem, pořád se rád vracím do Prahy.“ Cesta z Kyjeva trvá i 24 hodin. V autě do třetice poslouchá tutéž desku Nicka Cavea, která se zadrhává na stejném místě. Když pak ale ve tři ráno dorazí domů, otevře dveře, rozsvítí si a uvidí známý byt, naplní ho pocit klidu.
Když byl Ray malý, toužil si jednoho dne otevřít zábavní park s horskou dráhou. Jeho současné plány jsou skromnější. Až skončí válka na Ukrajině, chtěl by si otevřít třeba bistro na Krymu. Zval by do něj novináře, přátele, mluvil by s místními. Vaření by propojil s tím, co má na práci novináře nejraději – s lidmi. Chce jim naslouchat a snažit se pochopit všechny jejich polohy.
